Můj milovaný synátor mi zase trucoval. Neskutečně. Zaťaté pěsti, založené ruce přes sebe, pohled a lá hrom do buku. Vrčel, štěkal, kvikal. A to jen proto, že jsem ho přišla potřetí poprosit, aby si uklidil nejprve své svlečené věci, napsal si úlohy a až potom četl.
S povahami dětí je to někdy těžké a u nás to u čtyřech choleriků ze sedmi kusů platí dvakrát. Najít dobré a klidné řešení je náročné a přiznávám, ne vždy se to, navzdory snaze, podaří. Přesto to nevzdávám.
Vrátila jsem se počtvrté, sedla si vedle toho mého nadutce a zeptala jsem se ho:
"
Šimone, umíš si představit, jak by to vypadalo, kdybys byl fotbalista a takto se choval?"
Nečekal to. Vrhl na mě ještě zlostný, ale tázavý pohled.
"
No prostě bys byl takový hráč, který by si dělal, co chce, tak jak to nyní tvrdíš - a také někdy děláš. Jak by to pak vypadalo v zápase na hřišti?"
Chytil se.
"
No, pak by takový hráč běhal po hřišti sám, stále by bral míč jen pro sebe a chtěl by dát sám gól a na ostatních by kašlal."
Podívala jsem na něj: "
Podle tebe by to tak bylo dobré? Neboť možná by dal gól, ale není jisté, zda by jako tým vyhráli a je určitě jisté, jak by se cítili jeho spoluhráči z týmu."
"
Špatně," přikývl Šimon už bez přebytečného vzduchu ve tvářích, "
to je strašně odporné, když někdo takto hraje."
"
A co myslíš, jak se cítí takový trenér tohoto mužstva, když má takového jednoho ... dva ... tři hráče? Kteří nerespektují pokyny, pak často dostávají žlutou či červenou kartu - neboť když vidí jen na sebe, stává se mnohem víc, že faulují ... "
Ve fotbale je Šimon doma: "
Ale ten trenér je chudák ... to vím, jak se někteří strašně rozčilují, když hráči nedělají, na čem se dohodnou a co natrénují. To musí být fakt nervy."
"
Vidíš? A jak se takový trenér musí cítit před obecenstvem, jak před ostatními hráči, jak před předsedou klubu a jak před majitelem klubu? Vždyť dělá, co nejlépe umí, a přece to vypadá hrozně."
Můj trucovitý syn přikývl plný uznání, ale já jsem klidně pokračovala: "
Šimone, i naše rodina je takový fotbalový tým a má své hřiště. My dva s tátouo jsme trenéři, kteří vedeme mužstvo a dáváme pokyny ke hře, tak, jak nám to říká Bůh, majitel našeho klubu. Co myslíš, jak se cítíme my před ním, před ostatními tvými sourozenci, jak vypadá naše hra, když neposloucháte?"
Chvíli bylo ticho. Po okamžiku mlčení můj trucovitý kavalír slezl z kouta postele, objal mě a šel si poskládat věci do skříně. Udělat úlohy - to ho byla radost sledovat. Hra frčet jak měla a Šimon neměl míč jen pro sebe.
Mária Kohutiarová
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek z 30. 8. 2018 naleznete
zde.
