Znáte ten pocit, když stojíte v dlouhé řadě před pultem s masem, v obchodním centru plném lidí, v nákupním vozíku si hoví vaše ratolest a pohupuje nožičkama. Čeká, kdy se pohnete s tímto "vozem plným jídla" nějakým směrem alespoň o 5 centimetrů. Řeknete si: ano, to znám. Je to docela stresující. No v tom se váš poklad rozhodne vám ještě trošku pozvednout laťku stresu a na zkrácení si nudného čekání v řadě spustí pravým "goralským" hlasem na celý obchod zpívaný "Otčenáš".
Je to taková pěkná směs pocitů hrdosti (ono umí celý Otčenáš!), S pocity "
teď každý ví, že chodíme do kostela" a "
nemohlo si začít zpívat Prší, prší?" Lidé v řadě i mimo ni se velmi nenápadně otáčejí. Někteří se usmívají a jiným je to trapné, protože jste dítě hned nezakřikli, aby v obchodním centru nezpívalo takovou "kostelní" píseň. A ano, v "publiku" máme i pár "mrtvých brouků".
Mně osobně se velmi podobná situace stala poprvé přibližně před rokem. Tehdy jsem byla
konfrontována sama se sebou, protože jsem prošla "zkouškou studu - nestydím za víru", kterou mi s radostí v očích věnovala prvorozená dcerka sedící v osudném nákupním vozíku.
Hned po zaplacení nákupu jsem pustila uzdu sebe-reflexivním myšlenkám. A popravdě, nebylo mi ze sebe do úsměvu. Poměr těch pozitivních pocitů, provázejících danou situaci, byl ve srovnání s těmi negativními (hanba a pocit trapnosti) ne zcela chvályhodný.
S odstupem času jsem však byla za tuto situaci velmi vděčná. Kromě poznání pravdy o sobě jsem se na to podívala z "druhé strany". Moje dcerka, taková čistá a autentická jak ve vztahu ke mně, tak i ve vztahu k Bohu, se bez jakýkoliv okolků a "pocitů trapnosti" pustila do evangelizace přímo v nákupním centru. Jak krásněji si mohla zkrátit čas čekáním v řadě než zpíváním o našem dobrém Otci ??? Nikdy mi píseň Prší, prší nepřišla oproti Otčenáši bezvýznamnější a prázdnější.
Udělala jsem tehdy
rozhodnutí: když si Tatínek pozve naše dítě do evangelizace, na jakémkoli místě, nebudu v tom bránit. Ani jednomu. Nebudu se stydět a nebudu je zastavovat.
A jak brzy po každém "ano" věnovaném Pánu přišla zkouška pravdy.
Před pár dny jsme byli navštívit přítelkyni, která se svou rodinkou bydlí na sídlišti u školky, kterou navštěvují naše děti. Po jejich vyzvednutí jsme se dohodli, že si zůstaneme hrát na hřišti před školkou. Přibližně po hodině jsme se s přítelkyní rozhodli, že si půjdeme zahrát i k nim domů. Hřiště bylo v té době plné dětí a jejich rodičů či prarodičů. Zavolala jsem své dívky, abych jim oznámila, že půjdeme dovnitř. Když už byly dost blízko, aby slyšely (ale ne ještě úplně u mně), zakřičela jsem jim, že si jdeme pohrát k jejich kamarádkám. Čisté a potěšené srdce prvorozené dcerky na sebe nenechalo dlouho čekat a běžíc hřištěm ke mně začala celá natěšená nahlas křičet: "
Sláva Bohu na výsostech! A na zemi pokoj lidem dobré vůle! Chválíme tě, velebíme tě!"
Tentokrát se v mém nitru ozvala skutečná radost a hrdost.
Myslím, že už vím, co Ježíš myslel tím: "
Buďte jako děti ....".
Michaela Malinová
je milující manželkou a matkou na plný úvazek třem krásným dívkám. Vystudovala průmyslové inženýrství na Strojní fakultě v Žilině. Je členkou společenství Nový Jeruzalém. Ve volném čase přispívá blogy a články převážně z oblasti liturgie v rodině. Napsala dvě knihy pro děti "Řekni mi, co Bůh stvořil" a "Nový zákon - básničky, pro všechny Boží dětičky", které pomáhají rodičům v křesťanské výchově jejich dětí.
Převzato z
https://zastolom.sk/,
článek z 20. 8. 2018 naleznete
zde.
