O tom, co se jí stalo, neví ani její nejbližší rodina. Rozhovor se ženou, která byla v dětství sexuálně zneužita.
Po zveřejnění článku Anna Kolesárová řekla ne hříchu agresora se do redakce ozval ženy, které vyjádřily nelibost nad způsobem, jak zjednodušeně se komunikuje příběh tohoto děvčete. Mezi nimi přišel i mail od ženy, která v krátkosti popsala svůj příběh a také důvod, proč ji zraňuje, když se zdůrazňuje, že Anna zvolila raději zemřít, než zhřešit. V ženách, které si prošly utrpením po znásilnění, takové vyjádření evokují pocit, že kdyby ruský voják Annu nezabil, ale znásilnil, zhřešila by i samotná Anna.
Žena, která pod podmínkou zachování své anonymity souhlasila s rozhovorem, pověděla svůj příběh. Ne proto, aby příběh Anny Kolesárové zpochybnila, ale aby upozornila na to, jak důležitý je způsob, jakým se o něm mluví. Přišla za mnou upravená dáma, která vážila každé jedno slovo, než ho vyslovila. Mluvila s bolestí v hlase o chvílích, které ve svém nitru nadlouho pohřbila a neřekla o nich ani svým rodičům.
V jaké rodině jste vyrůstala?
Narodila jsem se do rodiny, kde už byly dvě starší sestry. Rodiče, jak jsem se později dozvěděla, toužili po chlapci. Když jsem byla starší, máma mi vyprávěla, že když se dozvěděla, že má další dceru, otec jí nevěřil, že jsem jeho, podezříval ji z nevěry. Asi proto jsem nezažila pocit, že by mě máma měla ráda. Jako dítě jsem zlobila a zároveň jsem se bála přiznat, když jsem něco vyvedla. Jednou mi totiž máma vykřičela, že kdyby věděla, že čeká dceru, tak tu dnes nejsem. Pamatuji si, jak jsem plakala.
Tátu jsem měla raději než mámu, ačkoli ten mnoho svých problémů řešil alkoholem. Ale neznám jinou mámu ani tátu, takže to beru jako realitu.
Vychovávali vás rodiče ve víře v Boha?
Táta do kostela nechodil, chodili jsme každou neděli s mámou, té na tom záleželo. Ale byl to takový vesnický folklór, v jejich postojích se to neodráželo. Táta do kostela nechodil, ale v mnoha postojích byl pro mě větším vzorem.
Jako dítě jsem se v noci velmi bála tmy, bála jsem se jít i k matce, neboť ta by na mě pouze řvala. Pamatuji si takový moment, když v kostele četli evangelium s citací, že "vyhodí ho ven do tmy a tam bude pláč a skřípění zubů". Jelikož jsem se tmy tak bála, pro mě se náboženství spojovalo se strachem. Ještě i dnes to přetrvává, obava z vyhození, z vyčlenění ze společenství.
Žili jste na vesnici, víra byla zřejmě přirozenou součástí tamního společenství ...
... ale na druhé straně bylo období komunismu a mnozí v té době od víry odpadli. A moje máma poctivě nadále s námi do kostela chodila, i nás dala do náboženství. I ji volali k řediteli školy, který ji odrazoval, aby nás odhlásila, ale ona si za tím stála. Táta byl papírový komunista, čili máma si to prosadila proti všem, v tomto byla zásadová.
Když jsem nad tím později přemýšlela, v podstatě jsem jí vděčná, že mi dala alespoň základy, neboť v dospělosti jsem se měla kam vrátit. Měla jsem všechny svátosti, takže jsem měla na čem stavět.
Do vašeho života zasáhla událost, která se vám stala, když jste měla jedenáct let ...
Starší sestra se vdala a švagr, který k nám chodil ještě i před svatbou a jevil se jako velmi vtipný a veselý člověk, byl v realitě někdo zcela jiný. Jednou k nám takto přišel, já jsem byla ještě malá holka a četla jsem si v pokoji na gauči, kde byl i televizor. On přišel a lehl si ke mně.
