Přemýšleli jste někdy nad tím, na jakých hodnotách je postaveno hnutí LGBT a jaká je jeho filozofie a čemu věří?
Svět se změnil. Dnes už neupalujeme čarodějnice, jsme humánní, tolerantní (nebo si to přinejmenším o sobě myslíme), díky vědě známe odpovědi na mnohé otázky, na které jsme před tím potřebovali víru v nadpřirozené síly nebo Boha. Dnes už díky pokroku umíme žít svobodně, umíme se zodpovědně rozhodovat o svém životě a nepotřebujeme ani nepřijímáme svazující společenské či kulturní normy, nebo nedejbože Boží přikázání. Říkáme: žij a nech žít. S ničím nemáme problém, jménem všeobjímající lásky nechceme nikoho a v ničem omezovat, každý má právo žít si jak chce. Dokonce i Bibli díky pokroku dnes již umíme lépe pochopit a zejména, častokrát po svém, vyložit. Lepší než naši omezení chudáci předchůdci. A tak prý nastal čas opustit středověké předsudky a vykročit i v Církvi s dobou, a začít například žehnat homosexuální svazky. Snažíme se ukázat světu, že i my jsme tolerantní, přemýšliví, rozumní a bez předsudků. Proto ochotně tolerujeme různé sexuální odchylky a duševní nemoci, souhrnně označované jako LGBTI. Vždyť zkušenosti ze západu přece říkají, že tímto krokem se nestalo nic hrozného, žádné hrozby pro tradiční rodinu se nenaplnily, akorát určitá skupina lidí má díky pokroku šanci vést plnohodnotný a plnoprávný život bez společenského odsuzování a pronásledování.
Nabízí se otázka, jak to, že v pokrokové postmoderní době tolerance a lásky bez pokryteckého diktátu falešného moralizování to s mezilidskými vztahy vypadá tak bídně? Manželé se rozvádějí, rodiny, pokud vůbec nějaké vzniknou, se hned rozpadají, čekárny u psychologů a sexuologů praskají ve švech, děti, pokud nějaké jsou, tak jsou drzé, nevychované, depresivní, unuděně nebo hyperaktivní, bez schopnosti se soustředit, a pomalu každé druhé má na své chování nějakou diagnózu. Zavinila tento žalostný stav naše zaostalost? Nebo naopak je příčinou přílišná benevolentnost a pokrokové smýšlení? Vždyť podobně jako homosexuálové, ani děti za to nemohou, jaké geny jim do vínku dala všemocná evoluce ... Nebudeme je snad trestat jako v nějakém středověku. Ještě že co!
Domnívám se, že téma nejen tolerování, ale i akceptování těchto podivností je hlubší, než jen pomoc k lepšímu životu a uznání plných práv nějaké menšině. Za schvalování tzv. homosexuálních manželství bojují celé zástupy aktivistů, vášnivé diskuse se vedou na půdě národních parlamentů, nadnárodní korporace k tomuto tématu školí zaměstnance (a mnohdy i velmi netolerantně vyhazují ty názorově nepohodlné), organizují se petice a referenda, v nichž nemalá část populace, někdy i většina, volí pro. Ani teolog Evangelické bohoslovecké fakulty, nebo otevřeně smýšlející evangelický kaplan, nepřestávají s opětovným otevíráním těchto témat v médiích jen proto, že by sami byli jinak orientovaní. V České republice, kde jsou v této věci prý napřed, během šesti let od začátku platnosti zákona o registrovaném partnerství využilo tuto možnost 1390 párů. To je v průměru 232 párů za rok. Pro srovnání, klasický sňatek ročně v ČR uzavírá přes 50 tisíc párů.
Podíl homo svazků je tedy pouze 0,46%. Svědčí to o tom, že ani samotní homosexuálové nemají o tyto svazky až takový zájem. Proč se pak toto téma neustále vrací?
