... v západním sekulárním světě rychle roste i skutečná ideologická nenávist vůči Církvi, především vůči její hierarchické struktuře. ......
Homilie arcibiskupa Cyrila Vasiľa z Baziliky Zoslania Svätého Ducha v Michalovcích během biskupského svěcení Mariána Andreja Pacáka, jmenovaného eparchiálním biskupem pro Eparchii svatých Cyrila a Metoděje pro Slováky byzantského obřadu v Kanadě.
Eminence, oteče kardinále Tomko,
Excelence, Mons. Otonello, apoštolský nunciue na Slovensku,
bratři biskupové, duchovní a světští představitelé všech stupňů a hodností ze Slovenska i zahraničí, bratři kněží, řeholníci a řeholnice,
milí přátelé v Pánu zde v Michalovské bazilice i vy, kteří sledujete přenos prostřednictvím médií.
Včera Katolická církev na Slovensku žila konkrétní událostí, blahořečením Anky Kolesárové. V seznamu svatých a blahoslavených se nyní jméno této obyčejné vesnické dívky z nedaleké Vysoké nad Uhom skvělo vedle Polky Karolíny Kozkowé dobité šavlí ruského vojáka během první světové války, vedle Italky Marie Goretti, pobodané bajonetem při pokusu o znásilnění mládencem z téhož statku či blahoslavené Terezie Bracco, která byla při přechodu válečné fronty zabita podobně jako naše Anka, také vojákem - ne sovětským, ale nacistickým.
Při vzpomínce na jejich osudy je třeba připomínat si i bezpočetné další příběhy obětí všech druhů násilí, všech dob a na celém světě, zvláště sexuálního násilí, které je vždy hrubým porušením Božího i lidského zákona, vždy do nebe volajícím hříchem i zločinem, ... ať by ho činil kdokoli ... jakýmkoli hanebným a zavrženíhodným způsobem.
[Příběhy Anky, Karolíny, Marie Goretti nebo Terezie jsou příklady hrdinského postoje žen a dívek, ale i mužů - vzpomeňme si na skupinu ugandských mučedníků, mládenců odporujících nemravnému obtěžování jejich krále, kteří tváří v tvář násilí, s pomocí Boží milosti, dokázali bojovat za svou fyzickou integritu a vnitřní svobodu až v takovém stupni, že v sobě překonali přirozený pud sebezáchovy, že přemohli dokonce i strach obírající člověka o svobodnou vůli.
Jejich odmítnutí podvolit se násilí bylo nejen projevem přirozeného lidského odporu vůči hrubému zásahu do intimní sféry, ale bylo podpořeno i tím duchovním, křesťanským ideálem, kterému upřímně věřili.
Připomenutí si jejich příběhu může posloužit i jako vzpomínka na mnohé další jiné nevinné oběti násilí, které přežily fyzické útoky, ale dlouho, ba možná celý život nesou jejich rány v hloubi duše.]
Tisíce lidí, zvláště mladých, kteří už léta putují k Ankinu hrobu, považují její příběh a ideál, který ztělesňuje, za inspirativní z více ohledů pro jejich osobní duchovní život, a to přesto, že nechyběly a nechybí pochybovačné hlasy nebo ironické úšklebky, které budou hovořit o tmářství, o vymývání mozků mládeže, označujíc takové blahořečení za nesmyslné, kontraproduktivní nebo triumfalistické nebo, v lepším případě, jak se dnes s oblibou říká, za tzv. "kontroverzní".
V této chvíli se slaví v Košicích děkovná mše sv. spojená s uložením Ankiných relikvií v katedrále, v Dómu sv. Alžběty. A ve stejnou dobu se my setkáváme v této michalovské bazilice, u relikvií mučedníka blahoslaveného Metoděje Dominika Trčky, jehož liturgickou památku jsme slavili před týdnem, při pozůstatcích tohoto mučedníka svobody svědomí, svobody Církve, mučedníka věrnosti Kristu a jeho pozemskému náměstku, římskému biskupovi - papeži.