Celý svůj život jsem vedena k tomu, abych cokoli vydržela, byla poslušná. Byla jsem ve velkém stresu, zeptal se mě, jestli ho miluji, šel mi rukou pod tričko, pak pokračoval dál a já jsem se snažila dále tvářit, že čtu knihu.
Hlavu jsem měla jakoby mimo těla, jako bych nebyla přítomna ve vlastním těle. Ani nevím, jak dlouho to celé trvalo. Ten pokoj byl nahoře, měli jsme rozsáhlý dům a on přestal, až když slyšel kroky nahoru, že někdo se blížil po schodech.
V hlavě jsem si to uložila tak, že aspoň budu vědět, co muži dělají se ženami, že takto to asi funguje. Už v jedenácti letech jsem měla myšlenky, že co jsem to za člověka.
Řekla jste to někomu?
Ne.
Ani matce nebo sestře?
Ne, stále jsem si říkala, že i tak mi nikdo neuvěří. S mámou jsem neměla dobrý vztah a sestrám jsem jako nejmladší v tom věku lezla na nervy.
Měla jsem myšlenky, že uteču z domu, vzápětí jsem se bála, že by mě ani nikdo nehledal. Důvěru v rodinu jsem nikdy neměla.
Neměli jste chuť říct sestře, jakého má manžela?
Ne, protože já jsem si to obrátila na sebe, vinu jsem vzala na sebe. Měla jsem pocit, že jsem udělala asi já něco špatného, když se mi to stalo. Měla jsem strach cokoliv říct, bála jsem se trestu.
Vyhrožoval vám pro případ, že byste to někomu řekla?
Nepamatuji si nic, co se dělo potom. Byla jsem jako mimo sebe.
Měla jste pocit, že je to váš hřích?
Ano. Že jsem neudělala nic na svou obranu, abych mu v tom zabránila.
Měla jste jedenáct let a váš švagr byl přece dospělý chlap ...
Vím, i tak jsem měla takové pocity.
Pokusil se někdy ještě švagr o něco?
Měla jsem asi patnáct let, když si koupili dům nedaleko nás. Šla jsem k nim pohlídat jejich syna. Švagr si něco vymyslel, aby odcházel později z domu než sestra. Přišel ke mně a opět se snažil o totéž. Vedle gauče byl stolek a křeslo a já ani nevím, jak jsem přeskočila nábytek, potřebovala jsem zvětšit prostor mezi námi.
Ptal se, zda se ho bojím. Už jsem na něj křičela, ať jde pryč, nebo odejdu já. Tak pochopil, že už jsem dost uvědomělá a někdo by se to mohl dozvědět. Odešel a já se hned zamkla. Ani v tomto případě jsem to však nikomu neřekla.
Za celý svůj život jste to nikomu neřekla?
Bojím se toho, bojím se, jak by se na mě dívali, co by si o mně mysleli. Možná sestře bych to dokázala říct, ale nechtěla jsem ji ranit, nechci, aby se ona začala obviňovat, že tomu mohla zabránit. Možná by mi víc pomohlo, kdyby se o tom ve společnosti více mluvilo. Já se na sebe stále dívám, že jsem asi divná.
Teprve po 28 letech od této události jsem se svěřila jednomu knězi, byla to součást vyprávění o mém životě, který nabíral v té době špatný směr. Od mládí jsem trpěla depresemi. Chodila jsem pravidelně ke zpovědi a říkala jsem své hříchy, až jednou jsem narazila na kněze, který mi poradil, že by bylo dobré, abych chodila za jedním kvůli duchovnímu vedení. Našla jsem takového řeholníka a tomu jsem vyprávěla všechno ze svého života.
Cítila jste úlevu?
V této věci ani ne, ačkoli mi v jiném velmi pomohl.
