Horký červencový den. Zvoní mi mobil. Kamarádka, se kterou se nevidím každý den. S radostí ho zvedám ... a v zápětí tuhnu. "
...Romi, náš Jiřík se oběsil, je mrtvý..." Přeji si se probudit, ale vím, že je to realita. Krutá. Říkám si: "Takový hodný kluk.. Už nemohl, tak nakonec neustál ty tlaky depresí, tíhu, kterou musel nést..."
Za několik dní odjíždím do Ivančic na pohřeb.
Promluva P. Miroslava Kazíka tak jasně vystihuje současnou situaci, že jsem ho o ni požádal a nabízím k zamyšlení:
Zarmoucení rodiče, rodino, přátelé,
každé úmrtí někoho z našich blízkých nás vytrhuje z běhu všedních dnů a s naléhavostí před nás staví otázku, kterou čas od času slyšíme, ale kterou nemáme zapotřebí řešit, až nyní, v souvislosti s úmrtím.
Proč žiji? Co je cílem mého života?
K čemu se posouvám každý den a co bude potom?
Tyto otázky se stanou pro nás důležité, když z našeho života odejde někdo, kdo k němu dlouhé roky patřil, ale stávají se ještě důležitější, když odejde dobrovolně.
To, co jinak vnímáme téměř jako frázi, na nás neúprosně dopadne s veškerou tíhou:
Co je smrt? Nemělo být v mém životě něco jinak?
Drazí, úmrtí našeho bratra Jiřího je příležitostí, abychom si sami v sobě udělali jasno.
***
Především společnost, ve které žijeme, je těžce nemocná a opravdu zlá. Brutálním způsobem všem vnucuje, že jediným smyslem našeho života, je být úspěšný. Nejvíce tento tlak pociťují mladí lidé. Všichni, kteří jsou nějak hendikepováni, a kteří si uvědomují, já nikdy nemohu být úspěšný tak, jak to tento svět oceňuje, pociťují svůj život jako břemeno. Jako zbytečný.
Člověk je schopen snést neuvěřitelně velkou zátěž, ale musí vědět, že to má význam. Musí mít naději. Bez naděje člověk ztrácí vůli žít.
A tato společnost všem nemocným, postiženým, nevýkonným, zkrachovalým naději vzala, protože nezná nic jiného než tento pozemský život.
Největší blud, který vytvořila, je přesvědčení lidí, že člověk se bez Boha, docela dobře obejde. Že Ho nepotřebuje. Ano, dokud mu nic není, vydrží to. Ale co potom, když přijde o to, pro co žije? Jestliže se k poznání Boha nepropracoval, dokud to šlo, ve chvílích beznaděje, nemá už sílu Boha hledat.
Dnešní člověk žijící bez Boha, dokáže žít, když se věci daří, když přichází jen menší ztráty, a když má stále naději, že se znovu nějak uplatní. Když však, dle jeho soudu přišel o všechno, neví jak dál. Člověk, který ve svém životě nepočítá s Bohem, nepočítá ani s Božím a naším protivníkem. Bůh chce, abychom měli život a abychom ho měli v plnosti. Náš odpůrce chce náš zánik. Tělesnou smrt i věčnou. Chce, abychom, jako on, Boha zavrhli. A přichází právě v těch našich nejtěžších chvílích, aby nás získal pro sebe, aby nás zničil.
Toto jsou ty nejdůležitější pravdy o nás. A kde o nich slyšíte? Kdo vám je připomíná? Místo toho jsme zavaleni miliónem nepotřebných věcí. I to je záměr. Lidé se dnes noří do zla, které se jim na každém kroku vnucuje a nechápou, že výsledkem může být jenom jejich zničení. Nic jiného.
***
Náš bratr Jiří od malička ministroval. Také zde u tohoto oltáře. Objevila se nemoc, která ho vyřadila z běžného života. S veškerou tíhou na něho dopadly skutečnosti, o kterých jsme právě slyšeli.
Modlíme se za našeho bratra, aby pro jeho službu u oltáře, aby pro všechno dobré, které vykonal, aby pro všechno těžké, které musel snášet, aby byl k němu Pán Bůh milosrdný a přijal ho k sobě.
Poděkování rodině, zvl. matce, že pamatovala především na jeho duši, nepřestávala se za něho modlit, i když situace byla sebebeznadějnější, která ho nikdy nepřestala povzbuzovat k životu víry.
Odpočinutí věčné, dej mu, ó Pane a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá v pokoji.
*********
(
Vydávám s vědomím a dovolením P. Kazíka a Jirkovy maminky s prosbou o modlitbu za něho a jemu blízké)