Proč se církve rozdělují na něčem, co se týče duševních problémů nula celá čtyři procenta populace? Ne čtyři, jak jsme si zvykli pod vlivem sto krát opakované propagandy, ale: nula - celá - čtyři! Nebo jinak řečeno: čtyři promile.
Proč pokud chceme, aby nás jiné, demokratické státy, uznaly za pokrokové, musíme nejen tolerovat, ale i zákonem oficiálně uznávat? Tolerovat přece mohu i něco, s čím nesouhlasím. Uznávat, to je už jak se říká - jiná káva. Pokud neuznáš, přijde trest.
Nepřipomíná Vám to něco? Nemusel člověk v nenáviděném temném středověku veřejně deklarovat to správné vyznání, pokud nechtěl přijít o vliv a pozice v politicko-mocenském boji, nebo jen v obyčejném cechu či řemesle? Nemusel za socialismu každý, kdo nechtěl přijít o možnost kariérního růstu pro sebe či své děti, deklarovat souzvuk s vedoucí úlohou komunistické strany a jejich ideálů marxismu - leninismu?
Proto se domnívám, že problém je hlubší než jen hádky o genech a sexuální orientaci. Dotýká se přímo pravdy a odhaluje mnohé z naší víry a světonázorového přesvědčení. Jak se říká, za pravdu se každý bije. Zároveň se domnívám, že
není možné i věřit Bibli jako zjevenému a pravdivému Božímu Slovu, a zároveň zastávat tolerantní a akceptující stanovisko k výše uvedené problematice. Přestože se o to mnozí pokoušejí.
Současná doba je postmoderní.
Dogmatem postmoderny je absolutní výrok: "Žádná absolutní pravda neexistuje". Ponechme stranou, že hlavní pilíř postmoderny popírá sám sebe, že se zde jedná o rozpor, tzv. oxymoron.
V postmoderně existuje jen pravda relativní. Každý má svou pravdu, podle toho jak to cítí a jak to právě prožívá. A tato relativní pravda je v čase proměnlivá. Náboženství a ideologie, které hlásali jen jednu pravdu, selhaly. Ve středověku bylo spasení jen přes členství v Katolické církvi a pravda je to, co řekne papež. Nacismus hlásal nadřazenost rasy. Komunismus zase třídní boj a nadřazenost dělnické třídy. Všichni likvidovali názorové oponenty. Ve válkách za jedinou pravdu teklo mnoho krve. Jistý čas jsme viděli východisko ve vědeckém poznávání pravd o světě kolem nás, ale i věda se mnoho krát bolestně zmýlila a ani vědci nemají pravdivé odpovědi na všechno.
Zklamaní z tohoto vývoje jsme přijali jakýsi úzus, že na pravdě v podstatě ani nezáleží, že se nedá poznat absolutní pravda, a tudíž nemá ani význam ji hledat. Pravda dnes a pro mě nemusí být pravda zítra a pro někoho jiného. Proto ve světě postmoderny
vyhrává ekumena a názor, že všechna náboženství jsou stejně dobrá. Tedy kromě těch, které tvrdošíjně trvají na svém, že cesta je jen jedna. Například v křesťanství je jen jedna cesta spásy, a tou je následování Ježíše Krista. Proto je
křesťanství v postmoderně něco jako červené sukno pro býka.
Nejzákladnější definicí pravdy je shoda se skutečností. To, že je naše planeta kulatá, se dá ověřit pozorováním, např. v námořní dopravě, nebo sledováním rychlosti a času letu z bodu A do bodu B někde na Zemi.
Jsou určité pevně dané skutečnosti v našem životě, na které nemáme absolutně žádný vliv. Pokud se například narodím s chromozomy XX, budu samčího pohlaví, tedy muž. Pokud bych se narodil s chromozomy XY, byl bych žena. Až do vypuknutí postmoderny by nikoho ani nenapadlo se nad něčím tak samozřejmým, hned po narození očividným, zamýšlet. Všichni by měli jasno a tak by i k nějaké pravdě, tedy shodě se skutečností, přistupovali.
