Před sedmi lety, 29. června 2011, zemřel zakladatel Mariánského kněžského hnutí. Jako vzpomínku na jeho vzácnou osobnost uveřejňujeme úryvek z nedávno vydané knihy, z níž jsme vybírali pro naši Knihovničku ve Světle č. 20/2018.
Slova Panny Marie, jak je Don Gobbi přijal v tzv. vnitřní řeči, jsou v následujícím textu vysázena kurzívou.
Kapitola 9 • DON STEFANO
„Ty jsi nepochopil, synu,
že Já jsem si zvolila pošetilost,
abych zahanbila moudrost,
a slabost, abych porazila sílu.“
(27. září 1973)
Kdo je Don Stefano?
Don Stefano byl kněz v klerice, malý postavou, baculatý. Říká se, že hábit nedělá mnicha, ale první věc, kterou lidé vidí z bližního, je právě oděv. A kutna je velmi přesným znamením. „To, že jsme ho viděli oblečeného do kleriky,“ vzpomíná jeden kněz ze Spojených států, „nás udivilo,
protože jsme nikdy zde u nás neviděli faráře v tomto oděvu.“
Měl způsob konání trochu prudký, impulzivní, někdy drsný, přímý, který mohl budit bázeň. Ale zároveň jednal s odzbrojující prostotou.
Jistě, musel zvládnout rytmus cest, kterému se podroboval. Od roku 1972 až do smrti, po více jak čtyřicet let, musel prokazovat silnou fyzickou a psychickou odolnost. Strávil roky s kufříkem v ruce, kdy byl pohazován sem a tam, přecházel z horka do zimy, z hor do nížin, od Španělska
k Číně, z vlhkosti do sucha, od setkání se 40 000 osobami ke dnům s malými rodinami ve ztracených afrických vesnicích, neustále měnil lůžko a způsob výživy, v proměnlivých časových pásmech, s myšlenkami a starostmi různého typu: nebyl už pánem svého času ani sám sebe. Byl někým vyvlastněným. Připravoval kufřík v mžiku, nosil s sebou vždy sochu Ježíše Dítěte, trochu prádla, Modrou knihu.
Byl knězem Společnosti svatého Pavla, ale nejdříve v Milánu v pokoji domu na ulici Mercalli, pak na ulici Terrugia, zde nebyl téměř nikdy. Pokoj pak byl vrcholným dílem: lůžko, stolek potopený pod horou knih a dopisů z celého světa, socha Panny Marie. Tento pokoj nebyl pouze jeho celou, ale také centrem Hnutí. Nic velkého, nic majestátního a tím méně nápadného, všechno bylo a mělo být, jak to Bůh myslel: jednoduché. „
Nedělej si starosti s rozšířením
Mariánského kněžského hnutí! Nechej to na mně! Spolehni se na mne! […] Nedívej
se na výsledek!“ (13. října 1973)
Don Stefano byl přímý svědek, který se nebál mluvit nebo ztrácet přátelství. Během jednoho večeřadla ve Spojených státech jeden kněz žádal opakovaně Dona Stefana, aby na konci dne šel do jistého kláštera sester, které tolik naléhaly, aby se s ním setkaly a mohly ho poznat, aby
jim řekl „několik slov“. Navzdory únavě Don Stefano pozvání přijal a dostavil se k nim. Objevil se před skupinou starých dam, které žily v luxusním domě, oblékaly se jako dámy ze salónu a ukazovaly, že velmi dbají o svůj vzhled: dlouhé kalhoty, dobře opečované vlasy, líčidlo… Toto
byly řeholní sestry? Don Stefano byl vyveden z míry. Když mu bylo uděleno slovo, řekl: „Požádaly jste mne, abych vám řekl pár slov; nuže, já vám řeknu tři: Jste ošklivé, ošklivé, ošklivé. Ošklivé pro Boha a ošklivé pro lidi. Adieu!“ A aniž by ještě něco jiného dodal, odešel.
Svérázný typ, musí se říct!
A přece ho Panna Maria vybrala: S oním charakterem, kterému nechybělo provádět nezbednosti, ale zároveň s uměním vzpamatovat se a upřímně se pokořit.
Nic ho nezastavilo, ani bouře, ani nepohodlí cest konaných mezi tolika peripetiemi a obtížemi, ani velká tělesná únava.