Možná by se někomu mohlo zdát, že začínám tuto homilii jaksi zeširoka a "od věci", vždyť vzpomínka na mučedníky na první pohled nemá souvislost s důvodem naší dnešní přítomnosti. Sešli jsme se přece na biskupské chirotonii, na svěcení nového biskupa pro slovenské řeckokatolické biskupství v kanadském Torontu.
Možná na to jdu opravdu trochu zeširoka, ale ... hned to vysvětlím.
Nezapomínejme, že mučedník, martyr znamená "svědek". V Církvi je vzpomínka na mučedníky vzpomínkou na ty, kteří svým životem i smrtí vydali svědectví o Kristu a své víře v něj.
Příběhy mučedníků však nejen inspirují, ale tak trochu i vyrušují nebo provokují. Stavějí nás totiž před náročnou otázku:
Existují hodnoty, kvůli kterým se vyplatí riskovat či dokonce obětovat život?
Existuje ideál, který je hodný toho, aby mu člověk vydal svědectví až takovým způsobem, tedy že se rozhodne obětovat i to nejcennější co má, vlastní život?
Ve světle Kristova učení a příkladu, ve světle životních příkladů nesčetných zástupů těch, kteří Krista následovali v životě i smrti, ve všech stavech a profesích, odpovídáme:
Ano!
Co však znamená obětovat svůj život jako svědectví víry? Děje se tak snad jen při krvavém mučednictví? I zde je odpověď jasná: Samozřejmě, že ne!
Vždyť vydávat svědectví Kristu je možné nejen jednorázovým úkonem nejvyšší, krvavé sebeoběti, ale také - ba zejména - postupným trvalým, svobodným předáním celého svého života, překonáváním vlastní slabosti, bojem proti vlastnímu egoismu, obětováním se pro druhé. A k takovému "mučednictví", tedy svědectví, jsme povoláni všichni, každý způsobem sobě přiměřeným a vlastním.
Vždyť už křtem, všichni, jsme se oblékli v Krista (srov. Gal 3, 27) a byli jsme pozváni k tomu, abychom "
žili novým životem" (Řím 5 6, 4). Ale i tento "
nový život v Kristu" má mnoho forem a stupňů, tak jak je i mnoho forem křesťanského povolání.
Kromě nejobecnějších povolání k naplňování křesťanského ideálu v manželském a rodinném životě či jiné laické formě života všichni jsou zváni k zhodnocování svých talentů - někdo i přes zvláštní zasvěcení se ve službě Bohu a bližním v řeholním životě nebo v kněžské službě.
Náš dnešní svätenec otec Marián Andrej se už od dětství učil základům křesťanského života v rodině, v této první, domácí církvi.
Křesťanská rodina může a má být první "školou svatosti", místem, kde je možné tím nejpřirozenějším a nejhlubším způsobem osvojovat si zásady, které formují chování a duchovní život člověka i v dospělosti. Příklad rodičů je nejlepší školou.
V křesťanské rodině se často již v dětství rodí nejen rozhodnutí být dobrým křesťanem, tedy vydávat svědectví o Kristu v dalších životních etapách.
Křesťanská rodina je nejčastěji i místem, kde se přirozeně rodí a rozvíjí řeholní a kněžské povolání. Potvrzením toho je i rodina Pacákových, z nichž se tři chlapci rozhodli pro kněžství.
Odevzdání svého života do služeb Krista takovým zvláštním zasvěcením, které překračuje hranice křesťansky "povinného" chování, začal dnešní svěcenec uskutečňovat v Kongregaci Nejsvětějšího Spasitele. Zde se postupně zavázal Bohu sliby chudoby, čistoty a poslušnosti a přijal i kněžské svěcení. Dobrovolně se rozhodl pro zvláštní formu svědectví Kristu celým svým řeholním a kněžským životem.
