Bůh vybírá jisté lidi, aby světu mimořádným způsobem připomněl Boží existenci, Boží všemocnou lásku a nekonečné milosrdenství. Svatý Charbel Makhlouf (Charbel Machlúf) je jeden z nejznámějších svatých na Středním východě. Burcuje víru a všeobecnou úctu mimořádnými zázraky a znameními způsobenými silou své přímluvy.
Narodil se 8. května 1828 jako páté dítě nemajetných rodičů Antuna a Brigid Makhloufových, kteří žili v malém městečku na kopci Bekaa Kafr 140 km severně od Bejrútu. Při křtu dostal jméno Josef. Jeho rodiče byli katolíci maronitského ritu. Jejich děti vyrůstaly v radostné atmosféře lásky, která pramenila z živé denní modlitby a tvrdé práce na poli. V té době byl Libanon pod vládou Osmanské říše.
Když byly Josefovi tři roky, zemřel mu otec. Josefova matka se rozhodla, že se znovu vdá, aby dětem umožnila péči a vzdělání. Vzala si za manžela poctivého a zbožného jáhna jménem Ibrahim.
Ve čtrnácti letech pocítil Josef první náznaky volání k řeholnímu povolání. Avšak až v roce 1851 se rozhodl vstoupit do kláštera v Maifuku, ve kterém pak prožil první rok svého noviciátu.
V druhém roce přešel novic Josef do kláštera v Annayi, kde 1. listopadu 1853 složil první sliby a přijal jméno Charbel po starokřesťanském mučedníkovi, který byl v roce 107 našeho letopočtu zabit v Antiochii.
Dokončil své teologické studium a 23. června 1859 byl vysvěcen na kněze.
Jako mladý kněz se v roce 1860 stal svědkem hrozného masakru, kdy muslimové a členové Drúzské sekty zabili přes dvacet tisíc křesťanů. Muslimské hordy vraždily rodiny křesťanů bez slitování, loupily a vypalovaly kostely, kláštery, statky a domy. Stovky uprchlíků, hladových, zraněných a zděšených z toho, co se stalo, a ještě mohlo stát, hledalo útočiště v klášteře v Annayi. Otec Charbel poskytl uprchlíkům veškerou pomoc - stále se modlil, postil, činil pokání a nabídl Bohu sám sebe jako oběť za vykoupení z utrpení a prosil Ho o slitování nad postiženými i útočníky.
Hmatatelné zpřítomnění Boží lásky
- Když někdo, kdo je zcela oddaný Bohu, prosí, zpřítomní ve světě Boží všemohoucí lásku. Je to pak Kristus sám, kdo mluví skrze něho, poráží ďábla dobrotou, lež pravdou a nenávist láskou. Na světě neexistují účinnější prostředky boje proti zlu. Takovým způsobem otec Charbel bojoval proti zlu, protože věděl, že
nejjistější cesta, jak je možné změnit svět k lepšímu, je změnit sám sebe, stát se svatým ve spojení s Bohem. To byl hlavní cíl jeho života v klášteře. Pouze ti, kteří oddaně touží po svatosti, udělají svět lepším.
15. února 1875, po mnoha letech v klášteře v Annayi, otec Charbel dostal povolení k odchodu do poustevny svatých Petra a Pavla, kde se spojil s Kristem modlitbami, manuální prací, přísným sebeovládáním a půstem. Malá a odlehlá poustevna, ve které žili pouze tři mniši, se nacházela v nadmořské výšce 1350 metrů. Charbelova cela měla pouze šest metrů čtverečních.
Pod hábitem stále nosil žíněnou košili a spal jen několik hodin denně.
Jedl velmi málo, pouze jednou za den.
Maso nejedl vůbec.
Eucharistie byla ústředním bodem jeho života.
Spíše než přistoupil
ke slavení mše v kapli poustevny,
vždy se na ni nejprve dlouho připravoval.
Potom zůstával ještě další dvě hodiny v díkůvzdání
Denně adoroval před Nejsvětější svátostí.
Také každý den četl a rozjímal Písmo Svaté.
Pracoval a bez přestání se modlil.