Ve světě postmoderny je to ale jinak. Tam nemůže existovat nějaká pevně daná neměnná pravda, například to, že někdo je muž a někdo zas žena. Vždy musí být možnost volby, možnost změny, a ne jen možnost, ale i právo.
A tak transgenderzimus, tedy porucha pohlavní identity, jestli se někdo cítí jako muž nebo jako žena, světová zdravotnická organizace škrtá obdobně jako kdysi homosexualitu ze seznamu duševních chorob, a společnost se pobírá směrem vynucování souhlasu veřejnosti s touto úchylkou.
V Kanadě už prý zrušily mužské a ženské toalety, existují jen společné. Pokud byste měli něco proti tomu, budete označení za zpátečnickou osobu trpící transfobii a patřičně řešen. Diagnózu máte najednou Vy.
V londýnském metru zrušili při ohlašování stanic oslovení "Dámy a pánové", aby se neurazili ti, co v tom nemají jasno. Namísto toho se bude hlásit: "Dobrý den všem!". Aby se cítili vítáni opravdu všichni.
City určité menšiny a ne pravda se stávají zákonem ve společnosti, a porušování zákona se trestá. Společnost je v duchu postmoderny povinná přes systém zdravotního pojištění financovat operace změny pohlaví. Financovat umělé potraty, aby byla možnost volby. Volby, která zde mimochodem je a vždy byla, vždyť nikdo nikoho nenutí plodit nechtěné děti, na to je ještě třeba dvou.
Ale pravda jako shoda se skutečností není jedinou definicí.
Postmoderní člověk se ptá, podobně jako kdysi Pilát Pontský: Co je pravda? Není pravdou jen to, co mě rodiče naučili vnímat jako pravdu? Nelžou mě mé smysly, že červená barva je červená? Co když jsem se jen naučil vjem v mém mozku vyvolaný určitou frekvencí světla, zachycenou mýma očima, vzruchem přenášeným mými nervy, pojmenovat slovem "červená"?
Kdo určil, že tíhové zrychlení na Zemi je 9,81 m.s-2 a ne jiné číslo? Kdo řekl, že rod je daný pohlavím? Kdo určuje, co je pravda a co ne, co je dobré a co špatné?
Podle postmoderny se to ani nedá přesně určit, můžeme se jen na něčem jako společnost na určitý čas demokraticky většinově dohodnout. Vede to pak k takovým fajnovostem ve smyslu: co platilo kdysi, dnes už neplatí, je jiná doba, 21. století ...
Oproti tomu
Bible jako zjevené Slovo Boží říká úplně něco jiného. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu (
1.Mojžišova 1/26) a má schopnost i všechny předpoklady vnímat, poznávat a rozeznávat, co je pravdivé a co ne (
1.Mojžišova 3/22). Nicméně
to, že tíhové zrychlení na Zemi má hodnotu 9,81 ms-2 a všechny ostatní zákonitosti, podle kterých svět a vesmír funguje, určil Bůh, a ne člověk, neboť Bůh tento svět stvořil, On je autorem či projektantem světa (
1. Mojžíšova 1/1). Člověk to může svými smysly vědeckým bádáním jen poznávat. Krásně to popsal apoštol Pavel v listu Římanům, když psal o nevěřících lidech, že stále mají šanci poznávat Boha pozorováním přírody: "
... neboť jim je zjevné, co mohou vědět o Bohu; vždyť sám Bůh jim to zjevil. Neboť co je neviditelné z Něho, Jeho věčná moc a božství, to od stvoření světa přemýšlejí o Jeho děl, takže nemají omluvu ... "(Římanům 1 / 19,20).
A ne jen zákony přírody, ale
i to, co je dobré a co špatné, určil Bůh, a ne člověk. Deset Božích přikázání (
2.Mojžišova 20 / 1-17) si neodhlasovali Izraelité demokraticky v referendu, prostě jim to bylo zjeveno a shora přikázáno.
