Zamyšlení nad evangeliem 20. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš řekl zástupům: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“ (Jan 6,51-58)
BŮH A POZNÁNÍ
Pomalu se chýlí ke konci letošní prázdniny a doba dovolených. Někteří z vás už doma vzpomínají na své letošní zážitky nad fotografiemi a talismany, někteří se teprve chystají tohle všechno dohnat. Vzpomínám si na jednoho člověka, který prožil svoji dovolenou v zahraničí. Při prohlídce jednoho města zašel i do nového kostela. Uchvátila jej moderní architektura, - mramor a sklo se snoubily v podivuhodných tvarech. Co všechno dnes člověk dokáže…
Jenomže po celou dobu prohlídky měl pocit jakéhosi divného chladu, stále se mu zdálo, že tam něco chybí, na co je normálně zvyklý. Strávil v kostele delší dobu a přemítal, proč není tou mramorovou a skleněnou krásou uchvácen tak, jak mnozí jiní, kteří přicházeli a odcházeli. K ničemu podstatnému se nedopracoval. Odešel tedy s tím, že možná na něj působí skutečnost, že je v cizině a kostel vidí poprvé.
Druhého dne, už o kus dál, vstoupil opět do kostela. Tento kostel nebyl ani nový, ani vznešeně veliký. Byl to prostý kostel na okraji města. Když tam vstoupil, žádný chlad ani pocit cizoty jej neobklopil. Měl pocit, že je doma, v kostele, jaký zná a v jakém se cítí dobře. Usedl do lavice, přemýšlel a přemýšlel, až po dlouhé chvíli jeho oko utkvělo na malém červeném plamínku, který u boční kaple signalizoval přítomnost Eucharistického Pána.
Přiznal se, že v té chvíli v lavici poskočil málem radostí. Tady pochopil, co mu při včerejší návštěvě moderního kostel scházelo. Eucharistie tam opravdu nebyla, byl to nový protestantský kostel.
Tohle byl tedy zážitek, který by zrovna na dovolené nečekal. „Od té doby, vždycky, když přijdu do kostela nejdříve pohledem pohladím věčné světlo, pak pokleknu a jdu do lavice“, zakončil svoje povídání.
Vzpomínám si, že něco podobného jsem zažil i v bazilice sv. Petra a Pavla v Římě: od chvíle, kdy jsem našel kapli s vystavenou Nejsvětější Svátostí mi najednou přestal vadit i šum kolem dokola.
Stálo by za to prověřit jen tak ze zvědavosti, zda si my, katoličtí křesťané, vážíme největšího daru, který nám mohl Ježíš Kristus dát dříve, než dokonal svou kalvarskou oběť. Stálo by za to prověřit jen tak ze zvědavosti, kolik katolických křesťanů věří opravdu v přítomnost Pána pod způsobami Eucharistie…
V dnešním evangeliu Pán Ježíš na toto ustanovení zástupy v podstatě připravuje. Někteří mlčí a poslouchají, jiní dost možná dělají totéž, ale myslí si svoje.
Apoštol Jan zaznamenává v dnešním úryvku dohady skupiny Židů, kteří se mezi sebou přou, jak, že jim ten člověk může dát jíst svoje tělo? Dost možná by se i dnes našla řada myslitelů filosofů, kteří by se k nim přidali… Je tu ale jeden háček: Židé nazývají Krista člověkem. Jistě, Kristus je skutečným a stoprocentním člověkem, ale nejen! Ve chvíli vtělení nepřestal být taky skutečným, stoprocentním Bohem! Tady bude asi kámen úrazu. I dnes se o Kristu mluví, ale mnohdy ústa sice spolu s církví vyznávají jeho božství, ale vnitřně a skrytě je chápán opravdu jenom jako člověk a to ještě k tomu historicky. Ani dnes nejsou vzácností všelijaké diskuze o tom, „co by kdyby“. Ani dnes není nouze o vztah ke Kristu jako k jakémusi polotovaru, který si mohu dotvořit podle své chuti.
Jistě bych nechtěl v žádném případě tvrdit, že těch skutečně poctivých věřících je málo, ale kolikrát vydávají větší svědectví o víře v Kristovu přítomnost v Eucharistii ti, kteří vylupují kostely a nezapomenou rozbít svatostánek a zneuctít Eucharistii,než ti, kterým by mělo být v blízkosti Eucharistického Pána dobře a měli by se mu klanět! Kdyby ty všelijaké podivuhodné osobnosti neměli jakousi podivnou, ale přece jenom víru v Kristovu přítomnost, záleželo by jim vyházet a pošlapat „obyčejné oplatky?“
Když se Kristus ptal svých apoštolů, za koho jej pokládají oni, dostal odpověď Petrovu:“Ty jsi Mesiáš“. Na tuto odpověď reagoval proti odpovědí a pro nás v tuhle chvíli velmi závažnou: „A ty jsi blahoslavený, protože ti to nezjevilo ani tělo, ani krev, ale můj nebeský Otec“. Jinými slovy: na to jsi nepřišel sám, to ti nenapověděl nikdo z lidí, toho se ti dostalo od Boha. Ani víra v Kristovu Eucharistickou přítomnost není z lidského rozumu, který když slyší slůvko „tělo“ už už by chtěl hledat svaly, nervy, končetiny a když slyší „krev“, už by zkoumal krevní skupinu, či počítal krevní destičky. Tady jde o něco mnohem důležitějšího. Ve chvíli zvěstování přijímá lidskou přirozenost k tomu, aby mohl přinést oběť za spásu světa. Při mši své přijímá způsoby pokrmu a nápoje, aby mohl sytit duše, aby mohl jako věrný Emanuel zůstat na tomto světě s konkrétními lidmi a vést je cestou k Otci.
Církev čas od času slaví Eucharistické kongresy. Jistě se nejedná o zkoumání, jak, že nám ten člověk může dát jíst své tělo. Zde je příležitost Kristu za jeho přítomnost děkovat a tázat se sebe navzájem i světa, zda jsme Kristovu přítomnost uprostřed nás alespoň trochu docenili a zda ji využíváme.
Eucharistie se stává jakousi sponou, spojující nebe se zemí. Sám Kristus dnes připomíná, že Eucharistie je prostředkem k vyvrcholení tajemství křtu: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho Krev nebudete mít v sobě život. Jde o život, kterého se nám dostalo skrze svatý křest.
Je třeba si uvědomit, že Eucharistie tu není k velkému filosofickému diskutování, ale k přijímání a taky ke klanění. Hladový člověk se nenasytí přečtením kuchařského předpisu či diskuzí o tom, jak se pokrm připravuje. Lidský žaludek naplní jen konkrétní strava.
Přicházíme-li do kostela, zkusme se vždy s velkou pozorností podívat na věčné světlo a uvědomit si, že i když lidský rozum zůstává nad tím stát a dál nemůže, - že toto světlo svědčí o přítomném Pánu. A ještě jedno: I toto nezjevuje lidské tělo a krev, ale Otec…!