Tímto způsobem se odevzdával Bohu,
aby Bůh mohl očistit jeho srdce
a osvobodit ho od špatných sklonů a egoismu.
Spolubratři považovali Šarbela za svatého už během jeho života, protože věděli, jak hrdinsky následuje Krista.
Pouze určití lidé jsou povoláni k životu tak přísnému, jaký vedl Charbel, ale
Kristus volá ke svatosti každého z nás. Smysl pozemského žití je růst v lásce, abychom dosáhli nebe. To znamená milovat tak, jak Kristus miluje nás, a uskutečňovat v každodenním životě Jeho největší přikázání: "
Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás" (Jan 15,12).
Zázračná záchrana úrody - Otec Charbel byl tak úzce spojen s Kristem, že mohl vyzařovat radost a čistou lásku ke každému, koho potkal, a proto Ježíš mohl skrze něho udělat mnoho zázraků a znamení. Jeden z četných zázraků, připisovaný tomuto libanonskému mnichovi, se udál v roce 1885 a týkal se chudých vesničanů, kteří bydleli v blízkosti kláštera Annayi. Obrovské mračno kobylek přiletělo na pole a začalo ničit úrodu. Pro lidi to byla velká katastrofa, která hrozila velkým hladem. Představený kláštera požádal otce Šarbela, ať se okamžitě vydá na pole, aby se tam modlil, žehnal je a kropil svěcenou vodou. Kobylky zmizely z každého pole, které mnich požehnal, a úroda byla nakonec zachráněna.
Uzdravuje na těle i na duchu - V roce 1873 otec představený poslal otce Šarbela do paláce prince Rašída bejk Al-Choura, aby se modlil za princova syna Nagíb, který onemocněl tyfem.
Lékaři dávali chlapci už jen velmi malou naději. Otec Charbel pozvedl svatý kříž nad chlapcem a požehnal ho svěcenou vodou. O chvilku později se, k velké radosti všech přítomných, Nagíb uzdravil. Když princův syn později dokončil lékařská studia, stal se pak jedním z nejznámějších lékařů v Libanonu.
V malém městě Ehme žil duševně postižený člověk, který byl velkým nebezpečím pro sebe i pro jiné. Několik mužů ho s velkými obtížemi přivedlo do kláštera Annayi, ale nedokázali ho už dovést do kostela, protože disponoval nadlidskou silou. Objevil se otec Charbel a požádal ho, aby šel s ním a poklekl před svatostánkem. Muž se sklonil a udělal tak, jak mu mnich řekl. Po modlitbě, v souladu s východním obyčejem, četl otec Charbel postiženému z Evangelia. Pak se stal zázrak. Muž byl uzdraven. Později se oženil, měl početnou rodinu a přestěhoval se do Spojených států. I tam se stalo mnoho zázraků ve spojení s otcem Charbelom, ale většinou až po jeho smrti.
Smrt v kapli - Otec Charbel zemřel na Štědrý večer roku 1898 během adorace před Nejsvětější svátostí. Jeho spolubratři ho našli na podlaze kaple. Když myli tělo, objevilo se velké světlo ze svatostánku. Mniši to považovali za viditelné znamení nebe. Venku silně sněžilo a vál ostrý vítr. Všechny cesty k poustevně byly zaváté sněhem a nikdo z kláštera nemohl nejbližší vesničany informovat o jeho smrti. Stala se ale zvláštní věc. Přesně ten den lidé v okolí vnitřně poznali, že otec Charbel byl povolán do nebe. Mladí muži se vydali s lopatami odklízet sníh, aby se dostali do poustevny a donesli tělo do kláštera Annayi.
Představený kláštera napsal:
"Ztratili jsme jasnou hvězdu, která ochraňovala náš řád, Církev a všechny Libanonce svou svatostí. Modleme se, aby Bůh učinil Šarbela naším patronem, který nad námi bude dohlížet a bdít a bude průvodcem temnotami pozemského života."
