Zázrak... Který zázrak je v dějinách lidstva největší? O tom lze vést složité filosofické
a teologické debaty.
Jak však dosvědčují Písmo svaté a slova svatých a světic, nelze pochybovat – je to mše svatá, čili zpřítomnění Ježíšovy oběti na kříži. A protože v době prázdnin obvykle dochází k největším změnám ve farnostech a většinou i v praktickém životě křesťana, je dobré se zastavit nad tím, co mše svatá je a proč účast na ní i v době odpočinku a dovolené je tak žádoucí. Pomocí k tomu může být výklad premonstrátského kněze P. Leonarda Goffinea, jejž lze charakterizovat jako srozumitelné a do důsledku dovedené učení o mši svaté a všeho podstatného, co s ní souvisí.
Hovoříme-li o zázraku mše svaté, pak stačí čtyři krátké myšlenky dnes velmi aktuálního a intenzivně působícího světce, svatého Šarbela Machlúfa. Hloubka jeho slov vyžaduje tichou usebranost a otevřené srdce, aby milost Boží způsobila pochopení, že největším zázrakem v dějinách lidstva je Eucharistie... Světcova osobnost září v současném politicky i nábožensky rozděleném světě opravdu mimořádným způsobem. Je to jeden z majáků křesťanské naděje pro záchranu světa, ve kterém žijeme. Přitom nejde jen o četná zázračná uzdravení na přímluvu svatého Šarbela, ale podivuhodně se projevuje světcovo působení i v jiných situacích, ve všedním životě a starostech. Nepochybně jde o současného divotvůrce, jak by mohl být také nazýván po vzoru mnohých světců z dob dávno minulých.
Současnými světicemi jsou také mučednice z Guadalajary. Příklad jejich bezvýhradné odevzdanosti vlastního života do rukou Božích je jedním z mnohých. A přesto by neměl zaniknout! Koneckonců je to tak i s našimi osobními životy: jsou jedny z mnoha. A přesto je každý lidský život, i ten náš, nezbytným kamínkem v mozaice dějin spásy.
Ať už proto, že skrze nás může působit Boží milost v tomto světě, nebo proto, že tato milost působit nemůže, jelikož jsme skrze svůj hřích a pýchu od Boha více či méně vzdáleni. Je to „píchnutí do vosího hnízda“, a zcela jistě do vlastního hnízda, když si uvědomujeme, že stále nejsme (a nikdy nebudeme) dost dokonalí na to, abychom si mohli myslet, že spása naše a těch, jejichž spása do určité míry závisí na námi předávané Boží milosti, je jistá a nic ji neohrožuje. Opak je pravdou! Dějiny církve, a to právě i nedávné dějiny, však dokazují, že lze obstát, ovšem za jediného předpokladu: Je třeba odevzdat se naplno Trojjedinému Bohu a nechat kanout jeho milost do našeho nitra a umožnit proměnu vlastní duše a skrze ni snad i proměnu duší druhých lidí.
A jestliže je mše svatá zázrakem „par excellence“, pak je zřejmé, kam chodit ke zdroji živé vody. Kéž na přímluvu a s pomocí Panny Marie Fatimské a také svatého otce Šarbela a svatých mučednic guadalajarských definitivně v našem životě zakotví pravidelná a zbožná účast na mši svaté! I v době prázdnin a dovolených...
Vyšlo v časopise Světlo 29. ČÍSLO / XXV. ROČNÍK
