"
Milujte své nepřátele, dělejte dobře těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, a modlete se za ty, kteří vás pronásledují."
To je snad nejtěžší úkol, který nám Pán Ježíš dává. Ale pokud bylo nějaké srdce zraněné a to zranění v něm utvořilo zdi, které z vlastní síly nedokážeme zbourat nebo je zbourat ani nechceme, tak i pro křesťana vyvstává oprávněná otázka: "
Odkud mám vzít sílu udělat první krok, překročit vlastní stín a natáhnout ruku ke smíření?"
Ano, dokonce i ten, kdo chce odpustit,
si musí upřímně přiznat:
"Dokážu to jen s Boží pomocí,
jen v jeho síle."
Jeden pěkný příklad, související s tímto problémem, nám uvedl P. Patrick Cahill z Irska, který od svého kněžského svěcení v roce 2009 působí ve své vlasti, a to hlavně ve školách farnosti Mitchelstown.
Od roku 2016 byl pověřen celonárodně spolupracovat na evangelizaci farností, což on sám považuje za velké privilegium.
Když byl osloven s tématem duchovní boj, hned si vzpomněl na Emmu Sisk, kterou poznal asi před sedmi lety v mládežnické skupině Youth 2000 na modlitebním setkání.
"
Tehdy to byla 19letá studentka, plná života a entuziasmu, s jasným pohledem na módu a styl. Dnes pracuje Emma pro skupinu Pro-Life. Cestuje po celém Irsku a promlouvá k gymnazistům a středoškolákům, kterým hovoří o důstojnosti lidského života. Loni během jedné pouti do Medžugorje vydala Emma dojímavé svědectví o tom, jak dokázala odpustit a jak to v ní způsobilo duchovní uzdravení."
Emmin příběh:
Spolu s mými dvěma bratry a sestrou jsem vyrůstala v katolické rodině. Ale moje víra nebyla hluboká a jako mladá dívka jsem chodila na mši svatou jen proto, abych uspokojila rodiče; moje myšlenky byly úplně někde jinde.
Když jsem měla 13 let, začala jsem navštěvovat střední školu v sousedním městě Mitchelstown. Bylo to hezké období a jako mladý člověk jsem s radostí získávala nové zkušenosti. Spolu se svými spolužáky jsem denně cestovala ve školním autobuse a právě tam došlo k té dramatické události, která poznamenala můj další život.
Když jsem měla 16 let, spolužáci v autobuse mě najednou začali šikanovat a vysmívat se mi. Samozřejmě, toto šikanování mělo svou předehru. Začalo se to poté, když jsem během letní brigády v rodném městě Ballyporeen byla svědkem krádeže a nahlásila jsem ji šéfovi. Problém přitom byl však ten, že zloději, kterým ukradenou sumu peněz stáhli z příjmu, byli všechno chlapci a dívky, kteří jako studenti se mnou každé ráno cestovali v autobuse do Mitchelstownu.
V září, když opět začala škola, jen co jsem nastoupila do autobusu, mi začali nadávat a házet do mě různé věci. Když jsem vystupovala, jejich nadávky se nesly za mnou.
Nejprve jsem se snažila to všechno ignorovat a myslela jsem si: "
Když budou vidět, že mě tím nedokážou naštvat a že se tím nenechám urazit, sami s tím přestanou, neboť je to bude nudit." Ale to se nestalo. Stále více a více přibývalo těch, kteří mi nadávali a podráželi mi nohy. Šikana, která byla stále agresivnější a na konci až násilnická, trvala celé měsíce.
Toto vše se za pár měsíců těžce odrazilo na mém citovém životě a psychickém zdraví. Věci, které mě předtím těšily a dělaly mě šťastnou, jako např. tanec nebo čas trávený s přáteli a s mou rodinou, mi už nedávali vůbec nic. Začala jsem trpět depresemi a chtěla jsem být vždy sama.
"Když jsem byla už téměř úplně na dně,
pomyslela jsem si:
To už nezvládnu!
Způsob, jak mě ponižovali a ničili,
mě utvrdil v tom,
že na mně neexistuje
nic dobrého a hodnotného.
Měla jsem 17 let a byla jsem
úplně hotová, zcela zlomená.
Moje sebedůvěra
a celá moje osobnost byly v troskách."
Vnitřně plná nejistoty, hněvu, zloby, studu a bolesti jsem byla v hloubce svého já přesvědčena:
Takto se budeš cítit nyní po celý zbytek svého života!
Ale vlastně jsem necítila už vůbec nic a nikdo mě nedokázal uzdravit.
Abych se zbavila tohoto zla nahromaděného v mém nitru a osvobodila se od negativních vnitřních pocitů, začala jsem se sama zraňovat. A abych v sobě otupila bolest, hledala jsem pomoc v alkoholu.
Jako noční můra byla pro mě například noc Halloween v roce 2007 u nás doma, v mém rodném městě Ballyporeen, když mě jako smečka obklíčilo a napadlo 25 - 30 mladých lidí, které jsem znala ze školního autobusu.
Jedna dívka se projevila zvlášť krutě a surově, brutálně mě bila a táhla za vlasy. Nakonec jsem padla na zem. Ještě si vzpomínám, jak jsem se tam na zemi svíjela a před sebou jsem viděla vytrhané chomáče mých vlasů. Tehdy v noci mi pomohl jeden muž, který šel kolem a viděl, co se stalo. Jako moderní "dobrý samaritán" se zastavil a rozehnal ten zuřivý shluk mladých.
