Ne vše, co se o Církvi píše a říká, je skutečně pravda. Co Církev opravdu učí? Čím žije? A čemu skutečně věří? Mýtů o Katolické církvi je nepočítaně. Vybírám jen některé.
Mýtus č. 1
Katolická Církev
má k sexualitě negativní postoj
a tělo považuje za něco nízkého
Prosím? Katolíci přece věří, že Bůh je původce sexuality, Církev by šla sama proti sobě a také proti Bohu, kdyby něco takového prohlašovala.
Sexualita je krásný dar a člověk má být za ni vděčný. Bůh zároveň zhotovil pro člověka návod, jak tuto sexualitu používat. Šesté a deváté přikázání zde nejsou od toho, aby člověka svazovaly. Bez mantinelů by člověk velmi špatně dopadl a to Církev nechce. Církev tím, že neschvaluje např. předmanželský sex, chce člověka chránit. Říká: "
Počkej na tu správnou chvíli." A ne, že "
Sex je zlo." Církev nechce vnucovat. Vnucuje svou morálku matka, která vidí svého syna chodit po tenkém ledě? Správná matka, která své dítě miluje, reaguje přirozeně ustaraně. Jen hloupá matka by v této souvislosti řekla: "
Jsem tolerantní a respektuji to, že se chceš procházet. Nechci konstruovat katastrofické scénáře." To není láska. Skutečná láska chce skutečné dobro pro člověka. (Více o tomto tématu
Youcat, bod 407)
Do Církve však pronikly proudy, které častokrát vylily z vaničky nejen špinavou vodu, ale i dítě. Někteří vyrostli v prostředí, kde byla přítomna tato přehnaná prudérnost. Opět však nelze zevšeobecňovat. Církev navíc odmítla učení sekt, které považovaly tělo za méněcenné. Postoj Církve k tělu nalezneme v Katechismu katolické církve, bod 364: "
Člověk, jeden z těla a z duše, svou tělesnou stránkou zahrnuje v sobě prvky hmotného světa, takže prostřednictvím něj dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas na svobodnou oslavu Stvořitele. Člověk tedy nesmí pohrdat tělesným životem, nýbrž naopak, musí považovat své tělo za dobré a hodné úcty, protože ho stvořil Bůh a má být vzkříšeno v poslední den." Na druhé straně, Církev odmítá novodobý kult, který tělo zbožstvuje.
Mýtus č. 2
Hříchy a zločiny katolíků jsou ukázkou toho,
že Katolická církev si nezaslouží
nazývat se svatou
"
Pravda vás osvobodí" (Jan 8,32) - takto Ježíš promlouvá v Písmu. Opravdu nemá smysl si namlouvat, že členové Církve jsou bezhříšní. I světci měli své hříchy, s nimiž zápasili. Církev skutečně nikde neučí, že je spolkem morálně čistých. Ale pokud jste měli s členy Církve špatnou zkušenost a vy ji kvůli tomu nyní odmítáte, rozumím vám a nebudu vás násilím přesvědčovat, abyste změnili svůj názor. Je pravdou, že Církev má zjevovat Boží lásku a my katolíci to bohužel častokrát neděláme.
Výraz "svatá Církev" se častokrát chápe nesprávně. To neznamená, že všichni její členové jsou svatí. Svatost Církve se odvíjí od svatosti jejího zakladatele, Ježíše Krista. Katolíci věří, že jedině Bůh je svatý a že On svou Církev nikdy neopustí. Svatost Církve není součtem svatosti jejích členů - k ní nemohou skutky nebo hříchy jejích členů nic přidat nebo ubrat. I ve chvílích největší potupy Bůh ve svém milosrdenství zvedal svou Církev. Ježíš řekl sestře Faustyně: "
I kdyby hříchy duše byly černé jako noc, pokud se hříšník obrátí k mému milosrdenství, vzdává mi největší slávu a je ctí mého umučení." (Deníček 378) (To nyní neznamená, že máme hřešit jak moc chceme pod záminkou, že vždyť Bůh nám to jednou odpustí.) Ježíš ostře odsuzoval pokrytectví, aroganci a dvojtvářnost. I já jsem to v Církvi nejednou zažil. Ale na druhé straně, nestavěl bych se já sám do role soudce a pokrytce, kdybych šmahem ruky celou Církev zavrhl? Navíc ke komu bych šel, když vím, že Ježíš má slova věčného života? (Srov. Jan 6,68) V Církvi lze poznat i mnoho čestných, šlechetných a šťastných lidí, kteří žijí podle své víry. Vidět jen to špatné a přehlížet i to dobré v Církvi, je nesmysl.