Ani celnice si nemohla „dovolit“ zpomalit jeho cestu, protože čekalo nějaké večeřadlo, tisíce ho čekaly s láskou a dychtivostí, když se ti lidé chtěli cítit milovaní Pannou Marií, a tím méně nechtěl zklamat Ji; proto byl schopen projevit netrpělivost s celníky, kteří kontrolovali příliš
pomalu jeho zavazadlo, ale oni dělali jen svou práci… Stávalo se, že na letišti ve frontě předběhl toho, kdo byl před ním, protože spěchal, aby vyšel a vyvolal tak hlasité protesty.
„Jednou jsme se nacházeli na hranici mezi Rwandou a Burundi,“ vypráví ten, který ho doprovázel po Africe, Aniceto Battani, „dvě země, které tehdy byly ve válce. Byla tam řada a on se pustil do troubení klaxonem auta, protože chtěl projet za každou cenu. Vojáci k nám přišli s namířenými samopaly – a jdi vysvětlit, že se jednalo pouze o spěch ... Někdy, když seděl
vedle řidiče, snažně ho žádal a vyzýval: »Jeď, jeď!« A to natolik, že jednou mu jeden z dobrovolníků vyhuboval: »Myslíte, že Ježíš je spokojený, jestliže nerespektujeme omezení rychlosti?« Tehdy se vzdal ... až do další následující chvíle.“
„Don Stefano měl silný charakter,“ tvrdí Mons. Raúl Scarrone, biskup z Uruguaye, „ale tato síla byla nutná pro překonání tolika těžkostí, a pak, síla je také darem Ducha Svatého: dokázal to, co Panna Maria chtěla, to, co po něm žádala.“
Podle vlastních slov Don Stefano trpěl kvůli tomuto svému temperamentu, ale říkával také, že Bohu není zabraňováno v jeho dílech nevhodností jeho nástrojů. „Nic není únavnějším břemenem než my sami,“ tvrdil švýcarský teolog Maurice Zundel, „ale když je víra a úplně se odevzdáme Bohu skrze Marii, také břemena se stávají lehčími.“
Bůh se nebojí našich nedostatků. Opravdovou překážkou Božímu působení je hřích, chybění důvěry a sebeláska, skutečně „to, co je pošetilé pro svět, Bůh zvolil, aby zahanbil moudré; to, co je slabé pro svět, Bůh zvolil, aby zahanbil silné; to, co je neurozené a pohrdané pro
svět, to, co je ničím, to Bůh zvolil, aby změnil v nic věci, které jsou, aby se nikdo nemohl chlubit před Bohem.“ (srov. 1 Kor 1,27–29)
Don Stefano se snažil nechat se utvářet Pannou Marií a musel bojovat s vlastním ohnivým a neústupným charakterem. Ona, jako dobrá pedagožka a dobrá Maminka, ho napravovala a vychovávala: „
Synu, nechej se mnou vést ... kolikrát bys rád pracoval, ale nemůžeš… Ach, tato nemohoucnost působit, ta zkušenost vlastní slabosti, trpělivost, ve které se musíš cvičit, to čekání – kolik tě to někdy stojí, jak tím trpíš – ale jak tě to očišťuje!“ (23. března 1974)
„Maminka ho vedla jako nějakého maličkého,“ tvrdí otec Elias Rabal, Libanonec. Měl tudíž také ducha dítěte, tím, že byl v tomto směru utvářený Pannou Marií. Byl zbavený masek egoismu, nadřazenosti, obojakosti. On, který vedl pevně tisíce věřících a kněží k setkání s Bohem,
se stával téměř bázlivým v soukromí natolik, že na konci setkání se často ptal váhavě
svých přátel, zda vše šlo dobře, jako kdyby prožíval nějaký druh nejistoty a potřeboval
potvrzení.
