Pokud hledáte svaté patrony, kteří by vám pomáhali ve vaší neplodnosti, nebojte se, nepřijdete zkrátka.
Pokud mi paměť sahá, toužila jsem po velké rodině. Pět, šest, sedm, osm dětí - na tom nezáleželo; byla jsem připravena přijmout tolik dětí, kolik mi Bůh požehná. Vznikl však problém - dvacítka i třicítka přešla, aniž mi Bůh poslal do cesty manžela. Osm dětí už zřejmě mít nebudu, a pět asi také ne. Ve čtyřicítce, kdy jsem potkala úžasného muže a zasnoubila jsem se, doufala jsem, že budu mít alespoň dvě děti. Byla jsem zdravá, měla jsem optimální hladinu hormonů, nebyl důvod, proč bych neměla počít dítě. Konec konců, i přátelé v mém věku, dokonce i starší, měli děti. Proč bych neměla mít já?
Stejnou otázku si kladu i o osmnáct měsíců později, a ani doktor z
NaProTechnology, ke kterému chodím, na ni nezná odpověď. Podle něj i ve věku 42 let mohu klidně počít dítě. Ale nedá se, a mně se každým dnem, každou minutou srdce stále více rozpadá na kusy.
Žal z neplodnosti je žalem jako žádný jiný. Celou tě stravuje; žádné doplňky stravy, hormony, úpravy diety, ani testy tě od něj neodvedou. Je doslova frustrující. Mé tělo a duše byly stvořeny pro mateřství, avšak mé tělo z neznámých důvodů nespolupracuje; nedělá to, co se od něj očekává. Smutek z neplodnosti je však tak či onak osamělý. Tato osamělost pochází z toho, že jsi obklopená zdravými, krásnými katolickými rodinami, které k dětem zjevně přicházejí velmi snadno. Když jsem u nich, nemám pocit, že k nim patřím a když jiné ženy mluví například o kojení, nemám se jak zapojit do debaty. Zkrátka mezi ně nezapadám. Mnohé ženy se s touto osamělostí vyrovnávají tím, že o svém zármutku mlčí. Zjistila jsem, že
mluvit o neplodnosti může být křížem dotyčné ženy.
Téměř každý ti dává "dobré rady nad zlato":
"Jen se uvolni",
"Vždyť si Adoptujte dítě",
"Zkus jíst toto, držet takovou dietu,
brát tento výživový doplněk ...".
Ti, co ti neřadí, tě pro změnu kárají
("Musíš být vděčnější",
"Alespoň jsi vdaná" ...)
nebo tě zahrnou otřepanými frázemi
("Bůh tě určitě volá k duchovnímu mateřství",
"Bůh ví nejlépe" ... ).
Jde o dobrý záměr, ale všechno to v tobě i tak zanechá jen dojem, že za danou situaci jsi zodpovědná ty a že nemáš nárok na žal a smutek. Na rozdíl od mnoha žen, které nesou stejný kříž jako já, však mám díky Bohu přátele, kteří také kráčí podobnou cestou. Mohu s nimi mluvit o své bolesti a tím se cítím se svým křížem méně osamělá. Co mi však pomáhá ještě víc než jejich společnost, je společnost svatých.
Jestli hledáte svaté, kteří by vám pomáhali při vaší neplodnosti, nepřijdete zkrátka. Je zde
sv. Juda Tadeáš, Ježíšův bratranec a
sv. Rita z Cascie, italská vdova a matka, kteří se velmi často doporučují jako svatí patroni "neřešitelných situací" a neplodnost takovou situací nepochybně je.
Sv. Antonín z Padovy, sv. Colette, sv. Gerard Maiella a
sv. Filoména se také těší pověsti svatých, co pomáhají neplodným ženám a považují se za zvláštní patrony těch, co touží počít miminko. Existují i biblické ženy, které "zápasily" s Bohem o dar dítěte:
Sára, Ráchel, Anna a Alžběta. Pokud máte problém s samovolnými potraty, pomůže vám přímluvu
sv. Kateřiny Sienské, sv. Kateřiny Švédské a sv. Eulálie. Pokud má na vaší neplodnosti podíl i manželova neplodnost, prostě o pomoc
sv. Mikuláše (ano, toho, co přináší dary).