Dnešním biskupským svěcením bude začleněn do sboru biskupů, nástupce apoštolů, v plnosti kněžství. Toto bude další fáze jeho životního svědectví. Z pověření Svatého otce se stane biskupem ve společenství slovenských řeckokatolíků žijících v Kanadě. Odteď zvláštním způsobem pro něj budou platit Kristova slova: "
Město postavené na návrší se nedá ukrýt. Ani svítilnu nerozsvítí a nepostaví pod nádobu, ale na svícen, aby svítila všem, co jsou v domě. Ať tak svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce, který je na nebesích" (Mt 5, 15-16).
Svou fyzickou rodinu už před časem opustil svou první duchovní životní volbou. Nyní, přijímaje výzvu Svatého otce Františka, se jistým způsobem vyčleňuje i ze své řeholní rodiny, zanechá dokonce i svou vlast,
zřekne se všech těchto svých dosavadních opěrných bodů a lidských jistot, aby se vydal jako skutečný misionář, syn sv. Alfonse, na novou, nelehkou misi.
Někdo by možná mohl oponovat, že o čem vlastně mluvíme -
jaké ztráty nebo odříkání - vždyť otec Marián Andrej se dnes stává biskupem, tedy šéfem, nebo, jak se to obvykle mediálně říká, "vysokým církevním hodnostářem" a je vyslán ne kamsi na Sibiř nebo do Papuy-Nové Guineje, ale
do Kanady, do krásné, bohaté a demokratické země. Představte si, že by se našlo dost lidí, kteří by si dali takříkajíc "i koleno vrtat", kdyby mohli být šéfy nějaké firmy v Kanadě?!
Jistě, i tak to někdo může vidět.
Možná ten, kdo si představuje postavení biskupa v Katolické církvi jako stupínek v kariérním postupu ve velké mezinárodní firmě. Ale v tomto případě nesedí dokonce ani takové zkreslené přirovnání.
Otec Marián Andrej se totiž nestává biskupem, aby "šel do lepšího".
Každému, kdo vnímá současné dění v Církvi, je jasné, že
snad ještě nikdy v historii společenský kredit biskupa, a to zejména v anglosaském světě, do kterého patří i Kanada, nebyl na tak nízké úrovni, jak je to v posledních letech, v těchto časech skandálů devastujících zejména hierarchii Církve kvůli jejím starým i současným hříchům, kvůli neochotě nebo neschopnosti mnoha jejich představitelů adekvátně reagovat na pohoršení, ba zločiny ve vlastních řadách.
Ale kromě pochopitelného a oprávněného rozhořčení nad hříchy a nezákonnostmi, což je jednou stranou mince, nezávisle od všeho toho,
v západním sekulárním světě rychle roste i skutečná ideologická nenávist vůči Církvi, především vůči její hierarchické struktuře. Tato nenávist se projevuje především jako podrážděná reakce tváří v tvář konzervativnímu hlásání katolického učení, zvláště v takových elementárních oblastech, jako je téma důstojnosti lidského života od početí pro přirozenou smrt, v otázce manželství nebo antropologické identity člověka.
Nedávno zesnulý chicagský kardinál George při pohledu na vývojovou křivku postoje k Církvi a jejímu učení v západním sekularizovaném světě
prohlásil:
"Komunismus protlačoval všem totalitní životní styl
založený na základním předpokladu:
Bůh neexistuje.
Nejvěrnějším spojencem
a pokračovatelem komunismu je sekularismus. ...
Já ještě doufám, že umřu na svém lůžku,
můj nástupce pravděpodobně ve vězení
a jeho nástupce zemře
na veřejném náměstí jako mučedník.
Nicméně věřím, že jeho nástupce posbírá
úlomky rozbité společnosti
a pomalu pomůže k obnově civilizace
- udělá tedy to,
co Církev už v dějinách lidstva nejednou udělala."
