Zamyšlení nad evangeliem 15. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“
Vydali se tedy na cestu a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je. (Mk 6, 7-13)
Nastal čas dovolených,kdy lidé chtějí obohatit svůj všední život něčím krásným, např. poznávám nádherné přírody, řek, hor,údolí a nebo uměleckými památkami, a nebo dalekých krajin a mořských pláží. Je to přirozená touha člověka, že chce svůj život naplnit nějakou krásou a hodnotou.
I Ježíš tak dělá v dnešním evangeliu. Obohacuje život apoštolů něčím novým, překvapujícím, krásným. Až do teď apoštolové provázeli Ježíše, pozorovali, poslouchali, dali se jim vést, usměrňovat, vychovávat. A tu najednou je Pán pověřuje, aby zkusili sami hlásat Boží poselství, aby začali pracovat samostatně, aby se jejich život tímto činem obohatil o pravou duchovní hodnotu: o samostatné ohlašování Boží zvěsti.
Víme napřed, že nahradit takového Mistra, jako byl Ježíš, to byla těžká úloha. A proto si všimněme, jak je Pán na tuto úlohu vyzbrojil. Dal jim jedno, jediné na cestu. Dal jim moc nad zlými duchy. Aby tím výrazněji vystoupila tato jediná výzbroj, přikazuje jim, aby si nebrali sebou ani chleba, ani peníze, ani dvoje šaty. Moc nad zlými duchy je celá jejich výzbroj.
Co to znamená, že je uschopnil, aby vyháněli z lidí zlé duchy? Moc nad zlými duchy znamená, že budu potírat nespravedlnost, nelásku, nepřátelství, závist, nenávist, hněv a všechno zlo, které způsobuje, že život na tomto světě je hořký, trpký, nesnesitelný.
A jakým způsobem jim dal moc nad nečistými duchy? Takovým, že je
naplnil svým Duchem Svatým, svojí láskou. Boží láska je silou a zbraní a mocí proti zlu tohoto světa.
A aby bylo i na venek vidět, že jsou vyzbrojeni na apoštolskou cestu, posílá je po dvou. Sv. Řehoř Veliký říká, že k lásce jsou potřební nejméně dva. Tím, že je posílá po dvou, naznačuje, že Boží poselství se nedá nějak jinak ohlašovat, než láskou. Kdo je egoista, nechť se vůbec nenamáhá ohlašovat Krista. Neboť egoista je opak Krista.
I my máme povinnost ohlašovat lidem Boží poselství. Říkáme, že máme povinnost apoštolovat. A to proto, že při křtu jsme dostali účast na Kristově kněžství a při biřmování jsme dostali pověření být apoštoly křesťanské víry.
Ve francouzském katolickém časopise popisuje jistý mladík, jak si tuto povinnost uvědomil. Říká, že o křesťanské víře mu povídala kdysi v dětství dobrá matka. A tato víra v něm byla dlouho skryta jako žár pod popelem. Jednou, když vyšel po dobré zpovědi od zpovědnice, pocítil takový pokoj a takové štěstí v duši, jaké předtím nikdy nepoznal. Měl 17 roků. Dal se do čtení náboženských knih. Studoval důkazy existence Boha, aby obhájil Boha před spolužáky. Jeho ideálem bylo bojovat za Boha. Diskutoval o Bohu na všechny strany, bránil často i útočil proti jiným. Skrytý poklad, který objevil ve svém srdci, chtěl takto odhalit i pro jiné. Ale častokrát spatřil, že jeho řeč vyzněla na prázdno. Chlapci nemají rádi profesory, učitele a přisvědčovatele. Neměli rádi ani jeho. A tak jeho počáteční elán začal upadat.