Tajemná záře, vůně, tekutina ... - Na svátek Narození Páně byl otec Charbel uložen k odpočinku do společné hrobky v klášteře. Následující noci se nad celým údolím rozlila záhadná jasná záře a trvala po čtyřicet pět nocí. Událost vyvolala v celém kraji velký rozruch. Tisíce křesťanů i muslimů přicházelo ke hrobu, aby viděli tento mimořádný jev. S cílem získat z ostatků otce Šarbela alespoň kousek oblečení nebo pramenů vlasů jako relikvii, začali kopat v místě hrobu.
Maronitský patriarcha se kvůli bezpečnosti rozhodl přenést Charbelovo tělo do kláštera. Hrob byl otevřen za přítomnosti lékaře a dalších oficiálních svědků. Exhumované mnichovo tělo bylo neporušené i přesto, že bylo přikryté mokrou hlínou.
Odborníci ho podrobili lékařským testům, které potvrdily, že tkáně nejeví žádné známky rozkladu, a že tělo navíc vydává úžasnou vůni a uvolňuje tekutinu neznámého původu. Dodnes tato tekutina bez přestání vychází ze světcova těla jako znamení Kristovy uzdravující síly.
Tělo otce Charbela bylo umyté, oblečené do nových šatů a uložené v otevřené rakvi v jedné místnosti kláštera, která není přístupná veřejnosti. Kvůli neustálému prosakování tekutiny z těla, museli mniši vyměňovat roucha zesnulému poustevníkovi každé dva týdny.
Nevysvětlitelná záhada - 24. června 1927 bylo Charbelovo tělo uložené do kovové rakve a přenesené do mramorové hrobky v klášterním kostele.
V roce 1950 začala prosakovat záhadná tekutina z hrobky. Maronitský patriarcha nechal tělo exhumovat.
Bylo vystaveno v přítomnosti členů lékařské komise, představitelů církve a úředníků města. Jejich očím se naskytl mimořádný pohled. Tělo svatého Šarbela bylo neporušené jako v okamžiku smrti. Tajemná tekutina, kterou tělo světce stále ronilo, zkorodovala kovovou rakev, a našla si dokonce cestu mramorem hrobky. Tělo bylo opět umyté a oblečené a vystavené veřejnosti po několik dní, uložené do nové rakve a pochované do hrobky zevnitř vybetonované.
Toho roku byl zaznamenán rekordní počet zázračných uzdravení a obrácení v Annayi. Klášter se stal poutním místem nejen pro křesťany, ale i pro muslimy, i pro lidi jiných vyznání.
Další exhumace se konala 7. srpna 1952, tentokrát za přítomnosti patriarchy syrsko-katolické církve, biskupů, pěti profesorů medicíny, ministra zdravotnictví a dalších pozorovatelů. Ostatky poustevníka byly neporušené a zatopené neustále prosakující tekutinou.
Svatý Charbel byl opět vystaven veřejnosti od 7. do 25. srpna toho roku. Bylo pořízených mnoho pokusů zastavení prosakování tekutiny, mj vyjmutím žaludku a střev, ale bez výsledku. Lidská věda nemůže zastavit sílu Božího počínání na těle svatého poutníka.
Renomovaný libanonský profesor medicíny Georgio Sciukrallah 34-krát pečlivě zkoumal tělo v průběhu sedmnácti let. Své mnohaleté pozorování shrnul následovně:
"
Kdykoliv jsem zkoumal tělo svatého Šarbela, vždy jsem ho ke svému údivu našel nedotčené, bez jakékoliv známky rozkladu a poddajné a vláčné, jako kdyby ho právě v tom okamžiku zastihla smrt.
Nejvíce mě však udivilo neustálé vylučování tekutiny celým tělem. Tuto skutečnost jsem na svých cestách konzultoval s profesory medicíny jak v Bejrútu, tak i v různých městech v Evropě, ale nikdo nebyl schopen tento jev objasnit.
