Křesťané se obracejí i k Marii, někteří k ní ale cestu nenacházejí ...
Když Maria po odchodu svého syna ještě žila, určitě ji věřící vyhledávali a svěřovali se do její modlitby. A tak to zůstalo i nadále ...
Křesťanská modlitba se obrací k Bohu i k těm, kteří u Boha už přebývají - ke svatým. Mezi nimi zajímá mimořádné postavení Maria, Matka Páně. Není prostě jen největší ze světců, ale je jediná a jedinečná.
Musíme jasně rozlišovat v tom, co se o Marii uvádí: To, co všechno bylo o Marii napsáno jde do nedohledna. Mnoho z toho je velmi krásné, výstižné, pravdivé a vyvěrá z nejryzejších zdrojů křesťanské víry, ale mnoho z toho lze pochválit méně nebo vůbec. Musíme se tedy snažit, abychom mezi tím uměli jasně rozlišovat.
Mariina důstojnost a postavení spočívá v tom, že je Matkou Vykupitele, Bohočlověka Ježíše Krista.
Tím, že se stala jeho matkou, stala se křesťankou. Tím, že žila pro své dítě, dorostla do zralosti křesťanského života. Ona spoluprožívala jeho život. Následovala ho až pod kříž, plná víry. Syn Boží se stal v Marii člověkem, čímž vstoupila do nejtěsnějšího vztahu k Bohu.
Po Ježíšově smrti věřící Marii jistě vyhledávali: Když Maria po odchodu svého syna žila u Jana, věřící ji jistě vyhledávali a ptali se na Ježíše, vždyť byla jediná, která mohla svědčit o třiceti letech jeho života. I na ni sestoupil Duch Svatý a naučil ji chápat tajemství tohoto života. Nelze si představit, že by k ní lidé nepřicházeli se svými starostmi a nesvěřovali se do její modlitby. Vždyť viděli, jak byla hluboce spojena se svým Synem; jistě jí mnozí říkali: "Vzpomeň si na mě ve své modlitbě". A tak to zůstalo i nadále.
Maria je vyvolená, blízká Bohu; ale ne jako bohyně: Co vede věřícího k Marii, nelze vypovídat několika slovy. Zvláště zřetelně se projevuje hledání její pomoci. Maria je "Potěšení zarmoucených", "Pomocnice křesťanů", "Matka dobré rady". Maria je vyvolená, blízká Bohu; ale ne jako bohyně, která žije v blaženosti své povznesenosti, ale všem, čím je, je z milosti Kristovy.
Maria nepomáhá svou vlastní mocí, není nějakou poboční instancí vedle Boha: Křesťan si může být jist její láskou. To znamená, že člověk může do její lásky přinést všechnu svou bídu, i tu zcela skrytou a němou, což je celkem nedocenitelné. Proto k ní trpící (a potřební) neustále vysílají své prosby, aby pomohla. Maria ale nepomáhá svou vlastní mocí, protože ani ona, ani světci nejsou nějakými přidruženými instancemi vedle Boha, kteří by působili z vlastní vůle a moci, oni za nás (u Boha jen) prosí.
Modlitba růžence v sobě obsahuje stále se opakující volání po Mariině přímluvě; zahrnuje v sobě veškerou bídu doléhající na člověka a obsahuje rozjímání s úvahami o jejím životě, který byl naplněn Bohem. Toto rozjímání je zaměřeno na život Kristův.
Mariánská úcta je oprávněná a správná, ale je třeba pochopit ty, kteří k Marii nenacházejí cestu ... mariánská úcta je křesťansky oprávněná a správná; nebyla to dobrá chvíle, kdy se někteří domnívali, že kvůli pravé úctě k Bohu je třeba přerušit spojení s Kristovou Matkou. K tomu ale nedošlo náhodou.
Člověk má totiž sklon přeceňovat to, co miluje.
Tak se do vztahu k Panně Marii dostalo leccos přehnaného a blouznivého.
K tomu přistupovaly vlivy legend, lidová touha obklopit milované postavy mimořádnými jevy a vyplnit jejich život zázračnými událostmi.
Dále sentimentalita, sklon k nasládlosti a změkčilosti.
Toto vše napáchalo v oblasti mariánské úcty hodně zla. Nelze se tedy divit tomu, že se proti tomu zvedla kritika všeho druhu, oprávněná i neoprávněná, a že leckterý opravdoví lidé nenacházejí k Marii cestu. Chtějí se vymanit z přepjatosti a pokřivenosti, nedokážou však rozlišovat, a proto odhazují vše. To je ale velká ztráta, protože dějiny křesťanské zbožnosti ukazují, jak dokonale je propojena pravá mariánská úcta s bdělým smyslem pro křesťanskou pravdu.
Romano Guardini
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 9. 7. 2018)
