V životě jsem se modlil málo, hanebně málo. Růženec mě přitahoval odjakživa, před pohřbem nebo na pouti, ale mimo dav jsem ho ani pořádně neuměl.
Znovu jsem ho objevil 15. srpna 2017, když jsem několik hodin seděl vypoklonkovaný před porodnicí. Po porodu jsem už neuměl přestat. Předpokládám, že z vděčnosti.
Pak jsem pro sebe vyhlásil rok 2018 rokem tisíců růženců. To předsevzetí mi přišlo jako brutální výzva, ale 6. května jsem už měl polovinu a stále jsem se neuměl zastavit. Modlím se vždy jen za jednu konkrétní osobu. Pro ty, které nestíhám, jsem si zavedl zkrácené verze. A dále jsem si zavedl zvyk, že se za dotyčného člověka modlím před návštěvou nebo před setkáním. Nevím, jestli se to takto dělá, ale napadlo mi to tak.
V Rakousku jen málokdo tuší, jak je to se mnou špatné. O té růžencové tisícovce tam ví jen moje mimořádně diskrétní manželka. Když jsem příbuznému prozradil, že se modlíme za uzdravení jedné příbuzné, vykřikl: "
Ty si už jako ti džihádisté!"
Růženec dnes vyvolává v rakouské společnosti úzkost, posměšky a nedůvěřivost. Do roku 1955, kdy byl i východ Rakouska obsazen Sovětským svazem, to bylo jinak. Františkánský mnich Petrus Pavlíček, který v mládí vedl bohémský život v Paříži a v Londýně, založil v roce 1947 hnutí RSK, "
Rosenkranz-Sühnekreuzzug um den Frieden in der Welt". Statisíce Rakušanů se pravidelně modlívalo za svobodu země. Vydávali se na masové růžencové pochody. I špičky rakouské vlády, Julius Raab a Leopold Figl, byli ruženčáři. Před odletem na rozhodující jednání v Moskvě se poradili s otcem Petrusem. 15. května roku 1955 získalo Rakousko svobodu. (pozn. red: O tom také v článku
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 5. díl: Osvobození Rakouska
Dnes je to zcela zapomenuto. Z RSK je mezinárodní hnutí, které se modlí za mír ve světě. Členství nestojí nic, člen má odříkat alespoň jeden desátek denně za mír. To pro mě není výzva. Tak jsem se stal členem číslo 2,316.675.
Když jsem o tom psal v rakouských novinách, měli mě za nebezpečného retarda. Jeden čtenář mě rovnou podezříval, že se modlím za "Migrantenabwehr", tedy za ochranu proti migrantům. Já jsem sice proti demografické islamizaci Rakouska, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bych se modlil proti někomu. Růženec je vždy za někoho, jinak ho neznám.
To všechno ukazuje, že modlitba jako praxe a pojem se vytratila z veřejnosti. Své členství v RSK naplňuji tak, že se modlívám růženec za tři politiky, kteří mohou podle mého úsudku aktuálně tuto zeměkouli nejvíce devastovat, kteří by však také mohli udělat nejvíce pro světový mír. Modlím se tedy za Donalda Trumpa, Vladimíra Putina a za korunního prince Saúdské Arábie Mohameda bin Salmana. Obávám se, že si to někteří rakouští čtenáři zase vyloží tak, že se nemodlím za Trumpa, ale k Trumpovi, jako k modle. I to budu muset trpělivě vysvětlovat.
Netuším, jestli se modlím správně. Jsem běžný laik, amatér, samouk. Někde jsem četl, že se dvěma desátky je růženec platný. Vždy se ho modlím celý, ale často s přestávkami, což mi nedělá radost. Můj duchovní otec mi doporučil žalmy, prý jsem intelektuál a růženec prý vznikl jako modlitba pro negramotné. Slíbil jsem mu, že žalmy později, otče.
Většinou se modlím sám. Občas se účastní manželka, ale netlačím na ni, chci sobě i růženci zachovat přízeň. Nesmí to vypadat tak, že se svatouškovstvím vyhýbám domácím pracem.
V soboty chodím na růženec do kostela a v úterý na adoraci, jejíž součástí je také růženec. Úřaduje tam úderka babiček, já jsem jediný chlap. Vím, že mezi nimi panuje tichý konflikt o výslovnost dvojhlások, kamenem úrazu je slovo "gebenedeit" (požehnaná). Babičky, co se v mládí přistěhovaly z města, vyslovují dvojhlásky spisovně jako Němci a naše babičky-selky to štve. Já jsem mimo té třicetileté studené války. Babičky jsou rády, že jeden mužský hlas zabarvuje jejich odříkávání.