Z naší slovenské perspektivy se tato slova mohou zdát příliš pesimistická nebo zbytečně alarmující, ale na Západě je mnozí považují za prorocká. Na Slovensku ještě tak trochu žijeme, ba takříkajíc hovíme si v doznívání euforie ze navrácené náboženské svobody po pádu komunismu.
Nová kulturní válka protináboženského liberálního sekularismu moderního Západu k nám ještě nedorazila v plné síle, ale jen v některých ojedinělých periferních projevech. Sem tam se ozve nějaký výstřel, či spíše výstřelek, ale
skutečná palba a bombardování se teprve chystá.
Obávám se, že
ani společenství věřících, ani hierarchičtí představitelé Církve na Slovensku ještě nejsme dostatečně připraveni na tento vývoj a čím déle si budeme myslet nebo svorně namlouvat, že se nás netýká nebo že se nám vyhne, tím bolestivější rány v tomto duchovním a kulturním boji dříve či později utržíme.
Bylo by tedy tragické, kdybychom se i nadále tvářili tak flegmaticky nebo optimisticky, jako je to v tom vtipu o rajčeti, která když se skutálelo z okenního parapetu, z okna paneláku - letí a říká si - aha, sedmé patro ... a vše je v pořádku, ... aha, šesté patro a vše je v pořádku, ... aha, páté patro a vše je v pořádku, ... aha, čtvrté patro ...
Je tedy třeba mít jasno, do jaké situace náš dnešní svěcenec vstupuje - a to už od počátku své biskupské služby - do pozice menšiny.
Být katolickým biskupem v sekularizované společnosti dnešní Kanady není žádná velká výhra, to není společenské postavení, na které by se někdo mohl nechat zlákat, aby si vylepšil status na facebooku.
Být východním biskupem kromě toho nutně staví kandidáta do pozice menšiny i v rámci Katolické církve a
být slovenským řeckokatolický biskupem v Kanadě znamená být biskupem nejmenší z východních katolických komunit.
Otče Mariáne Andreji, stal ses biskupem pro eparchii, která nemá ani velký počet farností, ani velký počet věřících, nebyla ti dána za odměnu ani jako nějaká tzv. "lukrativní nabídka", a to nejen v nějakém směšném materialistickém smyslu slova, ale ani v tom duchovním smyslu pochopitelného pastoračního i lidského zadostiučinění a radosti, kterou může člověk cítit v byť malém, ale přece jen vzkvétajícím církevním společenství, plném entuziasmu, náboženské horlivosti a mnoha pastoračních aktivit.
Tvá ochota přijmout postavení "nejmenšího z malých", vydat se na službu "nejmenším" a "vzdáleným" - to je znak Kristův v tvém životě, to je "investice", která přináší úroky až do věčnosti. Kristu zvlášť leží na srdci i takové "
malé stádce" (Lk 12, 32), jako je společenství slovenských řeckokatolíků v Kanadě, kterému přes tebe, jako nového pastýře, chce dodat odvahu.
Buď pro svěřený lid Dobrým Pastýřem, takovým pastýřem, který pro poslední ovečku, pro tu poslední ze sta, možná pro tu raněnou a volající, je ochoten vydat se do dálky a hledat ji v trní. Možná si přitom potrháš roucho a do krve rozedřeš ruky i nohy. Možná se při tom budeš muset ohánět pastýřskou holí, abys zahnal dobíhající a výjící smečku vlků. A přece se za ní vydáš.
Ale kromě ideálního duchovního obrazu Dobrého Pastýře - Krista třeba pamatovat i na to, co se očekává od tebe jako od biskupa i po stránce přirozených vlastností.