Jak je vidět, není nouze o svaté, u kterých můžete hledat společnost, ke kterým se můžete obrátit v modlitbě o pomoc při neplodnosti. Mně jsou velmi blízké dvě ženy:
sv. Anna, matka blahoslavené Panny Marie a manželka a následně karmelitánka,
ctihodná matka Maria Luisa Josefa od Nejsvětějšího Srdce (známá jako "Matka Luisito").
Tradice říká, že rodiče Panny Marie dlouhá léta snášeli neplodnost, než byli požehnáni děťátkem. Sv. Anna a
sv. Joachim se postili, modlili a úpěnlivě prosili Boha o dítě. Nakonec je Bůh ve stáří požehnal a narodila se jim nejmimořádnější holčička, jakou svět kdy poznal. Tento příběh je slovem i obrazem zachycen v dómu sv. Anny v Beaupré, největší svatyni na světě, zasvěcené sv. Anně. Nachází se jen pár kilometrů od Quebecu, u řeky sv. Vavřince a každoročně ji navštíví nespočet párů, modlících se za dítě. S manželem jsme tam byli během našich líbánek. Sochu sv. Anny máme na čestném místě v ložnici; obracím se k ní s prosbou o útěchu a posilu, když mě zrazují mé síly.
Na nočním stolku mám obrázek ctihodné Matky Luisito. Narodila se v roce 1866 v Mexiku a jako teenagerka se provdala za mladého doktora. Pokoušeli se mít děti, ale dlouhá léta se jim nedařilo. Plakali, modlili se a nakonec se rozhodli, že jejich dětmi budou chudí. Společně založili nemocnici a své manželství zasvětili službě tím méně 'šťastným'. Po 14-ti letech Luisitin manžel zemřel a ona vstoupila do Karmelitánského řádu. V roce 1921 založila vlastní kongregaci -
Sestry karmelitánky od Nejsvětějšího Srdce, které mají svou základnu v Alhambře, v Kalifornii.
V těchto dvou ženách, sv. Anně a Matce Luisitě, jsem našla věrné přítelkyně na mé životní pouti neplodnosti. Nejsou to pouze svaté ženy, ale ženy, které kráčely stejnou cestou jako já. Znají hlubokou osamělost, bolest a frustraci z neplodnosti. Stejně plakaly a stejně se modlily jako já. Prožívaly stejně zdrcující cykly naděje a zklamání a snášely stejně hloupé a zraňující poznámky od lidí, i když možná neúmyslné. V jejich společnosti se necítím osaměle. Naopak, cítím se známou, chápanou, podporovanou a milovanou. Jsou mými pomocnicemi a společnicemi; svou přímluvou mi zajišťují veškerou milost a sílu, kterou potřebuji, abych dokázala následovat jejich příkladu a akceptovat Boží vůli, ať už je jakákoliv.
V tom spočívá nádhera společenství svatých. Jakýkoliv kříž neseme, nikdy ho neneseme sami. Po našem boku kráčí celý "oblak svědků", připravených pomáhat nám nést naše břemeno, když už nemůžeme a modlit se za nás, když to my už nedokážeme. Jejich přítomnost nevnímáme vždy, ale oni jsou stále s námi, nabízejí nám svou pomoc, která je reálná, která má sílu a je dostupná v každé chvíli našeho života.
Za všechno jsem jim nevýslovně vděčná. V nejhorších měsících mého života mě tito moji nebeští společníci drží na nohou a pomáhají mi důvěřovat Božímu plánu. Jsem jejich dlužníkem. A pokud budu někdy držet na rukou vlastní dítě, vím, že za tento dar jim budu dlužit ještě mnohem více.
Zdroj:
www.ncregister.com, 23. 1. 2018
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