Jediným důvodem, proč jsem se koncem roku 2007 rozhodla jít na duchovní cvičení Youth 2000 pro mladé katolíky z naší oblasti, bylo moje zoufalství.
Chtěla jsem být - ať by to stálo cokoli - opět sama sebou a byla jsem ochotna dát za to všechno. Přitom jsem vůbec netušila, že toto rozhodnutí od základů změní celý můj život.
Během mše svaté mě Bůh mimořádně obdaroval;
jednoduše a přirozeně jsem poprvé ucítila
jeho přítomnost, jakož i jeho lásku ke mně.
Do té doby byl pro mě Bůh vždy velmi daleko, vzdálený. Ani jsem nevěděla, že mě hluboce miloval nebo že toužil po tom, aby měl se mnou vřelý osobní vztah.
Co mi bylo hned jasné a co mě v mé situaci utěšilo, byla skutečnost, že i Ježíš trpěl nespravedlivě, vinou druhých.
A tak jsem se v jednom okamžiku, který mohu nazvat jen okamžikem milosti, rozhodla, že dám Bohu šanci. Chtěla jsem ho lépe poznat, a tak jsem vstoupila do mládežnické skupiny Youth 2000 v mé farnosti, kde jsem se poprvé ve svém životě skutečně upřímně a z hloubi srdce modlila.
Moje uzdravení nepřišlo sice hned, nebylo to naráz, ale když jsem se začala modlit, i věci se začaly měnit. Brzy jsem cítila radost, že jsem se jednou týdně mohla modlit s modlitební skupinou v eucharistické přítomnosti Pána Ježíše.
Během jednoho z těchto večerů jsem při modlitbě prožila něco velmi zajímavého. V duchu jsem si právě představovala, že jsem v nebi, u Boha, když se v tom okamžiku blížili k nebeské bráně právě ti lidé, kteří mi tak velmi ublížili, kteří mě uráželi a zraňovali.
Bůh je ale do nebe nechtěl vpustit. Řekl: "
Pro to, co jste udělali Emmě, sem nemůžete vstoupit." Bez rozmýšlení jsem se obrátila na Boha a naléhavě jsem ho prosila: "
Nech je vejít, nepotrestej je za jejich chování vůči mně. Já jim odpouštím!"
V tom okamžiku jsem pochopila, že jsem spolužákům ve svém nitru celkem odpustila a chtěla jsem pro ně jen to nejlepší - nebe. Starost o jejich duši byla pro mě důležitější než bolest, kterou mi způsobili.
Ano, nakonec jsem byla díky modlitbě
schopná odpustit těm,
kteří mě zranili.
A Ježíš mě osvobodil
od všech negativních myšlenek a pocitů,
které se ve mně nahromadily.
Mluvit v dnešním světě o odpuštění a smíření, to je velmi obtížné. Obojí si totiž často zaměňujeme se slabostí. Já jsem najednou pochopila, že bez odpuštění není možný pravý pokoj. Vždyť my všichni - ať chceme, nebo ne - jsme zapojeni do duchovního boje. Nikdo nemůže zůstat na neutrální půdě.
A ďábel nechce prohrát tento boj;
za žádnou cenu.
Chce nenávist a válku.
Chce zatvrdlá srdce, která jsou nemilosrdná, nesmiřitelná a neklidná.
Ale Bůh nám pro tento boj
daroval Pannu Marii.
Když se obrátíme na ni, ona nás ubrání před útoky ďábla. Když padneme nebo se zraníme v duchovním boji, pomůže nám znovu vstát, abychom bojovali dál.
Koneckonců vítězství nezískáme zbraněmi nebo penězi, ale - a to mohu osobně a šťastně dosvědčit - tím, když dovolíme Bohu, aby změnil naše srdce, když se naučíme milovat a odpouštět.
Přestože od té doby uplynulo téměř 10 let, není ani nyní jednoduché potkávat ty, kteří mě šikanovali. Jelikož všichni bydlíme v téže čtvrti, někdy se setkáme - v obchodě nebo na ulici. Pozdrav, na který se při setkání známých čeká, je pro mne dost těžký. Pokud ale ta druhá osoba naváže, pak rozhovor, celou situaci to hned usnadní.
Musím si i já přiznat, že jsem v minulosti dělala chyby a věci, na které dnes vůbec nejsem pyšná. Proto si nyní myslím, že i oni si jednou uvědomí, jak nesprávné bylo jejich jednání. Když se naše cesty zkříží, snažím se vnitřně jim znovu odpustit. Boží milost a jeho přání, abychom milovali každého, mi k tomu dávají sílu.
Zatímco je pro mě snadné milovat jen své přátele, je a zůstává tu stále pro mě jako výzva Ježíšova prosba, abych milovala i své nepřátele.
Po skončení studia jsem několik let pracovala jako žurnalistka. Pak jsem se však vzdala tohoto zaměstnání, protože jsem si uvědomila Ježíšovu prosbu, abych ho ve svém životě dala na první místo. A tak se nyní zasazují za ty nejmenší a nevinné Boží stvoření, za nenarozené děti. Žákům a studentům, především však dívkám zdůrazňuji hodnotu nového, vznikajícího života a všechny povzbuzuji, aby své dítě vždy přijali.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 6. 8. 2018)