V kontextu hrůz sexuálního zneužívání chci říct jen jedno - je to velká ostuda a co by nás nyní jako první mělo zajímat je pomoc obětem. Na druhé straně, vidět v každém nebo ve většině kněží potencionálního pedofila, je iracionální. Zdrojem naděje pro katolíky jsou Ježíšova slova, která adresoval Petrovi: "
Ty jsi Skála, Petře, a na této skále zbuduji svou Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou." (Mt 16,18) Ne, ani peklo sexuálního zneužívání nepřemůže Katolickou církev.
Mýtus č. 3
Kristus je při každé mši
znovu obětován
Nepochopení. Teolog Alan Schreck vysvětluje:
"Katolická církev nikdy neučila, že se Ježíš při mši znovu obětuje nebo že znovu trpí. Ježíš Kristus byl obětován jednou, ale Bůh nám ve svém milosrdenství tuto oběť znovu zpřítomňuje při mši, abychom my mohli hlouběji pronikat do významu této události."
Katechismus katolické církve, bod 1366:
Eucharistie je tedy obětí, protože zpřítomňuje oběť kříže, protože je její památkou a protože přivlastňuje její ovoce: „[Kristus] Bůh a náš Pán předtím, než se obětoval Bohu Otci jednou provždy svou smrtí na oltáři kříže, aby (jim) zjednal věčné vykoupení; vzhledem k tomu, že jeho kněžství nemělo vyhasnout jeho smrtí (Žid 7,24.27), při Poslední večeři, v noci, kdy byl zrazen (1 Kor 11,23), [chtěl] zanechat církvi, své milované nevěstě, viditelnou oběť (jak vyžaduje lidská přirozenost), kterou by byla zpřítomňována ona oběť krvavá, kterou měl přinést jednou provždy na kříži a jejíž památka by se prodlužovala až do konce světa (1 Kor 11,23); spasitelná síla téže oběti by se pak vylévala na odpuštění hříchů, kterých se každodenně dopouštíme.“
Mýtus č. 4
Katolická církev je mentálně
na úrovni středověku.
Ať se více přizpůsobí modernímu světu
Církev není demokracie, kde se věrouka a morálka jednoduše odhlasuje. Již během dějin, Církev moudře vytušila, kam tento přístup povede. Ona ohlašuje evangelium a nemá právo svévolně měnit to, co jí Ježíš odevzdal. Čekat, že Církev bude přitakávat každé "novotě" je nesmysl a marně na to mnozí čekají. Představme si čistě hypoteticky, že by Církev schválila homosexuální svazky, potraty, eutanazie, feminismus a podobně. Co taková přizpůsobená Církev může tomuto světu nabídnout? Čím může modernistická Církev obohatit tento svět? To by byla likvidace identity Katolické církve, která vnáší do těchto otázek svůj pohled na nenarozené děti, na homosexuály, na poslání žen, na sexualitu člověka a na práva starých lidí. "Produkty", se kterým může přijít Církev na "trh" a zaujmout, jsou hlavně svátosti a spása člověka. Jen to musí vědět i dobře "zpropagovat." Ale ne v tom smyslu, že nyní začne být příliš konformní s tímto světem. Ježíš na tento svět přišel, aby zachránil každého, ale už z evangelií vidíme, že si nedělal reklamu na styl: "
Počkejte, já se vám přizpůsobím, abych vás co nejvíce přitáhl do svého stáda." Ježíš nebyl liberál, ani populista a proto ani Církev taková není. Neříkám, že křesťané mají být za každou cenu odlišní, ale musí si umět zachovat svoji identitu a umět říci v určitých situacích ne. A to poslední, co by mělo věřícího trápit, je to, zda bude označen za fanatika, extremistu a středověkého tmáře.
Mýtus č. 5
Katolická církev
káže o víře moc nepřemýšlet.