„Viděl jsem ho občas projevit skutečný strach,“ tvrdí otec Elias Rabal. „Jednou mu přišel naproti jeden voják a on měl takový strach, že jsem musel zasáhnout, abych ho uklidnil. Voják naopak si klekl, protože jednoduše chtěl požehnání. Jindy byl povolán skupinou biskupů a patriarchů, já jsem nemohl vstoupit do sálu, ale on několik málo okamžiků než vešel, začal mne snažně prosit, abych šel i já, protože byl vyděšený a zastrašený... pak fakticky, když začal mluvit, zdál se být vybavený vyšší silou.“
Ovocem tohoto ducha dítěte, podle nauky evangelia, je schopnost netrvat umíněně na vlastních omylech: „Měl sílu po diskusi, lépe řečeno, pokoru, aby žádal o prominutí,“ vypráví jeden jeho přítel a samotní biskupové a kněží se ve svých svědectvích všichni shodují: drsný charakterem,
ale připouštěl, že se mýlil, říkal: „Zmýlil jsem se, odpusť.“
Duchovní dětství bude vždy doporučováno pro život kněží jako rozlišující znamení mariánské spirituality: „
Musíte být maličkými, protože jste mými dětmi, a proto musíte žít mým vlastním životem. Musíte být maličkými, abyste se stali povolnými nástroji pro můj plán a abyste se zalíbili mému Synu Ježíši. Jak velice vás Ježíš miluje, moji přemilí synové! Právě proto vás miluje, že chcete být maličkými, chudými, prostými a pokornými.“ (8. září 1976) Sám Don Stefano se dovolával ve svém vyučování obrazu dítěte: „Musíme být jako několik málo měsíců staré děti, děti, které pijí mléko.“ Je útěchou myslet na to, že vady
povahy nejsou překážkou na cestě ke svatosti a k životu a přátelství s Bohem. Nedostatky Dona Stefana byly viditelné a všichni je zdůrazňovali, ale bylo také jasné a očividné jeho stálé nasměrování k Bohu v modlitbě. V ruce tiskl stále svatý růženec a kamkoliv šel, na cestě, v autě, v letadle, nebo při odpočinku na procházce, v horách, doma u maminky, sám nebo s jinými, modlil se.
Nikdy neopomenul liturgickou modlitbu hodin, a když v některých cestovních dnech věděl, že nebude mít ani minutu volna, vstal dříve, aby v modlitbě breviáře získal náskok. Ve večeřadlech byl modlitební plán pevný: mše svatá, adorace, růženec. A často, když sotva skončil na jednom
místě, odjížděl, protože o několik málo hodin později musel dělat totéž na jiném místě.
Bez zastavení. Bez nějakého naříkání. Toto jsou slova jeho kněží: „Byl zamilovaný do eucharistického Ježíše, mluvil stále o Ježíši, Eucharistii, všechno dělal ve stínu Marie. Jeho starostí bylo, aby všichni kněží mohli vést kupředu svou práci v přítomnosti Neposkvrněného Srdce Marie, pod jejím pohledem.“
„Učil nás modlit se... je příkladem kněžského života, protože uměl sdělit lidem hlavně společné modlení. Zval k formování večeřadel, k žití s Marií, s Ježíšem, Eucharistií... stále se modlil.“(1)
„Když přijel na nějaké místo,“ říkal otec Laurent Larroque, „vytáhl sochu Panny Marie a začal se modlit, hlavně ke konci života se zdálo, že tato něžnost vzrůstá: Já sám jsem ho viděl před touto sochou Panny Marie z Fatimy, když ji hladil a vyslovoval tolikrát slovo »Maminka«.“
Vícekrát Panna Maria žádala Dona Stefana, aby se hodně modlil. V jednom z poselství:
„
Buďte věrní službě modlitby. Vraťte se k modlitbě! Ježíše svátostného učiňte
středem své modlitby, tajemstvím svého života, duší svého života, duší veškeré své apoštolské
činnosti.“ (8. září 1992)
Zjevný, stálý, vyhraněný vztah Dona Stefana k papeži. Jednota s ním byla stavem, kterého se stále dovolával.(2) „
Já vás zformuji k velké lásce k papeži a k církvi, která je s ním spojená.“ (16. června 1973)
„Je pravda, že Don Stefano byl v určitých chvílích horkokrevný a to, co si myslel, říkal bez mnohé diplomacie,“ komentuje don Gessaga ze Společnosti svatého Pavla, „ale při nejvyšší úctě k církvi a papeži, k němuž měl zvláštní úctu a tolikerou vůli poslouchat jeho učení, proti nikdy neřekl nic. Také v komunitě neřekl nic opačného tomu, co učí církev, ba dokonce také mně činil výtky kvůli teologickým novotám, kterými jsem se někdy pyšnil u stolu, kdy jsem vyprávěl o takovém či onakém jinak vyučujícím. Byl pevný ve svých zásadách a pozorný na to, aby nepředal nic dvojznačného svým kázáním a svými spisy. Jistě měl jasnou přísnost
v tématech manželské etiky, zvláště kvůli úctě k vlastnímu tělu a k tělu bližního už u mladých, snoubenců a manželů. Já pak, který jsem studoval rodinnou morální teologii, jsem byl často předmětem odkazů z jeho strany, abych uměl dát do středu lásku k Bohu, k Panně Marii
a předmanželskou a manželskou zdrženlivost jako formu projevení vlastní víry a přilnutí k Boží vůli.“
V modlitbě se někdy mohl zdát nepořádný, přerušoval růženec, aby se obrátil a řekl něco vlastnímu sousedovi, ale kupodivu toto nepůsobilo jako roztržitost, spíše to působilo jako modlitba s přímým spojením s Božskou skutečností, vždy přítomnou.