Hodně se modlím za volantem. Umím se modlit i tiše a šeptajíc, tak stíhám hodně na cestách s mnoha přesuny, například na letištích. Otravné čekání umím nyní přeměnit na smysluplnou oběť. (poznámka red: podobná zkušenost v článku
Vzdálenost na růžence měřená)
Nejvíce se asi modlím během chůze. Změřený mám už celý kraj. Do kavárny - tam se ani nevyplatí začít. Do dolního kostela - jeden desátek, pokud nespěchám. Do horního kostela - jeden desátek. Do obchodu - dva desátky. Cyklistická k jezeru - úvod a jeden desátek. Na kole do sousední vesnice - dva desátky.
Žijeme ve vinařské vesnici, očekával jsem, že po vinicích při kočárkování jich udělám stovky. Už to tak není. Dcera má téměř rok a už není zvědavá na kočárkování, protože chodí i sama. Preferuje, abych ji nosil po vinicích na rukou a tam spolu blábolili. Má přitom jedenáct kilo. Když mi někde nahoře na kopci usne, stíhám dva desátky do domu. Dorazím šťastný a zpocený.
V domácnosti zázraky nedělám. Při mytí nádobí mi to nejde, je to málo monotónní a příliš se rozčiluji. Doporučuji žehlení a věšení prádla, zvláště takového kopce látkových plen. Před spánkem v posteli mi to nejde. Poškodí mi to sny a druhý den se neumím vzpomenout, kde jsem skončil. Oproti tomu je polévání padesátky novězasazených levandulí perfektním základem růžencové meditace.
Naučil jsem se modlit růženec v deseti jazycích. Tím si nejen oprašuji ty jazyky, které jsem se s různým úspěchem v životě naučil, mám při tom i živelnou radost z Evropy. Překlady tajemství do různých jazyků bývají občas dost rozličné, tak promýšlím tatáž tajemství z různých perspektiv. Jen jeden příklad: "
kterého jsi, v chrámě obětovala" zní ve francouzštině "
Recon par Simeon comme le Sauveur",
Simeonem rozpoznán jako Spasitel. Jde přitom o tutéž skutečnost.
(
Růženec na internetu 4 - Texty sv. růžence v různých jazycích)
I styl je dost jiný. Slovenský růženec je například maximálně ukecaný, latinský je až strohý. "
Který se ukázal v božské slávě na vrchu proměnění" zní latinsky: "
qui transfiguratus est"
Až dětinsky mě baví vymýšlet, v jakém jazyce se budu za koho modlit. V úvahu přicházejí faktory jako národnost, k jakým kulturám má dotyčný vztah a zda náhodou tráví dovolenou v Chorvatsku nebo v Itálii. Spotřebu ruštiny mám vysokou, je hodně rusofilů i Rusofobů, za které je třeba se modlit. Maďarština a holandština jsou při přidělování jazyků často navíc. Ty pak s svévoli přidělím batolatům nebo princi Mohamedovi.
Ještě dodám, že se nemám čím chlubit. Ani s tou tisícovkou nepřekonám naši vesnickou úderku, ztratil jsem příliš mnoho let nicneděláním a vím, že babičky ani doma nelenoší. Jsem začátečník, trapný amatér. Žádný zázrak jsem dosud nevymodlil.
Bohužel ani nemohu tvrdit, že je ze mě lepší člověk. Dobře, alespoň během modlení nemohu nadávat a kárat, ale předtím i potom se chovám stejně špatně. Stává se i to, že reaguji s nevolí, když mě někdo uprostřed desátku přeruší. To je hanebné. Jako vzor jsem tedy nepoužitelný.
Pokračuji s růžencem, protože mě to baví. A neumím s tím přestat.
Martin Leidenfrost
Rakouský spisovatel, publicista a scenárista. Stoupkař rakouského deníku Die Presse, přispívá do několika předních evropských deníků, spolupracuje s deníkem Postoj a je členem redakční rady revue Impulz. Žil dvanáct let na Slovensku, žije na rakouském venkově. Je ženatý, má jednu dceru.
Převzato z
https://www.postoj.sk/,
článek z 26. 7. 2018 naleznete
zde.