Bez velkých spekulací sv. Pavel vyjmenovává celou řadu požadovaných přirozených lidských kvalit, když v listu Titovi říká, že "
biskup jako Boží správce musí být bez úhony, ne pyšný, hněvivý, pijan, rváč ani mrzkého zisku žádostivý, ale pohostinný, laskavý, střízlivý, spravedlivý, zbožný, zdrženlivý, takový, který se drží spolehlivého slova podle učení, aby byl schopen i povzbuzovat ve zdravém učení, i usvědčovat ty, co protiřečí" (Tit 1, 6-9). A v listu Timotejovi ještě doplňuje seznam, požadujíc od biskupa, aby byl "
rozvážný, slušný, ... schopný učit, ... skromný, ne nesnášenlivý ani chamtivý" (1 Tim 3, 1-7).
Určitě, někdo si řekne - ale vždyť takový by měl být každý křesťan, každý člověk, nejen biskup! Samozřejmě, ale pokud se toto žádá od každého křesťana, ba od každého člověka, od biskupa se to očekává mnohonásobně více.
Každý člověk by takovým měl být - Ty, jako biskup, takovým musíš být!
Jinak se staneš pramenem pohoršení - pro velké i malé. A víme, co k tomuto říká Kristus: "
... pro toho, kdo by pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, bylo by lepší, kdyby mu zavěsili mlýnský kámen na krk a ponořili ho do mořské hlubiny. Běda světu pro pohoršení! Pohoršení sice musí přijít, ale běda člověku, skrze něhož pohoršení přichází!" (Mt 18, 6-7)
Na biskupa - i když všichni připouštějí, že i on zůstává jen slabým člověkem - jsou tedy oprávněně kladeny vyšší nároky. Biskup je totiž věřícími i nevěřícími obecně a oprávněně vnímán jinak. Jinak než šéf firmy, jinak než vrcholový manažer, jinak jako jsou vnímáni světští veřejní činitelé, kteří jsou do úřadu dosazení svými voliči nebo stranickými šéfy.
Paradoxně, u světských veřejných činitelů někdy jisté projevy nafoukaného hulvátství, případně pijáctví, násilnictví, frajerství a čachru nejenže nejsou na překážku v kariéře, ale v statisticky vůbec ne zanedbatelné části voličů jim přímo zvedají preference. Tento fenomén s jistou pochopitelnou logikou platil již v primitivních společenstvích minulosti, které hledaly za šéfa tlupy ne nějakého filantropického filozofa nebo jemnocitného estéta, ale obvykle takového alfa-samce, který se uměl nejlépe ohánět kyjem při lovu mamutů a při rvačce s nepřátelskou tlupou.
A přestože se od té doby mnohé změnilo, nejednou se podobný princip projevuje dodnes i v rozvinutých demokratických společnostech, kdekoli na světě a napříč celým politickým spektrem.
Světští veřejní činitelé jsou vyjádřením vůle svých voličů. Je tedy zajímavé vidět, že v běžném životě jsou i docela slušní lidé někdy tak trochu radši, když je vedou a reprezentují ti, kteří nepůsobí příliš moralisticky, kteří umí slíbit všechno, po čem člověk touží, i když každý ví, že jde o věci nesplnitelné, kteří umí ve správnou chvíli ukázat na správného nepřítele vinného za všechno, kteří umí vzbudit dojem, jako by měli patent na rozum. Mnohým se tito zdají sympatičtí, přitažliví a srozumitelní.
Možná je to právě proto, že tito reprezentanti jsou v podstatě opravdu takoví průměrní naši lidé, kteří mají chyby podobné jako značná část jejich voličů a kteří - právě proto, že také mají máslo na hlavě - svou přítomností pomáhají naše vlastní chyby lépe omlouvat a maskovat.
Pokud by se chtěl v společenském životě, tedy "v obci" (což je řecky v polis a odtud je slovo politika) angažovat člověk příliš slušný, případně podezřelý z toho, že by chtěl aplikovat nebo dokonce prosazovat nějaké příliš rigorózní morální zásady, takový může očekávat, že vzbudí u mnohých spíše nedůvěru a nevoli, vyplývající zejména ze strachu, že bude takovou morálku vyžadovat i od jiných.