Ač měl prudký charakter, byl Don Stefano milován lidmi. Na konci „velkých večeřadel“, když byl unavený a měl jen touhu po troše odpočinku, zastavoval se, aby pozdravil a požehnal těm, kteří se přibližovali... a nikoliv dvě nebo tři osoby, ale týž zástup, který byl s ním po celé hodiny
toho dne. Nevyhledával je, ale neodmítal je, spontánně a nadšeně žehnal dětem, těhotným maminkám, sbíral žádosti těch, kdo se svěřovali jeho modlitbám, aniž by se stáhl zpět
Když cestoval, byl jako host v různých rodinách Hnutí, v domech, jednak aby se setkal s lidmi, jednak aby měl účast na „své“ rodině a cítil lidské teplo rodin Hnutí. S jedinou obtíží, že vždycky měnil lůžko ... takže jednoho dne učinil smlouvu s Pánem: aby mu byl odečten jeden den očistce za každé lůžko, na němž bude spát.
Byl dobrým jedlíkem a nepohrdal dobrým pokrmem, ale měnit stále dietu a kuchyni v různých zemích a při různých cestách se stalo spíše důvodem obtíží než radosti. Lidé očividně připravovali obědy a večeře s láskou a v překypujícím množství, aby uctili hosta, a byl nucen přijmout takovou péči, což mohlo být i pokáním.
Žil ve veliké chudobě. Nic mu nechybělo a mohl mít také více, a přece nechtěl. Panna Maria mu slíbila, že mu nic nebude chybět. Ona sama se bude o něho starat. Když dosáhl možnosti mít penzi (byl vyučujícím ve školách), po nějaký rok nesestavoval dokumentaci nutnou k tomu,
aby požádal o to, co mu patřilo, a když ho jeden jeho spolupracovník na to upozornil, odpověděl, že nemá v úmyslu požadovat tyto peníze. Řekli mu, že peníze bude moci dát potřebným osobám, a tehdy to přijal. Jeho sestra Giovanna, když viděla opotřebovanou kleriku nebo prádlo, které potřebovalo nějakou opravu, vyčítala mu s typicky ženskou starostlivostí:
„Nemůžeš se setkávat s biskupy a autoritami tímto způsobem!“ Ale on jí odpovídal, že tak to ušlo. Když si byl vědomý někoho v obtížích, pomohl a podpořil ho bezprostředně, v míře umožněné jeho řeholním stavem.
Nepřítel nazývaný „ošklivý čenich“
Don Stefano měl, jako všichni, zkoušky a pokušení. V noci musel často bojovat se stavy úzkosti: „
Tvoje rány jsou nepochopení, pochybnosti, rozpaky a četná pokušení. To jsou opravdové rány duše, které nikdo nevidí.“ (5. dubna 1985) Ale byly tam také boje s nepřítelem našich duší, démonem, kterého nazýval „ošklivým čenichem“, zvláště při působení během cest a dočasných změn bydliště.
Jednou, zatímco letěl letadlem, do letadla uhodil blesk. Když přistáli, rozšířily se řeči, že zasažené místo bylo velmi blízko nádrži pohonné hmoty: byla to opravdová milost, že mohli skončit let bez úhony. Jindy přímo odlétlo okénko do vzduchu: také při této příležitosti byla
cesta dokončena šťastně.
Také v autě se staly „pěkné věci“. Jednoho dne se ubíral konat večeřadla na jihu Itálie. Usnul a narazil do závor na trati. Když vystoupil, aby viděl, jaké byly způsobeny škody, nebyla na boku auta po nehodě ani stopa. Co se ve skutečnosti stalo? V Brazílii během přemisťování vyvstávaly
překážky všeho druhu. Don Stefano říkával: „Jestliže se mi nepodaří přijet včas na večeřadlo, které mě očekává, znamená to, že vítězí démon.“ Jednou se v autě s otcem Nazarenem Lanciottim nacházeli před vodní záplavou, takže se jim nedařilo řídit auto. Před nimi byla řeka bahna, která dále rostla, nebylo vidět už ani silnici a linii obzoru vytvářela už jen voda.