I to, že se v člověku ozývá svědomí, když udělá něco špatného, není důsledek evoluce, ale důsledek zákona od Boha, který vepsal do srdce každého člověka (
Římanům 2 / 14-16).
Pro postmoderního člověka je pravda neznatelná, relevantní naopak pro křesťana je pravda absolutní a je jedinou cestou ke spasení. Ježíš říká: "
Já jsem cesta, i PRAVDA i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14/6). Jak netolerantní, pro postmoderního člověka absolutně nepřípustné. Pán Ježíš svým současníkům židům říká: "
A znáte PRAVDU a PRAVDA vás vysvobodí." (J 8/32). A to říká Bůh o jeho vlastním slově, že jeho poslechem a uplatňováním je možné dojít k pravdě, která přináší skutečnou svobodu. Nemyslí se zde tedy jen nějaká obyčejná pravda jako shoda nějakého tvrzení se skutečností. Ten, kdo určuje, co je pravda, co je dobré a co špatné, toho lze poznat podle Jeho slova.
Ale na pravdu se už dnes neklade až takový důraz jako na lásku. I křesťanům si svět zvykl doporučovat, že by měli v lásce tiše vše akceptovat a přijímat, a nic neposuzovat. Vždyť pravda bez lásky dělá nelítostně kritickým. Apoštol Pavel v hymně lásky, nejkrásnějším a nejvýstižnějším zaznamenaným popisem lásky, píše: "
Láska je trpělivá, láska je dobrotivá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá není neslušná, není sobecká, nerozčiluje se, nesmýšlí špatně, neraduje se z nepravosti, ale těší se s pravdou; všechno snáší, všemu věří, všeho se naděje, vše přetrpí." (1.list Korintským 13 / 4-7).
Láska je tedy propojena s pravdou, bez ní by nebyla láskou, je pravdou podmíněna. Láska se těší s pravdou! Proto
na pravdě záleží a nelze ji ve jménu lásky a tolerance vynechat. Proto nestačil pro spásu lidí jen Boží Zákon (t.j. ta část Bible, kterou nazýváme "Starý zákon"), sám o sobě sice pravdivý, ale naplnit ho nikdo z hříšných lidí neuměl a proto byl dobrý jen k odsouzení. Proto nestačí dosáhnout výšiny vědeckého poznání.
Nejvyšším projevem lásky k někomu je položit vlastní život za přítele (Jan 15/13). Proto musel být obětován nevinný člověk, tedy Ježíš musel položit svůj život za nás, abychom mohli být spaseni. Pravda musela být, ale na její naplnění byla potřebná láska. A láska byla podmíněna pravdou.
Pravda je dána, nemůžeme ji změnit a předefinovat nějakou směrnicí nebo vyhláškou či chirurgickým zákrokem. Oklamat můžeme sami sebe, ale původce a autora pravdy ne.
Nevybíráme si, kde a kdy a komu se narodíme, ve které zemi, či jako muž či jako žena, nevybíráme si ani jaké geny a jaké tělo nám bude dáno. Popravdě, na většinu okolností svého života máme jen mizerný nebo žádný vliv.
V postmoderním světě bychom chtěli rozhodovat o všem: chceme určovat pohlaví a parametry svých ještě nenarozených dětí, dožadujeme se práva na dobrou smrt, o jejímž datu a způsobu se chceme sami rozhodovat. Chceme moderní otevřenou společnost bez hranic, kde každý bude mít právo na všechno. Včetně vstupu do nebe pro každého, pokud tedy nějaké existuje. Herci do hereckého nebe, hokejisté do hokejového. Žádný Boží soud, s odsouzením podle Božích zákonů či omilostněním podle Božího milosrdenství díky Ježíšově oběti. Ráj na zemi už tady a teď, díky pokrokovému smýšlení lidí. I komunismus se o to už jednou neúspěšně pokoušel.
Igor Iliaš
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 16. 7. 2018 naleznete
zde
