Tomáš Špidlík SJ (1919-2010) byl jezuita, filozof a přední odborník na spiritualitu křesťanského východu. Většinu života prožil v nucené emigraci. R. 2003 byl Janem Pavlem II. jmenován kardinálem.
Tomáš Špidlík se narodil 17. prosince 1919 v Boskovicích, kde také vystudoval gymnázium. R. 1938 nastoupil na Filozofickou fakultu brněnské univerzity, kde studoval latinu a českou literaturu. Jeho životní plány se radikálně změnily, když r. 1939 nechali nacisté všechny univerzity zavřít. Nadaný student najednou musel pracovat na stavbě dálnice nebo v boskovické továrně vyrábět kávové mlýnky.
V této době se dostává do užšího kontaktu s jezuitským řádem, do kterého nastupuje r. 1940 jako novic, sliby skládá 24.9.1942. v noviciátu byl nejprve v Benešově u Prahy, když byla ale i tato instituce zavřena nacisty, přesouvá se noviciát na Velehrad, kde se Tomáš Špidlík věnuje dalšímu studiu filozofie. Noviciát byl několikrát narušen nucenými pracemi, které nařídily postupně německá, rumunská, a nakonec ruská armáda.
Po skončení studií vyučoval na češtinu a ruštinu na Velehradském gymnáziu, kde byl jmenován prefektem. V roce 1946 byl poslán na teologická studia do Holandského Maastrichtu, což opět změnilo jeho budoucnost víc, než v té době kdokoliv čekal. Zde přečkal Vítězný únor a 22.8.1949 přijímá kněžské svěcení. Je poslán na dokončení jezuitské formace do Florencie, a když bylo roku 1951 zřejmé, že mu komunistický režim nedovolí návrat do vlasti, pokud by nechtěl ihned skončit ve vězení, je rozhodnuto, že bude pokračovat ve studiích na Papežském orientálním institutu v Římě, kde r. 1955 obhajuje svou doktorskou práci. V této době také začíná spolupracovat s Vatikánským rozhlasem a stává se spirituálem v Nepomucenu, římské koleji pro české bohoslovce (v této době především emigranty).
Na několika papežských univerzitách po skončení doktorských studií začíná přednášet východní a patristickou teologii (teologii dnešních např. pravoslavných nebo řecko-katolických církví a teologii církevních autorů prvních staletí). R. 1961 se stává profesorem, ale v této době už jsou celosvětově uznávány jeho znalosti východní spirituality. Jeho páteční české promluvy na Vatikánském rozhlase jsou překládány do mnoha dalších jazyků.
V rámci své akademické činnosti koná velké množství zahraničních cest, a to především do oblastí, kde působí východní církve, tzn. i do komunistických zemí. Spolubratři na to vzpomínají: „Byl to člověk velice veselý, dokázal odlehčit vyprávění nejrůznějšími humornými historkami a měl jednu schopnost, a sice složité věci vykládat jednoduchým, pochopitelným způsobem. A díky tomu dokázal navazovat kontakty. Toho pak využil především na křesťanském východě, kde si skvěle rozuměl s představiteli pravoslavné církve, s patriarchy a s Moskvou.“ Díky tomu ho v Římě navštívili Alexander Dubček nebo Václav Havel, a osobně jednal i s Michailem Gorbačovem.
Uměl plynně a bez chyb hovořit asi 10 jazyky a v této době dosahuje pověsti takového odborníka na křesťanský východ, že s ním konzultovaly některé věci i církve křesťanského východu. Domů se ale za celou dobu komunismu podíval jen jednou, a to v roce 1969 díky doznívajícímu pražskému jaru. Bylo to na Boží tělo, které se díky tomu povedlo na krátkou chvíli obnovit.
Po revoluci zakládá v Římě Centrum Aletti, které se věnuje spiritualitě křesťanského východu. Toto centrum bylo pod vedením o. Špidlíka a P. Marco Rupnika pověřeno výzdobou papežské kaple Redemptoris Mater ve Vatikáně.
V březnu 1995 vedl exercicie pro papeže Jana Pavla II. a Římskou kurii. Kardinálem byl jmenován 21. října 2003. V roce 2005 pronesl poslední řeč ke kolegiu kardinálů před volbou papeže, pro tento úkol je vždy vybrán jeden z nejvýznamnějších teologů dané doby.
Zemřel 16. dubna 2010 a je pochován v sarkofágu za hlavním oltářem na Velehradě.
Během života i po smrti získal mnoho ocenění a řádů z celého světa. Jako příklad můžeme uvést Řád T. G. Masaryka, který mu udělil Václav Havel, nejvyšší italské státní vyznamenání za přínos v oblasti kultury Zlatou medaili za zásluhy o kulturu a umění, čestné doktoráty od Univerzity Palackého a Karlovy univerzity, Řád sv. Cyrila a Metoděje od České biskupské konference, a čestná občanství několika českých obcí, například rodných Boskovic.
Jeho dílo postupně vydává především jezuitské nakladatelství Refugium. Jako příklad opět jen několik titulů: Spiritualita křesťanského východu, Prameny světla, Umíme se modlit? nebo Profesor Ulipispirus a jiné pohádky.