Otec Nazareno, zoufalý, chtěl okamžitě zastavit, ale Don Stefano ho povzbudil, aby pokračoval, dotýkal se jeho ramene, jako by se účastnil samotného řízení. Nečekaná jistota učinila silným řidiče, kterému se podařilo, neví se jak, překonat bariéru vody a bláta, a cesta mohla pokračovat. Když se dostali na suchou cestu, otec Nazareno propukl v pláč.
Jindy Don Stefano a řidič přijeli k jednomu mostu, na kterém se nacházelo mnoho osob, které se zneklidněně dívaly dolů, směrem k rozvodněné řece. Náš kněz řidiči klidně řekl, aby pokračoval, protože Panna Maria chce přesnost. Když byl překonán most, oba uviděli ve zpětném zrcátku všeobecný útěk, pilíře, které povolovaly, a most, který se propadal
do vod s velkým hřmotem.
Jestliže nebyla voda zdola, byla voda shora. V Libanonu (národ zasvěcený Neposkvrněnému Srdci Mariinu v červnu 2013) byli Don Stefano a řidič překvapeni náhlou bouří s krupobitím, tak divokým, že nebylo možné pokračovat. Kněz se modlil s vírou a vyzýval ďábla, aby odešel,
a za několik málo minut se vrátil klid. Ale toto trvalo krátce. Po půlhodince, hle, další bouře, horší než ta první. Ale Don Stefano již pochopil, jak konat: jiná prosebná modlitba proti silám zla, a znovu se za několik málo minut vrátil klid.
Jindy ještě v určitém bodě začal „pršet“ hnůj, až pokryl ochranné sklo automobilu a znemožnil viditelnost. A přece – ve vzpomínce toho, kdo ho doprovázel – před nimi nejelo žádné nákladní auto a okolo nebyly vidět venkovské oblasti, ze kterých by mohl pocházet létající hnůj.
Při určitých příležitostech nechyběl zápach síry, aby obtěžoval a vytvářel nepohodlí.
V životě a v „kvítečkách“ svatých jsou velmi hojné podobné příběhy, nejedná se o sugesce ani o přehánění: ďábel existuje, a když může, klade překážky všemi způsoby, obvyklými a také mimořádnými. Sama Panna Maria už od počátku mluvila takto: „
Můj Protivník se od nynějška rozzuřil proti tobě, zkouší všechno, aby ti ublížil, ale já budu vždy s tebou. Ať všichni kněží mého Hnutí vědí, jak se jich ďábel bojí […] Já však budu se svými kněžími…“ (14. listopadu 1973)
Vypráví Aniceto Battani z Modeny, laický člen MKH, který doprovázel Dona Stefana při cestách v Africe: „Byli jsme v Kinshase, v Kongu. Panna Maria ráno prvního dne návštěvy dala poselství Donu Stefanovi a žádala, aby udělal zasvěcení těchto tří zemí, kam bychom měli jít: Konga,
Rwandy a Burundi; po těchto zasvěceních Ona slibovala mír. Já říkám pravdu: Já jsem tomu nevěřil, protože jsem znal tyto země zmučené po více než patnácti letech války; uvažoval jsem lidsky a řekl jsem, že je to nemožné. Pak, když jsme v Bukavu spatřili znamení duhy, které bylo
dobře viditelné pro tolik osob po jednu hodinu, přesvědčil jsem se, že to, co říká Panna Maria, by se mohlo stát. Všichni lidé křičeli: »Mír, mír, mír!« Don Gobbi prohlašoval všem, kamkoliv šel, do rádií, do televizí, slib Panny Marie, a já bych mu býval šlapal po nohou, protože jsem
mu říkal: »Done Stefano, ty nezůstáváš v Kongu, ale já zde nyní musím žít; nyní zde musím vydržet, i přes prohlášení, která děláš.« Pak jsme se vrátili do Itálie v polovině října a na konci ledna státy ve válce uzavřely mírovou smlouvu.“
Kvítečky Dona Stefana
Byl Don Stefano divotvůrcem?