Pochybnost je nepřítel
Když si to o Církvi myslíte, dobře, nezakazuje vám to :) V Církvi můžete poznat i lidi, kteří o svém náboženství kriticky přemýšlejí, studují a diskutují. Katolíci nejsou tlupa nevzdělanců s vyprázdněnou hlavou. Je hrubým zobecněním uvažovat o všech těch, kteří věří v Boha, jako o hloupých lidech. Někteří lidé dávají na piedestal vědu jako vzor kritického myšlení a náboženství zase zavrhují jako přesný opak. Je však zavádějící dělat takové srovnání. Věda a náboženství stojí na jiných principech a nemusí se vylučovat. Ve vědě se objevy časem revidují a opravují. Zde je pravidlem to, že nic není definitivní a to je na vědě to krásné. Církevní dogmata jsou pilíři víry, GPSka, která pomáhá katolíkům orientovat se v duchovním životě. Dogma neznamená zákaz myšlení. Dogmata jsou "
světla na cestě víry. Osvětlují tuto cestu a dělají ji bezpečnou." (KKC 89) Čistě sociální angažované náboženství bez dogmat, bez jasné věrouky je odsouzeno k pomalému zániku.
Věda neustále prohlubuje své poznání o materiálním světě. Ale i teologie prohlubuje své poznání o Bohu. Bůh je totiž nevyčerpatelná hlubina. Víra není nějaká strnulá ideologie, která automaticky vylučuje jakékoli pochybnosti a pokládání i kritických otázek. Rino Fisichella v knize
Když víra myslí píše:
"Víra je zároveň úkonem, který v sobě zahrnuje kritické poznávání a zkoumání." Pochybnost není nevynutně nepřítel, může nás posunout dál. Známe mnohé svaté, kteří si prošli temnými chvílemi své víry. Ani Ježíš nepřišel za skeptickým Tomášem a nedal mu po prstech: "
Poslouchej, ty co sis to dovolil o mně pochybovat ?!" Na druhé straně neustále pochybovat, to také není to pravé ořechové. Období určitých pochybností a zkoušek naši víru očišťují a dělají ji pevnější.
Mýtus č. 6
Katolická církev učí,
že věřící si musí spásu zasloužit
dobrými skutky
Rozlišujme mezi tím co Církev skutečně učí a čemu katolíci jako jednotlivci věří. Je třeba říci, že mezi katolíky existuje falešná domněnka, že spása je odvozena od toho, jak jsem dobrý člověk. Termín "dobrý člověk" je však velmi relativní. Kdo může říci, že je tak dobrý, že si zaslouží spásu? Mentalita na způsob "aha, podívej se, Bože, jaký jsem dobrý člověk a kolik toho jsem už pro Tebe udělal" mi připomíná známé podobenství o tom, jak se modlil farizeus a přitom se přes prsty díval na celníka. Jak s touto "pokornou" modlitbou u Boha obstál, si můžete domyslet. Písmo zároveň učí, že "
všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva." (Řím 3,23) Do nebe nevejde nic nečistého. (Srov. Zj 21,27) Takže zachránit se čistě vlastními silami je nemožné. Je potřebná pomoc "shora." Spása je ničím nezasloužený dar. Člověk tento dar přijímá vírou, která se projevuje dobrými skutky.
Katolická Církev tedy nikdy neučila, že si člověk může odpracovat nebe dobrými skutky. Jasně odmítla učení Pelágia. Co vlastně Církev učí o spáse a o ospravedlnění? Karl Keating vysvětluje:
"Člověk je spasen jedině Boží milostí, která je zcela nezávislá od skutků. Církev učí, že od začátku do konce nás ospravedlňuje, posvěcuje a přináší spásu Boží milost." Tak jak vysvětluje Pavel v listu Filipanům 2,13: "Vždyť to Bůh působí ve vás, že chcete, i konáte, co se mu líbí." Člověka ospravodlivuje víra. List Jakubův však upozorňuje na nedostatečnost mrtvé víry, víry v určité tvrzení. (Srov. Jk 2,14-26) Ospravodlivuje nás živá víra, která se projevuje skutky lásky.