Zmínila jste, že to, co se vám stalo, ovlivnilo i váš pozdější manželský život.
Roky jsem samu sebe v intimním životě považovala za nenormální. Když se mě manžel dotýkal, moje tělo nereagovalo, nic jsem necítila. Když jsem se však svěřila se svým životem knězi, na nějaký čas se to upravilo. Pochopila jsem, že to musí mít psychické kořeny z minulosti. Dodnes však v intimním životě mám jakoby hlavu oddělenou od těla.
Ozvala jste se nám kvůli textu o Anně Kolesárové, napsala jste, že vás bolelo, jak se podával její příběh. V čem je pro vás bolestivý?
Vnímala jsem to jako tichou výčitku. Měla jsem pocit, že ve svých jedenácti letech jsem selhala, když jsem připustila, aby se to stalo.
Ptala jsem se sebe samé, jestli jsem měla předtím slabé hodnotové nastavení, když jsem tomu nedokázala zabránit.
Měla jste pocit, že jste hříchem svého švagra ztratila nevinnost?
Pro mě to byl pocit, že asi já jsem udělala něco špatného, že jsem nekřičela dříve. Měla jsem stále pocit vlastního hříchu, i když jsem samu sebe přesvědčovala, že to nebyl můj hřích. Vnitřně jsem stále věřila, že jsem vinná. Ta událost natolik změnila můj život, že pro mě přestalo být v pozdějším životě podstatné žít čistě.
Ptala jsem se, kde je nyní moje místo? Patřím já vůbec s tímto svým příběhem do Církve? Ptám se, v čem je hodnota ženy? Je to jen hodnota nevinnosti, která ji dělá vzácnou?
Když jsem si přečetla příběh Anky Kolesárové na základě zveřejněných informací, tak se mi osobně zdál velmi mělký. Ženám, kterým se stalo to, co mně, napadnou při poslechu jejího příběhu myšlenky, kterým jiní možná nerozumí.
Co tím myslíte?
Ženy, které prožily to, co já, se mohou cítit tímto příběhem jakoby vyloučeny z Církve. Sama sebe jsem se ptala, proč jsem se narodila do takové rodiny, můžu za to? Co by bylo bývalo hrdinství v mém případě? Proč se mi to stalo? Nestála jsem já za to, abych měla jiný život?
Bojím se takových vzorů svatých, kteří, ani kdyby mi běželi naproti, tak je nemám šanci doběhnout.
Cílem blahořečení je právě poukázat na mimořádné lidi.
Celý ten spis blahořečení neznám, proto jsem se rozhodla důvěřovat Církvi, že vybrala dobrý příklad. Přemýšlela jsem, co mně může příběh Anky dát. Tak se k ní obracím v modlitbách a prosím, aby se mé myšlení uzdravilo ze zranění, abych samu sebe začala vnímat Božíma očima. Přitom vím a vnitřně cítím, že jsem součástí Kristova těla Církve. Ale ženám, jako jsem já, by pomohlo, kdyby se to připomínalo i nyní v souvislosti s příběhem Anky Kolesárové.
Na druhé straně vnímám důležitost toho, aby mladí lidé byli vedeni k čistému životu a měli své vzory. Je třeba jim vysvětlovat věci, mně to v mládí chybělo.
Zuzana Hanusová
Jeden z komentářů pod článkem:
Maria Simurkova
Drahá neznáma! Ďakujem za Vaše svedectvo! Ste silná žena, ktorá utŕžila mnohé zranenia.. ste odvážna, nebojte sa to všetko naďalej odovzdávať nebeskému Otcovi, On to všetko dokáže uzdraviť .. Vaša cesta (a cesta žien s podobným príbehom) je síce iná než Ankina, no neverte, že ste menej milované...
ten pocit vlastnej hriešnosti je iba prefíkané klamstvo Zlého!!!
Modlím sa a žehnám vám! +
Převzato z www.postoj.sk,
článek z 29. 8. 2018 naleznete
zde