Toto nebylo jeho hlavní charisma, ale v jeho životě v tomto směru existují důvěryhodná svědectví. Zvolme mezi těmito svědectvími nějaký významný fakt. Jednou Don Stefano
řekl jednomu mladíkovi, synu jedné paní z Hnutí, vojákovi odjíždějícímu na misi do vzdálené země, aby nosil na krku zázračnou medailku. Ten si ji vzal, dříve než se odebral na určené místo, přišel k Donu Stefanovi, aby ji dal požehnat. Během této mise bylo italské mužstvo
cílem útoku: jeden společník tohoto mladíka, blízko něho, byl plně zasažen a zemřel, zatímco
náš mladík byl zasažen projektilem, který rozbil popruhy tlumoku a jeho zanechal bez úhony. Po návratu mladík vyprávěl příběh Donu Stefanovi, který mu svěřil, že ve chvíli útoku ho vnímal v nebezpečí a že se moc za něho modlil.
„Cestoval jsem po večeřadlech ve Spojených státech,“ vzpomíná otec Geremia Francesco, scalabrinianský misionář, „pravděpodobně byl rok 1997. Osoba, která mne vezla z jednoho města do druhého, mi řekla, že má rakovinu, diagnostikovanou lékaři. Tak mne prosila,
abych požádal Dona Gobbiho, aby se pomodlil k Panně Marii za její uzdravení. Onoho večera, po večeřadle, se Don Gobbi vydal na cestu do kněžského domu. Sotva došel k průčelí, když se vrátil nazpět a šel k tomuto člověku, který ho o nic nežádal. Mlčky na něho vložil ruce a pak odešel. Ten mi řekl, že při následující vizitě zjistili, že nádor úplně zmizel.“
„Tato jiná historie se týká mne,“ svěřuje se tentýž kněz. „Jezdili jsme po večeřadlech.
Cítil jsem se špatně, ale neřekl jsem nic, při kompletáři (večerní modlitba před spaním v breviáři) mi Don Stefano řekl: »Není ti moc dobře.« Jak to věděl, vzhledem k tomu, že jsem nemluvil? Vložil na mne ruce a začal se modlit. Během noci mi bolest z močových (ledvinových)
kamínků přestala, aniž bych měl potíže, a od té doby jsem už nikdy neměl tento problém.“
„Jednoho dne musel jít Don Stefano k jedné rodině, ale zapomněl si kufřík v pokoji, kde byl ubytovaný,“ vypráví nám Giovanni, člen Hnutí. „Jeho přátelé tam chtěli pro něj jít, ale on dal přednost, aby tam šel osobně, a chtěl, abych to byl já, kdo ho doprovodí. Vstoupili jsme do pokoje, vzali jsme kufřík, pak mezitím, co jsme se vraceli, mne Don Stefano poplácal po zádech a řekl mi s úsměvem: »Panna Maria si tě chtěla přijít vzít, ale já jsem protestoval: Ne, Maminko, hraje tak dobře na varhany! Nech mi ho ještě chvíli.« Myslel jsem, že to byla
pohotová odpověď, nepochopil jsem. Ale krátce potom, 12. srpna, jsem šel trhat ovoce, vzpomínám, že jsem se otočil na žebříku a pak... probudil jsem se na stanici první pomoci. Strávil jsem tři dny v polobezvědomí. Z klinického formuláře jsem pak četl: otřes mozku, zlomená klíční kost, sedm rozštípnutých žeber. Za jeden měsíc jsem se uzdravil a začal jsem
navštěvovat večeřadlo. Když jsem znovu uviděl Dona Stefana, připomenul jsem mu fakt z onoho dne s tím kufříkem, ale on si vůbec na nic nevzpomínal, ba dokonce byl překvapený mým vyprávěním.“
„Po měsíci večeřadel,“ vydává svědectví Octavio, „jsme se konečně vrátili do mého domu. Během oběda moje manželka začala křičet, že děvčátku je zle: mělo prudká, zvláštní křečovitá cukání. Před odjezdem do nemocnice jsem chtěl, aby jí Don Stefano požehnal; pak ale při
jízdě v autě bylo hned jasné, že děvčátku je dobře, bylo normální, mluvilo, hrálo si. Tak jsme rozhodli, že se vrátíme zpět. Později mi Don Stefano řekl, že sotva jsme vyšli z domu, řekl Panně Marii, že mu nic nedluží, ale aby zachránila alespoň holčičku, z vděčnosti ta tínkovi Octaviovi, který ho vozil celý měsíc po Brazílii.“
Tajemství těchto působení a dobré nálady Dona Stefana? Být malými: „
Je třeba být maličkým, cítit se jenom tím, čím jsou přede mnou všichni: jen dětmi.“ (18. února 1974)
)
Z knihy Mariadele Tavazzi:
Don Gobbi – Život a dílo.