Mýtus č. 7
Katolíci se klanějí Panně Marii
a také proto jsou to modláři
Lež. Pokud to chápeme v tom smyslu, že k tomu věřící Katolická církev přímo vybízí. V lidové zbožnosti však někdy dochází ke zkreslené a povrchně chápané mariánské úctě. Kritika mariánské úcty častokrát pramení v této deformaci, která někdy hraničí s pohanstvím. To, že někteří katolíci nesprávně chápou roli Panny Marie neznamená, že chybná je mariánská úcta jako taková. Odpověď na otázku, zda se můžeme klanět Panně Marii, je jednoznačné NE. Zde není o čem diskutovat. Podívejme se na to, co učí katechismus Youcat:
"
Klanět se můžeme pouze Bohu. Marii však můžeme uctívat jako matku našeho Pána. Klanění chápeme jako pokorné a bezpodmínečné uznání absolutní Boží vznešenosti nad vším stvořením. Maria je stvořením jako každý z nás. Ve víře je naší Matkou. A rodičům přece máme prokazovat úctu. Uctívat Marii je biblické, protože ona sama říká: Hle, od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení." (Lk 1,48) Na mariánské úctě není nic modlářského. Sám Ježíš, který naplnil čtvrté Boží přikázání, ctil svou matku Marii a chce, abychom ji ctili podobně jako On. Hlavním cílem mariánské úcty a mariánských modliteb je přivádět blíž k Bohu, ne k Marii. Mnozí katolíci správně chápou mariánskou úctu, podle ní i žijí a přináší to hodně Božího požehnání.
Mýtus č. 8
Katolická církev
považuje ženu za méněcennou
Je smutnou pravdou, že se muži Církve k ženám často nechovali a nechovají tak, jak by si to zasloužily. Je to politováníhodné a my muži se máme ženám za co omlouvat. To však není záležitost identity Církve ani toho co učí o důstojnosti ženy. Je to problém pokažené lidské přirozenosti, která má sklon vládnout, utlačovat a ničit to, co je krásné. Ale v Církvi jsou i muži, kteří jsou opravdovými kavalíry a umí si žen vážit a ctít. A o těchto mužích se nikde v médiích nepíše. Proč asi ...? Teologicky, Církev je Matkou a nevěstou Krista Krále. Panna Marie má v nebi nejvyšší postavení (ale není to bohyně!) mezi lidmi a anděly. Není správné vnímat dějiny Církve jako dějiny útlaku žen. Církev ve skutečnosti pozvedla ženu z jejího bídného postavení ve starověku a přiznala jí rovnost s mužem. Rovnost však neznamená stejnost.
Dary a povolání jsou rozličné, ale důstojnost muže a ženy je stejná.
Mnozí Církvi vyčítají, že ženám odpírá kněžské svěcení. Církev má své důvody, proč kněžská svěcení jsou určena pouze mužům (viz:
www.kbs.sk/obsah/sekcia/h/dokumenty-a-vyhlasenia/p/dokumenty-papezov/c/ordinatio-sacerdotalisale) ale to není o diskriminaci.
Častokrát si lidé pod slovem Církev představí pouze hierarchii: "
Podívejte, vždyť tam jsou samí muži!" Ale Církev to není pouze papež, biskupové a kněží. Církev zahrnuje celý Boží lid, každého pokřtěného. Každý pokřtěný má za tuto Církev velkou zodpovědnost. Ženy mají možnost naplňovat své křestní kněžství ve společenském, politickém a kulturním životě a tak pozitivně hýbat Církví i společností. Církev na ženě velmi oceňuje její dar mateřství a plodnosti. To vůbec není snižování úlohy ženy. Bez tohoto daru by Církev ani společnost nemohla přežít a i proto jsou ženy tak klíčové. Jinak, Církev je slovo ženského rodu a není vůbec náhoda, že tomu tak je. Spolu s Janem Pavlem II. mohu říci, že
"díky Ti, ženo, za samotný fakt, že jsi ženou!" (List ženám, 1995)
Mýtus č. 9
II. vatikánský koncil
zrovnoprávnil všechna náboženství.
Je v podstatě jedno v jaké náboženství člověk věří,
i tak všichni přijdeme do nebe.
Toto Katolická církev nikdy a nikde na oficiálním fóru neučila. Ani před II. vatikánským koncilem, ani na něm a ani po něm. Podívejme se na to, co se píše v koncilní deklaraci
Nostra aetate: "
Církev však ohlašuje a je povinna neustále hlásat Krista, který je "cesta, pravda a život" (Jan 14, 6), v němž lidé nacházejí plnost náboženského života a v němž Bůh smířil se sebou všechno." O tom, že Církev vyznává Ježíše jako jediného Spasitele a Pána vidíme i z jiných pokoncilní dokumentů. Jan Pavel II. v encyklice
Redemptoris Missio píše jasně:
"Spása může přijít jedině od Ježíše Krista." To však neznamená, že Církev nepřipouští spásu těch, kteří o Ježíši nic nevěděli a neměli ho možnost zde na zemi poznat. Tato spása se však neděje mimo Krista.
