Zamyšlení nad evangeliem 16. neděle v mezidobí - cyklus B
Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech. (Mk6,30-34)
DO SAMOTY?
V době svého veřejného života a viditelného působení neměl Pán Ježíš nikdy nouzi o lidi kolem sebe. Jedni se k němu hrnuli, aby slyšeli a viděli, co doposud ještě neslyšeli, ani neviděli. Jiní přicházeli, aby dosáhli pomoci ve svých potřebách či nemocech. A zase přicházeli ještě jiní, aby na Krista doslova číhali a chytili ho při něčem, co podle jejich představ odporovalo Božímu zákonu.
Ani po nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého se situace příliš nezměnila. Dnes Kristus viditelně a hmatatelně působí skrze církev, kterou ustanovil a taky dnes je spousta lidí, kteří skloňují slůvko „církev“ ve všech pádech. I dnes přicházejí lidé ve svých potřebách, ale přicházejí i takoví, kteří by chtěli soustavně církev poučovat, jak by to měla dělat, aby byla populární. Je tedy třeba si ujasnit, co je nejprvnější a nejzávažnější potřebou člověka, kterou by bez církve těžko zvládal.
Tou první a nejzávažnější potřebou je spása. Je to potřeba tak velká a důležitá, že je třeba na jejím,řekněme: uspokojení –pracovat celý pozemský život. Mimo církev normálně není spásy. Výjimka je jen tam, kde člověk bez vlastního zavinění Kristovo dílo a poselství nepoznal, ale žije podle svého nejlepšího svědomí a vědomí a snaží se hledat a dělat dobro.
Lidé se tedy ke Kristu hrnuli, hrnou a budou hrnout. Můžeme zde zařadit dokonce i ty, kteří sice tvrdí, že nevěří, ale při prvním kontaktu s něčím zlým mají pohotovou poznámku: Kdyby byl Bůh, tohle by se nebylo stalo…Nebo: jak se Bůh na to může dívat? Kdyby opravdu Bůh nebyl, nestalo by se vůbec nic, protože by tu nic nebylo, ani člověk. Nic by se nezbudovalo, ani nic by se nepokazilo.
Dnes v neděli se v evangeliu tak trochu hrnou ke Kristu i jeho vlastní apoštolové a vypravují, co dělali a čemu učili. Možná by nejeden člověk čekal, že je Pán Ježíš vyslechne a řekne: Tak utíkejte, neztrácejte čas, svět je veliký a práce je nad hlavu. My dnes v evangeliu slyšíme pravý opak: Pojďme stranou a trochu si odpočiňte. Nezasvěceného posluchače to ani moc nepřekvapí. I když je práce nad hlavu, přesto je třeba někdy přerušit ji odpočinout si.
Ovšem to dnešní
„pojďte stranou“je třeba vnímat ještě trochu jinak. Vysvětleme si to pohledem na skutečnost docela konkrétní a dnes ve světě docela klidně běžně k nalezení. Pro kolik lidí se křesťanství stalo hnutím podobným mnoha jiným hnutím… Pro kolik lidí se stal papež jen vůdcem, či dokonce ideologem toho konkrétního hnutí…
Pro kolik lidí je dnes Kristus jen historickou osobností, která se do dnešního světač nehodí a nemá mu co říci… Ovšem je tu církev tak ji bude třeba dát nějakou pracovní náplň. Jenomže pracovní náplň nemůže dávat církvi žádný člověk, ani žádný reformátor. Pracovní náplň dal církvi jednou provždy sám Kristus, jehož je církev tajemným tělem. Všimněme si, jak zajímavé názory slyšíme při všech debatách o církvi. Velikým pokrokem je už fakt, že církev má ve společnosti nezastupitelné místo. Těžko říci, zda se to říká proto, abychom si nepřipadali v Evropě trochu zaostale, protože tam se touž ví. Ale co od té církve čekat doopravdy, proč má nejen ve společnosti, ale i v Evropě a ve světě nezastupitelné místo? Jen proto, že je schopna zajistit na vysoké úrovni charitativní péči o nemocné, či zorganizovat čas od času v kostele koncert? Buďme upřímní: kromě toho se od církve mnohdy vůbec nic jiného nečeká, ani nežádá.
Poslání církve, ale v prvé řadě vůbec nespočívá v tom, co bylo před chvíli uvedeno. Charitativní péče, či umělecká díla, ať už sochařská, malířská či hudební jsou až druhotnou hodnotou.
Prvotní hodnotou je Bůh sám! A církev jetu od toho, aby vnášela Boha do společnosti a učila společnost žít s Bohem a podle Božího zákona. Sem patří i posvěcování a vedení směrem nejvyššímu a konečnému cíli! Je-li Bůh první a nejvyšší hodnotou, pak je zcela na místě požadavek osobní zkušenosti s Bohem a to je to, proč Pán Ježíš momentálně neposílá apoštoly do žádné jiné práce, ale vyzývá je ke chvíli odpočinutí s Ním a v Něm! Tady je kořen veškerého nepochopení a případných výčitek. Tady je taky jeden z hlavních kořenů ateismu: ne vědecké důkazy o neexistenci Boží, nýbrž nedostatek osobní zkušenosti s Bohem!
Z tohoto stavu je ale třeba dostat se ven, jakýmpak způsobem? V první řadě bych tu jmenoval návrat k Eucharistii. Zeptáte se, co pak eucharistickou oběť neslavíme? Ale ano, dokonce několikrát za neděli, někde i několikrát za den. Podívejme se, ale jak se chováme bezprostředně po ukončení mše svaté: Někdy a někde to vypadá, jako když střelí do vrabců:než stačí kněz v sakristii říci „Bohu díky“, v kostele už není ani noha, povinnost jsme si splnili. Ale svatostánek zůstal! A pro kolik lidí je svatostánek už jen cosi podobného skříňce, kam se ukládají nepoužité svaté hostie… Jen se podívejme, jak před svatostánkem poklekáme! (Pro nás kněze: a v jakém stavu je úprava kolem svatostánku, v jakém stavu je věčné světlo – je vůbec vidět, že tam něco svítí?) Dalším důležitým momentem je stav modlitby: mám vůbec čas mluvit s Bohem? A když ano, mluvím s ním prostě, jako s nejdůvěrnějším přítelem a nejlepším Otcem, či vyhledávám všelijak uměle šroubované fráze, kterými dělám Pánu Bohu proslov? A jaký je můj vztah k samotě s Bohem? Máme v naší vlasti řadu exercičních domů, často čteme celé seznamy míst a termínu konání exercicií, ale počet zájemců bývá někdy a někde víc než žalostný! Tady je příležitost zjistit, že Bůh je živý, konkrétní a milující! Zde, jako nikde jinde se učíme s Bohem žít v přítomnosti tam, kde nás postavil. Nedejme se plést: lidské srdce ve své podstatě hladoví po Bohu, ale když se mu dostává jen intelektuální nauka, nebude nasyceno nikdy. Nakonec v nebi je asi veliká zábava, když se Bůh dozví, co o sobě sám ještě neví. Ale vážně: co nám pomohou nejúčinnější traktáty o Bohu, nemáme-li zkušenost s Bohem? A ta se nezískává jinak než v pokorném otevření se a v tichém ústraní.