Nejpravděpodobnější
bude označený za farizeje a při první vhodné příležitosti bude s radostí pranýřovaný, ba i veřejně zlynčovaný za své což i nejmenší skutečné nebo zdánlivé zaváhání. Historie dávná i nedávná, zahraniční i domácí o tom poskytuje mnoho svědectví.
Naši umělci Lasica a Satinský to krásné vyjádřili ve své známé písničce, kterou si možná ještě pamatujete, slovy:
"V našej obci všetci pijú, iba Ďuro nie,
každému z nás vŕta v hlave, čo mu asi je.
Veď je taký ako my,
zdravý, mocný, lakomý...
Musíme sa Ďura spýtať, prečo nechce piť,
mohol by nám jedného dňa pekne zavariť.
Ani s nami nepije, ani ženu nebije,
prečo sa len od nás takto dištancuje?
Ďuro, ten si od nás nedal poradiť,
darmo sme ho ponúkali, nechcel si vypiť.
Tak sme mu na oplátku pichli vidly do ...ku.
Odvtedy je v našej obci všetko v poriadku."
Ale nechme folklór, politologii a sociologii.
Od kněze a o to víc od biskupa se nevyžaduje angažování se v politice, on není voleným reprezentantem svých voličů, on se nemusí ucházet o jejich přízeň i snižováním morální laťky - právě naopak -
má mezi svěřeným mu lidem představovat Krista, proto se od něj právem očekává, že bude "jiný", že se bude "distancovat", tedy odlišovat - právě svou bezúhonností, mírností, skromností, jednoduše, svatostí.
Toto rozlišování však nikdy nesmí být projevem sebejisté pýchy nebo pocitu duchovní nadřazenosti ani jakési prázdné, svatouškovsky působící mravokárnosti, která více irituje, než přitahuje.
O službě biskupa platí zvláštním způsobem slova sv. Pavla: "
A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti. Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí. Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás." (2 Kor 4, 1-7).
Dnes, kdy se celým světem prohánějí oblaka prachu z popraskaných a porozbíjených hliněných nádob obyčejných členů i hierarchických představitelů Církve, tento rozvířený prach zatemňuje nejednou i jas Slunce a nechává zapadnout prachem Poklad, který by tyto nádoby měly uchovávat.
Ale i navzdory těžkým oblakům prachu věříme, podle slov proroka Malachiáše, že nad těmi, kteří ctí Hospodinovo jméno, "vyjde slunce spravedlnosti, které má na křídlech uzdravení" (Mal 2, 20) a také ze střepů rozbitých hliněných nádob zazáří poklad Boží milosti, který zůstává neměnný a nezničitelný.
A nelámme definitivně hůl ani nad samotnými hliněnými nádobami. I potlučené či dokonce na prach rozbité hliněné nádoby mají v logice Božího milosrdenství šanci povstat k novému životu.
Jak? Nuž tak, že se znovu předají do rukou hrnčíře, aby tuto jejich hlínu nanovo promíchal a zformoval. Vždyť všem nám, hliněným nádobám, zaznívají i dnes slova proroka Jeremiáše, který říká: "Sestoupil jsem tedy do hrnčířova domu. Ten právě pracoval na hrnčířském kruhu. Pokud se zkazila nádoba, kterou právě formoval, jak tomu bývá s hlínou v hrnčířových rukou, udělal z ní zas jinou nádobu, jakou uznal za dobré udělat. A stalo se ke mně takto: "Zda já nemohu, (dome Izraele), naložit s vámi tak jako hrnčíř? - říká Pán. Ano, jako je hlína v hrnčířových rukou, tak jste vy v mých rukou, (dome Izraele)" (Jer 18, 3-10).
Pro nás jsou tato slova proroka výzvou, abychom nikdy nikoho nezatracovali, ale ani abychom se nikdy nespoléhali opovážlivým způsobem na Boží milost, znemožňujíc tak její skutečné účinkování v nás.
