„Na počátku bylo Slovo.“
I pro ty, kteří nás milují, bylo
na počátku slovo, a to slovo
zní „ANO“.
ANO“ ruší osamocenost
„Na počátku bylo Slovo.“ I pro ty, kteří nás milují, bylo na počátku slovo, a to slovo zní „ANO“. Všechno začíná tímto slovem, kterým také každý z těch dvou, kteří uzavírají manželství, přijímá toho druhého:
Ano k tobě, k tvému tělu a tvé duši, k tvé minulosti, která se nyní stane součástí naší společné budoucnosti.
Anoo svatbě ruší osamocenost obou a otevírá oba navzájem pravdě a hloubce.
Ano je naší prvořadou smlouvou. Je to světlo a výzva a stává se také plamenem.
Je to světlo, protože je-li život cesta, pak ji osvěcuje toto
Ano. Je to výzva, protože každý nový den staví mému svědomí otázku: Jak mohu dnes zůstat s tebou jedno?
A konečně je také pramenem. Pramen vytryskne nenápadně v horách a voda teče tiše po sněhu, aby se na jaře proměnila v bouřlivou bystřinu. V nížině teče voda poklidněji, ale je to stále táž voda, která vytryskla na výšině a která nakonec vplyne do moře.
Tak je to i s naším
Ano. Je to pramen, který začíná, ať už váhavě nebo mocně, a který se objeví na světle. Je to voda, kterou vidíme, jak pokojně proudí, když se zjevuje věčnost, ale je to stále stejné
Ano, dnes, zítra jako v okamžiku svatby.
Děti – bohatství, které vyžaduje mnoho
Devět měsíců se člověk připravuje na příchod dítěte. Rodiče a sourozenci čekají. Prožíváme něco, co je svým způsobem podobné tajemství adventu. Uvnitř těla vyrůstá svět, který je větší než naše planeta. Kolem naší země obletíme rychle. Kolik času je naopak třeba k tomu, abychom pronikli do tajemství, které zahalují dětské slzy a dětský smích!
Paradoxně jsou děti náš poklad, protože od nás žádají čas, úsilí a peníze, ale právě proto, že od nás žádají mnoho, zjevují nám pravé bohatství, totiž naši schopnost dávat a odevzdávat se. Jistě, děti je třeba vychovávat, ale paradoxně je to právě dítě, které se stává naším vychovatelem. Je totiž nositelem mnoha poselství.
Když mu pozorně nasloucháme, objevíme, že dítě je prorokem: umí odhalit smysl našeho života, lásky, smrti. Umí nám ukázat, že i když jsme rodiče, v podstatě jsme sourozenci našich dětí. Zkrátka, naše děti jsou našimi mistry.
Člověk se učí napodobováním
Je nabíledni, že výchova staví rodiče před velké nároky, protože vychováváme celou svou bytostí, svou duší, svým srdcem a svým tělem. Jen tak může vzniknout výchovná vazba, která je současně citová i duchovní. Učíme celou svou bytostí proto, protože i děti se učí celou svou bytostí. Z antropologického hlediska je dítě napodobující bytost.
Pomocí celého svého těla blíží se stále více k porozumění. Přijímá realitu a vrací ji zpět hrou. Děti napodobují, to znamená sjednocují se se vším, co vidí a slyší. A toto napodobování se uskutečňuje celým tělem.
Četl jsem o tom sice v knihách, ale teprve život mi to skutečně ukázal. Když jsem jednou večer vystupoval po schodech našeho domu, uslyšel jsem hlučný smích, který vycházel z domu. Děti večeřely. Když jsem stoupal po schodech, kladl jsem si otázku po důvodech této veselosti. V kuchyni se potvrdilo mé podezření. Náš pětiletý syn vystoupil na stoličku, vzal knihu a dával svým nadšeným sourozencům lekci filozofie, při čemž používal některé výrazy, které slyšel z úst svého otce. A přitom mě popíchlo, že se nesmály jen děti, ale i jejich matka!
Tím, že dítě napodobovalo svého otce, pokoušelo se být tím, koho tak těžko poznáváme: samo sebou. Děti nemohou dělat nic jiného než nás napodobovat.
Dar života je svěřen lásce
Dítě nám připomíná něco o našem původu, když nám ukazuje, že dar života je svěřen lásce a jen tak je možno ho pochopit. Bez daru života je život nepochopitelný. Ne nadarmo vzrůstá dnes v mnoha lidech pocit nesmyslnosti. Protože nechtějí dále darovat život, zůstává jim uzavřen nejhlubší smysl života; protože život je dar. Nechápou sami sebe jako výsledek tohoto sebedarování. Jsou zbyteční.
Nakonec jsme všichni dětmi
Když jsme před několika lety trávili prázdniny u mé matky, pozoroval náš nejstarší syn, jak babička vede domácnost. Pak ji vzal za ruku, přivedl ji ke mně, jejímu synu, a položil jí tuto velice prostou otázku: „Řekni mi, babičko, kdo je tady šéfem?“ „No přece já, mě musí všechny děti poslouchat.“ „Ale můj tatínek je přece tvůj syn, ne?“ „Ovšem,“ odpověděla babička, která už začala tušit nebezpečí. Dítě nato: „Tak proč mu nedáš rozkaz, aby mi nedával žádné rozkazy?“
Tento – v podstatě podvratný – závěr obsahuje velmi výstižnou intuici. Tato autorita spojená s otcovstvím se uplatňuje jen určitý čas, a to proto, že stojíme ve službách někoho jiného. Svědčí o zdravém duševním stavu, když dítě pochopí, že tato autorita, i když nesporná, je přenosná. Když je dítě jednoho dne velké, bude moci a bude muset vykonávat tuto autoritu.
Díky prarodičům je rodičovská autorita postavena na příslušné místo. Muži mohou být otci jen proto, protože byli syny. Předáváme dále všechno, co jsme přijali. To neznamená nic jiného, než že nejsme stvořiteli svých dětí. Obdivuhodné bohatství lidského otcovství spočívá v tom, že nám je propůjčil Bůh jako dar.
Pro každé dítě celou lásku
Každé dítě si nárokuje úplnou lásku svých rodičů. To vyžaduje logiku, že musíme říct každému dítěti: „Ty jsi moje nejmilejší.“
Jde tedy o to, dát každému dítěti na srozuměnou, že je jedinečné, že tedy zaslouží, aby bylo milováno stejně tak jako ostatní. Tento paradox obsahuje výchovnou zásadu: brání každému v tom, aby žárlil na svého bratra. A vede nakonec k tomu, odevzdat se tajemství lásky, které překračuje všechnu aritmetiku. Počet dětí nemá za následek rozdělení rodičovské lásky mezi sourozence. Každé dítě zvětšuje srdce svých rodičů a každé požívá, nebo lépe řečeno, musí požívat celou jejich lásku beze zbytku.
Vyšlo v časopise Světlo 7. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
