Zamyšlení nad evangeliem 19. neděle v mezidobí - cyklus B
Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Namítali: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: „Sestoupil jsem z nebe?“ Ježíš jim odpověděl: „Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: „Všichni budou vyučeni od Boha“. Každý, kdo slyšel mého Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad Otce někdo viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa. (Jan 6,41-51)
POCHOPÍŠ?
Dnes opět slyšíme další část eucharistické řeči Ježíšovy. Vyvolala u jeho posluchačů různé postoje. Někteří se obsahu této řeči divili, jiní z ní nic nemohli pochopit, jiní zase byli prostě pohoršeni. Kladli si otázku, jak jim může dát své tělo? Jak si vlastně dovoluje říkat: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe. Což tohle není Ježíš, syn Josefův, jehož otce i matku známe?“ Celá potíž tohoto neporozumění spočívala v tom, že mysleli jen lidsky, a Ježíš k nim hovořil božsky. Aby člověk pochopil Ježíše, je důležité porozumět jeho jazyku. Ježíš k nim hovořil jazykem víry, a oni se dívali na Něho jen svým rozumem. Zde je příčina celého nedorozumění. Abychom Ježíše pochopili, je třeba nejprve uvěřit a pak prožívat to, co on předává. K přijetí tohoto „chleba z nebe“ je potřeba víra. Víra v Syna Božího oživuje člověka, který přijímá „chléb, který sestoupil z nebe“.
Eucharistická řeč Ježíšova klade základy víry u posluchačů. Ježíš nám jasně ukazuje, že víra je Božím darem, milostí. Není zásluhou člověka.
„Nikdo nemůže přijít ke mně“, říká dnešní evangelium,
„jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal“. Otec různým způsobem přitahuje lidi k sobě a různým způsobem uděluje milost víry. Některé vede k sobě od počátku, jiní přicházejí k Bohu po dlouhé životní cestě, jak tomu bylo v případě mnoha konvertitů. Neznáme důvody, proč tomu tak je. V určité chvíli však Bůh každému nabízí tuto milost. Izraelité, kteří hovořili tenkrát s Ježíšem, nejen odmítali milost víry, ale ani s ní nechtěli spolupracovat. Jistě by pochopili, kdyby splnili jednu podmínku, kdyby se otevřeli Ježíši, jemu důvěřovali. Oni toužili po Mesiáši, který obnoví království zde na zemi, zatímco Kristus jim ukazoval na království nebeské. Oni chtěli zde na zemi žít věčně, a On jim sliboval život věčný po smrti. On jim říkal, že je poslán od Otce, a oni v Něm viděli jen syna Josefova a Mariina. Není tedy divu, že došlo k tomuto nepochopení.
Někdy můžeme prožívat něco podobného. Procházíme obdobím, kdy naše víra je slabá.
Ježíš po ničem jiném tak netouží, jako posílit naši víru. Hovoří k nám, dává nám znamení. Jedním z těchto znamení je také eucharistická řeč. On nám dává sebe za pokrm, aby posílil naši víru. „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo jí tento chléb, bude žít na věky“. Kristus je společně s námi spoluobyvatelem této země. Nikdy Ježíš nehovořil tak jednoznačně jako nyní.
„Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa“. Tento pokrm, tento „chléb z nebe“ je vyjádřením a svědectvím největší Ježíšovi lásky k nám.
Na tuto lásku je třeba odpovědět. Nejen uvěřit Ježíšovi, ale přijmout jeho přísliby, stále z něho čerpat a co nejčastěji se s Ním setkávat v Eucharistii.
Eucharistie má být v centru našeho zájmu. Je totiž znamením Ježíšovi blízkosti k člověku. Ježíš touží vstoupit do života každého člověka. Eucharistie znamená, že Bůh sestupuje k člověku, přibližuje se ke všemu, co je lidské. V eucharistii nejen každý z nás přijímá Krista, ale také Kristus přijímá každého z nás. V této svátosti Kristus stále přijímá celého člověka i s jeho slabostmi a činí ho svým přítelem, jak On sám prohlásil: „Vy jste moji přátelé“. Toto přijetí člověka Kristem je úžasnou událostí, kterou mnohdy nedoceňujeme.
Svatý otec Jan Pavel II. na ukončení mezinárodního eucharistického kongresu v Nairobi prohlásil:
„Eucharistie nám zde a nyní pomáhá, abychom ze „svých očí“ neztráceli Ježíše. Pomáhá nám také pamatovat na poslední cíl cesty našeho života. Oživuje v nás touhu po plnosti života a jednoty s Kristem. Je zárukou, že tohoto cíle dosáhneme.“
Každý z nás jistě touží dobře žít, svůj život naplnit. Ježíš nám nabízí svou pomocnou ruku v eucharistii. Uchopme tuto jeho ruku a přijímejme jej často do svého srdce. Bez této životodárné jednoty s Kristem se stáváme jen suchou ratolestí, která nepřináší žádané ovoce. Vždyť křesťan je člověk, který je naroubován křtem na Krista a snaží se žít jeho stylem. Eucharistie nám k tomu pomáhá, jak řekl sv. Jan Pavel II., abychom neztráceli ze svých očí Ježíše. Ve sv. přijímání se totiž necháváme ovládnout, proniknout Kristem, aby on přetvořil naše srdce podle srdce svého, abychom i my byli schopni sloužit a dávat se k dispozici jako on se nám dává celý v eucharistii.
Poděkujme dnes za tento dar, za eucharistii a často se s Ježíšem v eucharistii setkávejme, abychom mohli upřímně a pravdivě prohlásit se svatým Pavlem: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“