A proto, i když jsme jen hliněné nádoby, máme důvěru v Boží velikost a moc, a proto důvěřujeme i slovům svatého Pavla z dnešního čtení, slovům ověřeným tisíciletou zkušeností Církve, zkušeností překážek vyplývajících především ze slabosti a hříšnosti jejích členů, ale i zkušeností síly Božího ducha, který navzdory všemu vítězí:
" Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.
Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život. Ale máme ducha víry, o níž je psáno: 'Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil' - i my věříme, a proto také mluvíme, vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala a tak přibývalo i díků k slávě Boží. (2 Kor 4:6-15)
Kromě slov starozákonních proroků nebo sv. apoštola Pavla hovoří o způsobu účinkování biskupa i množství církevních dokumentů, které promlouvají velmi konkrétní a modernější řečí. Dekret koncilu Christus Dominus o pastýřském úřadu biskupů v církvi například říká:
12. ... biskupové ať hlásají lidem Kristovo evangelium;
to je nejdůležitější z jejich prvořadých povinností.
Ať je silou Ducha povolávají k víře
nebo v nich utvrzují živou víru.
Ať jim předkládají úplné Kristovo tajemství,
tedy ty pravdy, které nepoznat
znamená neznat Krista.
Ať jim ukáží i Bohem zjevenou cestu,
která vede k oslavě Boha
a tím i k věčné blaženosti.
Kromě toho ať poukazují na to,
že podle úmyslů Boha Stvořitele
samy pozemské skutečnosti a lidské instituce
slouží i ¨ke spáse člověka,
a proto mohou nemálo přispět
k budování Kristova těla.
Ať tedy učí, v jak velké úctě třeba mít
podle učení Církve lidskou osobu a její svobodu,
ba i tělesný život; rodinu, její jednotu a stálost,
jakož i plození a výchovu potomstva;
občanskou společnost s jejími zákony a povoláními;
práci i odpočinek, umění i technické vymoženosti;
chudobu i hojnost.
Konečně ať jim vysvětlují,
jakým způsobem se mají řešit
velmi vážné otázky vlastnění,
zhodnocování a spravedlivého rozdělování
pozemských majetků, míru a války,
jakož i bratrského soužití všech národů.
13. ... Jelikož Církev má úkol navázat dialog
se společností, uprostřed níž žije,
povinností biskupů je v první řadě
jít mezi lidi a usilovat s nimi navázat
a rozvíjet rozhovor.
Aby při těchto rozhovorech o spáse
pravda vždy šla ruku v ruce s láskou
a rozum s laskavostí,
biskupové musí vynikat
jasností řeči a zároveň pokorou a vlídností,
jakož i potřebnou obezřetností,
kterou však ať provází důvěra;
důvěra totiž sbližuje srdce
a tak napomáhá přátelství."
Milý otče Mariáne Andreji, když si vezmeš za svá tato doporučení koncilu o službě biskupa, když se je budeš snažit uskutečňovat ve svém biskupském životě - vydáš tím i ty nejlepší svědectví Kristu.
Staneš se jeho "svědkem", tím, že hlásání evangelia "obětuješ svůj život" - a toto tvé svědectví bude v Božích očích stejně cenné jako vydání mučednického svědectví obětováním vlastního života, které vidíme v osobách mnohých svatých a blahoslavených v dějinách Církve.
Ať ti v této tvé službě pomáhají svou přímluvou blahoslavená Anka Kolesárová i tvůj řeholní spolubratr blahoslavený otec Metoděj Dominik Trčka, ať tebe i nás tyto blízké vzory hrdinné mučednické svatosti vedou k touze a rozhodnutí vydat se na cestu každodenní svatosti a společně, každý podle svého stavu a povolání, kráčet po ní ke Kristu.
Převzato z www.postoj.sk,
článek z 3. 9. 2018 naleznete
zde