Někteří mají k tomuto koncilu výhrady a v jistém smyslu je chápu. Ale ne všechno, co se událo v jméně II. vatikánského koncilu, je skutečné koncilní učení. (Podobně, jako ne vše, co se udělalo ve jménu Krista, je skutečně v souladu s evangeliem.) Zvláště to patrné na interpretaci krajně liberálních teologů, jako např. Hans Küng. Častokrát se falešně chápe ekumenismus nebo mezináboženský dialog. II.vatikánský koncil však neučí, že dialog nahrazuje misie. Ani krizové období v Církvi po tomto koncilu nutně nemusí usvědčovat koncil z falešnosti.
Mýtus č. 10
Katolickou Církev ve skutečnosti založil
císař Konstantin ve čtvrtém století.
Křesťanství smísil s pohanstvím
(vidíme to např. na kultu Panny Marie)
Císař Konstantin skutečně započal éru konce pronásledování křesťanství a jeho rovnosti. Ale říci, že založil Katolickou církev je typicky protikatolická konspirace, která se nezakládá na pravdě. (O tom, jakou tvář nabylo křesťanství po Konstantinovi, píše nezaujatě např. protestantský teolog a historik A. McGrath-kniha
Dějiny křesťanství-úvod a nikde neuvádí, že Konstantin založil kat.Církev) Toto téma je skutečně složité a proto uvedu jen pár argumentů.
1) Katolická Církev se nazývala katolickou už před Konstantinem. Vyplývá to ze spisů raných církevních Otců. (Např. Ignác z Antiochie, rok 110) Někteří z nich již v predkonstantinovské době vyzdvihovali římskou církev (Irenej, Cyprián). I nekatoličtí historici (např. J.N. Kelly) dosvědčují intervence biskupů Říma do záležitostí jiných společenství. Např. už v roce 96 napsal Klement I. list do Korintu, aby urovnal místní spor. V roce 150 přišel za papežem Anicetem biskup Polykarp ze Smyrny, aby se s ním poradil ohledně správného data slavení Velikonoc.
2) Úcta ke svatým a k Marii nebyla něčím, co se v křesťanství objevilo ve 4. století. Úcta ke svatým se vyvinula z úcty k mučedníkům (např. Svědectví a úcta k Polykarpovi, z 2. stol.) Zde se často podsouvá falešná představa, že katoličtí světci - to je vlastně bývalý římský panteon bohů-patronů. Svatí rozhodně nejsou polyteistickými bohy. Katolík má v úctě světce proto, že Bůh působil v jeho životě a proto, že on s Ním věrně spolupracoval.
Je třeba rozlišovat mezi úctou ke svatým a kultem k jedinému Bohu.
Papežství a církevní struktury, terminologie, chápání věrouky, otázky disciplíny, svátosti a liturgie se opravdu časem vyvíjely a prohlubovaly. To však není důkazem toho, že se Církev zcela odklonila od své podstaty. Vyplývá to už z Ježíšových slov, že Duch bude uvádět Církev do plné pravdy. (srov. Jan 16,13) Kontinuita rané a současné Církve se nepřerušila.
3) Je zjednodušením říci, že křesťanství prošlo od vlády Konstantina úpadkem. Ano, je pravda, že spojení Církve a státu přineslo nové pokušení a mělo i svá negativa. Na druhé straně, toto spojení přineslo tomuto světu i mnoho dobrého a Církev i díky tomu položila základy dnešní západní civilizace.
Erik Dujava
Informační zdroje
Fisichella, Rino:
Keď viera myslí, 1999.
Katechismus Katolické církve, 2013.
Keating, Karl:
Čomu skutočne veria katolíci, 2006.
Kelly, J.N.:
Pápeži dvoch tisícročí, 1994.
Schreck, Alan:
Katolíci. Čemu opravdu verí?, 2013.
Youcat, 2011.
www.kbs.sk/obsah/sekcia/h/dokumenty-a-vyhlasenia/p/dokumenty-papezov/c/list-zenam -1995
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 24. 8. 2018 naleznete
zde
