Dary a milosti škapulíře + modlitba při přijímání škapulíře

Panna Maria, oplývající zásluhami a milostmi pomáhá sice všem křesťanům, ale zvlášť bratřím a sestrám svatého škapulíře, aby nemuseli jednou trpět ve věčném ohni zatracení. Proto nejmilejší bratři a sestry, škapulířem připojeni k Panně Marii, v tomto jejím znamení a slibu mějte pevnou naději - ale vůbec se na něj nespoléhejte opovážlivě





- ale vůbec se na něj nespoléhejte opovážlivě při připadne životě, při úmyslném setrvávání v hříších! Proto při vnějším nošení škapulíře zachovávejte vnitřní čistotu duše a neporušenost svědomí, k čemuž nám blahoslavená Panna Maria velmi pomáhá! Proto konejte všechny povinnosti vůči slibu Panny Marie. Tehdy budete mít opravdové zkušenosti, jak Panna Maria pomáhá v životě i smrti, takže ani po smrti ve věčném ohni trpět nebudete!

Ať ale neodkládá svatý škapulíř ani ten,
kdo by - nedej Bože! -
upadl do těžkých hříchů.
Jestli by se tak stalo
z křehkosti a nezřízených žádostivostí těla,
nebo ze špatné náklonnosti
k něčemu proti Božím přikázáním,
nebo ze špatných návyků
k rozpustilému životu,
nebo ze zlosti ...
Pro Boží spravedlnost by měl být
od Boží lásky a pomoci
odmítnut do věčného ohně.

Ať však nadále s úctou nosí posvátné roucho škapuliarské, ať ho i nadále uznává jako znamení závazku mezi sebou a blahoslavenou Přímluvkyní, Zmocněnkyní, Pannou Marií. Ať se jen snaží vykonávat své povinnosti vůči Boží Rodičce a tak zadostučinit svým závazkům. Nejsvětější Panna bude na to plnění povinností a závazků hledět s velkou láskou a i ona zadostiučiní svému závazku nejen v tomto pozemském životě, ale zvláště ve chvíli smrti, na níž závisí celá věčnost!

Co udělá "Matka milosrdenství", když vidí, že duši takového hříšného člověka ďábel, jako "jestřáb pekelný", chce ulovit do svých spárů a přivést ji do věčného ohně? Rozprostře nad ním křídla svého milosrdenství, lásky, ochrany a dobrotivosti jako kvočna nad kuřaty a prosí Nejsvětější Trojici, která její prosby vždy ráda vyslyší, přimlouvá se za něho, svoje překypující přehojné zásluhy přenáší i na hříšníka.

Prosí Boha, aby zohlednil slib a závazek mezi ní a tímto hříšníkem.
Když tento hříšník plnil svůj závazek jak mohl,
aby Všemohoucí odvrátil od něj
všechny překážky, úklady a pokušení
ďábla, světa i tělesnosti.
A pomohl mu k lítosti,
k bolesti zkroušeného srdce,
k dokonalému a úplnému vyznání hříchů,
k hodnému přijetí Kristova Těla v Eucharistii
a k ostatním svátostem.
Aby byl svátostmi posílený, zaopatřený
a občerstvený na cestu k věčnému životu
a tak aby byl zachráněn
před věčným ohněm zatracení.

Na potvrzení toho, jak Panna Maria pomáhá svým ctitelům, bych tu mohl uvést mnoho hodnověrných příkladů ze života.

Druhý dar vyplývá ze slov Panny Marie:

"znamení spásy a spása nebezpečenstvích". Jak bylo výše uvedeno, svatý škapulíř je znakem odvrácení všelijakých nebezpečí od nás. Mnozí byli překvapivě ochráněni např. tak, že jim neublížil ani oheň, blesk, meč, ani vystřelená kulka v bojích. Mnozí byli zase ranění a pak překvapivě dobře vyléčeni. Nebo byli smrtelně ranění, ale zázračně dlouho žili až do doby, kdy se mohli z hříchů zkroušeně vyzpovídat a ostatními svátostmi zaopatřit, aby před Boha předstoupili již očištění od hříchů. Příklady jsou uvedeny v díle Clavis aurea, od autora R. P. Paulo ab omnibus sanctis Ord. Carmel. Discale n. 352. Takže svatý škapulíř se zajisté může nazývat také jako znamení věčné spásy.

O třetím zvláštním daru "sobotním";

"Duše bratrů a sester Bratrstva svatého škapulíře budou Pannou Marií vysvobozeny z ohně očistcového v první sobotu po odchodu z tohoto světa." O tomto daru hovoří bula papeže Jana XXII. jako o daru sobotním, "Sabbatini". Papež v ní vysvětluje, že Nejmilosrdnější Boží rodičce se nezdálo dost ani to, že svatý škapulíř dala sv. Šimonovi Štokovi a tím i všem bratřím a sestrám Bratrstva škapuliarskeho s příslibem pomoci v tomto smrtelném životě jako znak spásy atd ... Zdá se jí málo ochránit je od špatné a nekající smrti! Ona chce ještě i po smrti škapulířské bratry a sestry vyprostit z očistcových muk.

