Zamyšlení nad evangeliem 22. neděle v mezidobí - cyklus B
Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Odpověděl jim: „Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.“ Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského.“
Ježíš k sobě zase přivolal zástup a řekl jim: „Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje.“ (Mk 7,1-8.14-15.21-23)
RTY A SRDCE
Pán Ježíš je naším Učitelem. Zástupy žasly nad jeho učením. Ježíš má slova života. Staví na starém ale vnáší nové. Nepřichází zrušit, ale naplnit. Snad již tehdy poznávali lidé, že Bůh je naším Otcem, ale bylo třeba to zdůraznit a postavit na tom vztah člověka k Bohu. Již tehdy by se našlo v Písmu mnohé o lásce k bližnímu ale bylo třeba připomenout, že láska k Bohu i bližnímu patří k tomu, co je třeba připomínat na prvním místě. Bez této lásky se stávají ostatní přikázání pouhou literou, jakýmisi společensko-náboženskými předpisy.
Zákon, přikázání, to vše bylo zapotřebí, bylo třeba se zorientovat, ale již proroci vyciťují, že zákon musí být proniknut duchem. Z prorockých knih vanou tyto duchovní výzvy a jedna z těch nejsilnějších je zvolání proroka Izaiáše na které se odvolává Pán Ježíš ve svém sporu s farizeji a učiteli Zákona: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě.“ Prorok Izaiáš bolestně sledoval jak lid v jeho době navenek žil nábožensky, ale konal jen vnější gesta aniž by tomu odpovídal stav nitra. V té době přec existovala veliká sociální nerovnost a mnozí mocní jednali velmi nespravedlivě. Tito lidé nežili podle Božích přikázání. Na jedné straně sice přinášeli v chrámě Bohu své oběti, na druhé straně však páchali velké sociální hříchy. Ústy se sice modlili, ale měli tvrdé srdce, neměli vlastně Pána Boha rádi, vše, co mu obětovali, všechny modlitby, to mu podávali s primitivní představou Boha si udobřit, nerozhněvat, zavázat. Snad si mysleli, že Bůh neví o jejich špatnostech, že vidí jen to vnější, co mu přinášejí, ale nevidí do nich, do jejich nejvnitřnějších myšlenek.
Jenže Bůh vidí do srdce. „Pane, ty znáš srdce všech.“ Bůh hodnotí člověka právě podle toho, jaké je jeho nitro, ne podle zevnějšku. Bůh poznává pravdivě každého, marná je jakákoliv přetvářka. Pán Ježíš dobře viděl do srdcí těch, kteří jej kritizovali, viděl do nitra těch, kteří před něj postavili cizoložnici, aby ji odsoudili.
Proto stačilo říci: „Kdo jsi bez hříchu, hoď po ní první kamenem.“ a již se vytráceli, starší napřed. Jak trapně to vypadalo před Boží tváří, když se dával úzkostlivý pozor, zda jsou správně omyty různé ty poháry a mísy, umyty ruce před jídlem atd., když nitro bylo tak špinavé, plné nepravosti. Tam v nitru člověka se skrývaly hříchy, které člověka poskvrňují a vzdalují od Boha. Když toto evangelium čteme, rádi s Pánem Ježíšem souhlasíme a znáváme, že nějaké přestoupení rituální očisty neškodí duši tolik jako ty velké hříchy proti lásce k Bohu a k bližnímu.
Jenže i my se dopouštíme podobných nesprávností i my často jednáme tak, že by se dalo o nás říci: „Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě.“
Naše srdce je daleko tehdy, když přijímáme povrchně svátosti, jen aby to bylo, ostatní nás nezajímá. Přicházejí rodiče se žádosti pokřtít dítě, ale bez ochoty pokřtěné dítě pak křesťansky vychovávat. Jen křest snad jako cosi co shlučí, bez vztahu k Bohu. Nebo snad, aby byla příležitost ke křtinám, čímž se rozumí hlavně společenská rodinná událost, a to křesťanské je na periferii zájmu. Podobně svatba v kostele, protože je tam důstojné prostředí, ale žádné pravdivé setkání s Pánem.
Existují křesťané, kteří si potrpí na slávu, různé náboženské slavnosti, třeba 1. svaté přijímání, ale zase jen povrchní sláva bez setkání s Pánem. Kdysi se mě jedno děvčátko omlouvalo, že nemůže přijít do náboženství. Náboženství se tam učilo jen jednou za měsíc. A proč nemůžeš přijít? Jdeme s maminkou kupovat šaty k 1. svatému přijímání. Šaty k sv. přijímání, to je důležité, a co takhle roucho posvěcující milosti? Zájem o to mít čistou duši a líbit se Bohu? Kolik je zde vlažnosti a jak dlouho to potrvá, než se podaří vysvětlit lidem, že mnohem, mnohem důležitější než vnější paráda a sláva náš vnitřní vztah k Ježíši Kristu, našemu Pánu.
To tedy nemáme navenek dávat nic najevo a jen v duchu volat k Bohu? Tak to také není. Člověk je i tělo, a proto se projevuje i navenek při bohoslužbě. Církev užívá krásné liturgické obřady, kterými chválí Boha. Tyto vnější projevy však mají být pravdivé, mají být viditelným vyjádřením našeho vnitřního rozpoložení. Je dobré ctít Pána rty, hlasitě se modlit, zpívat atd., ale pouze tehdy, jestliže není naše srdce daleko od Toho k němuž voláme, jestliže je zde jednota mezi vnitřním rozpoložením a vnějším projevem.
Horší však to je, pokud by nitro bylo vyhaslé, prázdné, pokud by nám zůstaly jen ty vnější obřady. Jen vnějšek nestačí. I pleva vypadá jako zrno, rozdíl je v tom, že je prázdná, lehká. Je to jen vnější slupka. Pán Ježíš hovoří o tom, že bude pšenice oddělena od plev. Pšenice – to je obraz vnitřního člověka, pleva obraz člověka povrchního, jde jen po povrchu, nehledá hlubiny nitra.
Spisovatel Robert Eugh Benson napsal knihu „Pán světa“, v nepopisuje dobu před koncem světa a pronásledování křesťanů, úpadkem víry té doby. Místo křesťanství se objevuje jakési nové náboženství Antikristovo. A je zajímavé, že se hledají kněží, aby dělali v tomto náboženství obřadníky. Jistý odpadlí kněz se stává hlavním obřadníkem a své zkušenosti s obřady církevními využívá pro sestavování nových obřadů. Ale klidně žije bez Krista.
I ateisté mají své obřady. Nestačí, když se nám líbí obřady. Je třeba se v nitru setkávat s živým Pánem. On je naším Učitelem. Učí nás mnohým věcem.
Ale jedna z nejdůležitějších věcí, které nás Pán učí je schopnost rozlišovat Boží od pouze lidského, neulpět na vnějších projevech, ale milovat Pána Boha z celého srdce. Z hloubi nitra. Učí nás žít tak, aby naše srdce nebylo od Něj daleko a naše rty mohly k němu volat pravdivě.