Farář celého světa.
Zakladatel Mariánského kněžského hnutí.
Str. 147–158
Z italského originálu
Parroco di tutto il mondo.
Biografia di don Stefano Gobbi.
Fondatore del Movimento Sacerdotale Mariano
přeložil P. Lubor Dobeš
Vydala Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2018
(Redakčně upraveno)
Anotaci knihy jsme uveřejnili ve 20. čísle Světla na straně 16, lze ji nelézt také na
www.maticecm.cz. Kontakty pro objednávku naleznete na poslední straně tohoto čísla Světla.
Anotace knihy:
První životopis zakladatele Mariánského kněžského hnutí (MKH), italského kněze Dona Stefana Gobbiho (1930–2011). Autorka předkládá portrét obyčejného člověka s mimořádnou vírou a hlubokou mariánskou úctou intenzivně prožívanou od dětství. Zdá se nemožným, že si Panna Maria zvolila tak „malou“, horkokrevnou i pokornou osobu pro tak grandiózní dílo, které se rozšířilo bez nějakého lidského úsilí do celého světa. Posláním Dona Gobbiho bylo číst poselství Fatimy v promluvách Panny Marie v srdci (lokuce) a účinně je uvádět v život v katolické církvi. „Časy předpovězené Pannou Marií jsou tyto,“ tvrdil rozhodně. A apoštolové těchto časů, kteří mají uvést lidstvo k triumfu Neposkvrněného Srdce předpovězenému ve Fatimě, jsou kněží oddaní Panně Marii, kteří se jí zasvěcují; kněží s růžencem v ruce, s dětským srdcem a s vyzkoušenou vírou, ale i společenství laiků. Kniha obsahuje i homilie ve Fatimě, dopisy a svědectví, obrazovou přílohu, základní informace o vzniku a rozvoji MKH a úkony zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, životní osudy a přehled cest ve službě MKH i stručnou chronologii života Dona Gobbiho.
Brož., A5, 224 stran + 20 stran barevné obrazové přílohy, K795
Cena: 269,00 Kč
(
http://www.maticecm.cz/index.php?act=obchod&detid=5209ú
Poznámky:
(1) Svědectví biskupa z Ecuadoru, Mons. Carlose Altamirana Arquella. Po setkání s Donem
Stefanem Mons. Altamirano zavedl ve své katedrále v boční kapli stálou adoraci Nejsvětější svátosti.
(2) Don Stefano, ještě jako seminarista, projevoval toto pouto ke Svatému otci. V jednom
dopise z roku 1963 o smrti Jana XXIII. píše takto: „Toto byly intenzivní dny, mimořádné
dny milosti a bolesti. Mít tu výsadu stát po boku papeži během agonie, prožívat minutu
po minutě jeho pomalou kalvárii, smíšený s davem, který nikdy nebyl viděn na náměstí
Svatého Petra, dav němý v zarmoucené a bolestné modlitbě. S průkazkou jsem se mohl
vždy dostavit do tiskového sálu Vatikánu, kde byly každou hodinu sdělovány přímo zprávy
o Svatém otci, je to, jako bych s ním prožil jeho poslední hodiny... A také v pondělí, několik málo okamžiků než zemřel, protože jsem věděl, že lékaři dávají pouze pár hodin života, vyšel jsem z tiskového sálu Vatikánu, abych se odebral pod okno papeže a modlil se: Duchovně jsem odrecitoval celý svatý růženec blízko lůžka umírajícího papeže. Tudíž intenzivní a mimořádné dny, skutečně jsme byli přítomni smrti svatého papeže, nyní se modlíme, aby Pán udělil svaté církvi nástupce podobného našemu drahému papeži Janovi.“
Převzato z časopisu Světlo (dvojčíslo) 27-28, str. 15-18 (8. a 15. července 2018)
POSELSTVÍ
MARIÁNSKÉMU KNĚŽSKÉMU HNUTÍ
Naleznete ne tomto odkazu:
http://web.katolik.cz/feeling/6_7.htm