Tento úkaz je v celé historii skutečně jedinečný. Kdyby tělo vylučovalo pouze tři gramy tekutiny denně (ve skutečnosti je to však mnohem více), pak během 66 let by celková váha tekutiny činila 72 kg, což je o dost více než váha samotného těla. Z vědeckého hlediska tato skutečnost nenabízí žádné vysvětlení, protože lidské tělo obsahuje přibližně pět litrů krve a jiných tělních tekutin. Na základě svého dosavadního zkoumání potvrzuji, že tělo je ve stavu perfektní zachovalosti, neustále produkující záhadnou tekutinu, což připisuji zásahu samotného Boha."
Neuvěřitelná fotografie - Svatého Šarbela za jeho života nikdo nefotografoval, a ani nikdo nenamaloval jeho portrét. Přesto existuje světcova fotografie ... K mimořádné události došlo 8. května 1950. Několik maronitských misionářů a jejich žáků se fotografovalo před hrobkou svatého Šarbela. Po vyvolání fotografie zjistili, že je na ní ještě jedna neznámá postava - postava mnicha - stojícího mezi nimi. Starší mniši, kteří znali otce Šarbela, jej na této fotografii poznali. Je na ní zachycen tak, jak vypadal v posledních letech svého života.
Odborníci vyloučili jakýkoliv podvod. Tato fotografie sloužila jako předloha pro zhotovení většiny obrazů svatého poustevníka, včetně těch, které byly vystaveny na Svatopetrském náměstí v Římě během jeho blahořečení a svatořečení.
Otec Charbel Makhlouf byl papežem Pavlem VI. prohlášen za blahoslaveného dne 5. prosince 1965. Svatořečen byl stejným papežem 9. října 1977.
Zástupy poutníků nepřestávají navštěvovat poustevníkův hrob, který se nachází v maronitském klášteře v Annayi, kde mnozí byli zázračně uzdraveni na těle i na duchu.
Příkladem svého života a neustálou přímluvou u Boha nás svatý Charbel vybízí, abychom usilovali o věčné štěstí v nebi - denně, odvážně a nekompromisně.
Do nebe vede jen jedna cesta - ta, na kterou nás zve Ježíš: "
Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě! Neboť kdo by chtěl život zachránit, ztratí ho, a kdo svůj život pro mne a pro evangelium ztratí, zachrání si ho "(Mk 8,34-35).
Ve svatyni svatého Šarbela v libanonském Annayi se vedou záznamy o více než šesti tisících zázračných uzdraveních. To představuje jen malou část zázraků, připisovaných přímluvě svatého poustevníka z Libanonu. Asi desetina z těchto zázraků se stala lidem, kteří nebyli pokřtěni: muslimům, druzům a vyznavačům jiných náboženství.
Podle příkladu svatého Šarbela se nebojme jít cestou pokory, sebezapření a odpírání hříchu. Staňme se jedno s Kristem - zdrojem Lásky - neustálou modlitbou, přijetím svátosti pokání a svatého přijímání a obětavou láskou k bližnímu.
Zdroj: -
odkaz na knihu
https://www.zachej.sk/produkt/26889/svaty-charbel-pustovnik/
Modlitba:
Svatý otče Šarbeli,
ty jsi se zřekl požitků tohoto světa,
žil jsi v pokoře a skromnosti v samotě poustevny
a nyní přebýváš v nebeské slávě.
Přimlouvej se za nás.
Očisti naše myšlenky i srdce,
upevni nás ve víře
a posilni naši vůli.
Zapal v nás lásku k Bohu i k bližnímu.
Pomáhej nám volit si dobro
a vyhýbat se zlu.
Chraň nás před viditelnými i neviditelnými nepřáteli
a posilni nás ve všednosti dne.
Mnozí lidé na tvou přímluvu
dostali od Boha dar uzdravení
duše i těla,
vyřešení problému v lidsky beznadějných situacích.
Shlédni na nás s láskou,
a když je to v souladu s Boží vůlí,
vypros nám u Boha milost,
o kterou pokorně prosíme,
ale především nám všem pomáhej
každodenně kráčet cestou svatosti
do věčného života
Amen.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 24. 7. 2018 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 24. 7.2018; 23. 7. 2019 - 1563; 24. 7. 2020 - 4218; 24. 4. 2021 - 7104; 8. 5. 2023 - 10947; 24. 7. 2024 - 13595 přečtení)