Sám začal pochybovat, jestli Bůh opravdu je, když je o něj tak malý zájem, a když všechny argumenty, které ohnivě přednášel, padali jako hrách na stěnu. Dlouho přemýšlel nad tím, až nakonec začal apoštolovat jinak. Nebojoval proti nikomu, neshromažďoval argumenty o existenci Boha, nepoužíval výpisky z učených knih, ale jednoduše dal zazářit ze sebe Boží lásku. Takto píše o sobě: „Jediné, čemu lidé nedokážou odporovat, je láska. Boží láska může získat každého člověka. Proto chci být proniknutý Boží láskou. Chci být přibitý na kříž lásky s Ním, aby on mohl přes mě opakovat lidem tuto větu: Až budu vyvýšený na kříž, všechny přitáhnu k sobě.“ A v takové Boží lásce objevil svůj život. Pracoval na přepážce jedenáct v bance. Ráno se sjednotil při mši svaté s Pánem. Potom šel ke své přepážce, aby tam vyzařoval Ježovu lásku vůči druhým. Měl dlouho řadu lidí před sebou, ale nejevil žádnou známku netrpělivosti, žádnou nervozitu. V každém viděl Ježíše a v každém chtěl posloužit Ježíši. Jednomu připisuje poštovní směrovací číslo, jinému půjčuje pero, jinému vyplňuje zapomenutou rubriku, jinému půjčuje telefonní seznam, jinému poskytuje lepící pásku, jinému pečetní vosk, staré ženě, která si na konci každého měsíce přichází pro peníze, a ke které býval netrpělivý, protože si dlouho ve své tažce hledala brýle, choval se nyní tak trpělivě, že byla dojata jeho dobrotou a vytáhla ze své tašky vajíčko a řekla: „Je čerstvé, to je pro vás!“ Tehdy se přesvědčil, že nejlepší způsob apoštolátu mezi lidmi je vyzařovat ze sebe Boží lásku.
Neboť kdo rozdává lidem lásku, rozdává jim Boha; kdo prokazuje lidem lásku, dokazuje jim, že existuje Bůh, neboť Bůh je láska. A toto je smysl pravého apoštolátu.
Jak se k takovému apoštolátu dopracujeme, to nám konkrétně nastiňuje velká zakladatelka apoštolátu lásky, Chiara Lubichová. Říká, že k našemu apoštolátu jsou potřebné tři přijímání:
První přijímání je při mši svaté, při bohoslužbě slova. Posloucháním čtení z Písma svatého a kázání, přijímáme do sebe Ježíše v podobě slova. Naplňujeme se jeho slovem. Boží slovo je pro nás tím, čím je pro řeholníky svaté roucho. V Božím slově musíme být oblečení každý den, když chceme apoštolovat. To je náš duchovní hábit.
Druhé přijímání je při mši svaté, když přijímáme Pána v podobě svaté Hostie. Svatá Hostie, kterou Ježíš láme pro svoje bratry a sestry, nám připomíná jeho lásku na kříži. Ježíš se láme pro jiné, když ho přijímáme, naplňujeme se jeho láskou, abychom se uměli lámat pro jiné.
Třetí přijímání je venku z kostela. Snažíme se vidět v každém bližním Ježíše podle velkého Ježíšova povzbuzení: „Co uděláte jednomu z mých nejmenších bratří, mne to uděláte.“ Proto usilujme něco dobrého udělat pro Ježíše v jeho bratřích a sestrách, a tímto činem přijímáme Ježíše v podobě člověka. To je naše třetí přijímání. A to je i vrchol našeho apoštolátu.
K tomuto apoštolátu nás vyzývá kněz na konci mše svaté, když říká: Ite missa est. To neznamená čiré oznámení, že mše svatá je skončena, to přece vidí každý. Ale to má tento význam:
Jděte, jste posláni, jako byli posláni apoštolové v dnešním evangeliu, tak jste vy posláni v Božím jméně apoštolovat. Jděte apoštolovat ve jménu Božím. Takto apoštolují dnes na světě tisíce laických apoštolů a apoštolek.
A tak, milí bratři a sestry, kteří toužíte svůj život naplnit něčím krásným, přijměte nabídku dnešního evangelia: apoštolovat. Všechno ostatní, čím naplníme svůj život, to pomine. Pominou krásné dojmy z přírody, z řek, z údolí nebo uměleckých památek nebo z dalekých krajin a mořských pláží.
Jen Boží láska je nepomíjitelná. Je věčná. Rozdávat ji lidem, je nejkrásnější ozdoba a hodnota dnešního života.