Zjevila se také papeži Janu XXII.
a zřetelně mu slíbila,
že všechny bratry a sestry,
kteří zachovávají k čemu se zavázali
v první sobotu po jejich smrti
chce vysvobodit z očistce.
Její slova v uvedené papežské bule jsou:
"Když odejdou ze světa
a budou uvrženi do očistcového utrpení,
já, Matka, laskavě sestoupím v první sobotu po jejich smrti
a jakkoli je najdu v očistci,
vysvobodím je a vyvedu je
na svatou horu věčného života. .. " atd.
(Speculum Ord. N. 2172.)

Tuto bulu Jana XXII. pak potvrdili i papežové Alexander V., Klement VII., Pavel III., sv. Pius V., Řehoř XIII. a naposled Klement X. v bule Comissa nobis divinitus. Zmíněný je tu dekret "Pie creditur": který během pontifikátu sv. Pavla V., jako odpověď těm, kteří ještě nebyli dostatečně přesvědčeni o tomto daru, vydala kongregace obecné inkvizice po dlouhém zkoumání:

"Otcům karmelitánům ať je dovoleno kázat,
že lid křesťanský může zbožně věřit
v pomoc duším otců a spolubratrů Panny Marie Karmelské.
A sice, že přeblahoslavená Panna
bude svým ustavičným orodovaním,
svými přímluvami, zásluhami a zvláštní ochranou
po jejich smrti podporovat
duše otců a spolubratrů
(fratrum et confratrum),
kteří v milosti Boží skonali,
za života škapulíř nosili,
čistotu podle svého stavu zachovávali,
malé hodinky se modlívali;
nebo, když neuměli číst, tak církevní půsty zachovávali
a nad to ve středu a v sobotu se zdržovali masitého pokrmu
(s výjimkou, pokud by na některý takový den
připadl svátek Božího narození):
zejména v soboty, které jsou ve svaté Církvi
věnované blahoslavené Panně."
Tento dekret byl vyhlášen 13. února 1613.
(spec. Ord. N. 1932).

O čtvrtém daru:

"Účast na duchovních zásluhách, které se konají v celém svatém řádu a v celém Bratrstvu karmelitánském." Tento dar spočívá v tom, že všichni bratři a sestry tohoto arcibratrstva mají účast na všech duchovních zásluhách a dobrých skutcích, které se konají po celém světě v celém karmelitánském řádu. Neboť křesťané, kteří toto svaté mariánské roucho na sebe přijmou, jistým způsobem se připojují ke svaté řeholi a jsou jakoby členy té řehole, proto mají účast na všech dobrých skutcích v ní konaných. A proto kněz, když jim klade na ramena svatý škapulíř, kromě jiných modliteb říká také tato slova: "Z moci mně udělené připojuji tě ke společenství všech modliteb, bičování, proseb, promluv, almužen, půstů, bdění, mší, duchovních hodinek a ostatních dobrých skutků, které řeholníci této naší svaté řehole mocí milostí Ježíše Krista konají ... " atd. Touto modlitbou obdaroval Bratrstvo papež Klement VII. v bule Ex Clementis sedis Apostolicae r. 1530.

O pátém daru:

Tento dar spočívá v tom, že si každý bratr a sestra z povolení Klementa VIII. může vyvolit zpovědníka a to řeholního nebo diecézního, kteří k tomu ještě potřebují dovolení od hlavního představeného, nebo od svého biskupa. Tento zpovědník pak má moc dát jim jednou v životě (a jednou v nebezpečí smrti) rozhřešení i od takových hříchů, od kterých jinak může dát rozhřešení pouze biskup, nebo jen papež. Výjimkou jsou hříchy vyjmenované v bule Coenae Domini a v bule Klementa VIII. Quaecunque a sedě Apostolica. Od jiných rozličných hříchů, které nejsou rezervované Apoštolskému stolci, tj samému papeži, může je ten jejich zpovědník rozhřešiti tolikrát, kolikrát se zkroušeně a dokonale zpovídají.

Tento zpovědník má také moc nejen dát rozhřešení i od zmíněných zadržených hříchů, ale může také udělit bratřím a sestrám plnomocné odpustky a to také jednou v životě a jednou při smrti. Při smrti i tehdy, kdyby bratr nebo sestra nebyli při vědomí, pokud jen zpovědník může doufat, že umírající je ve stavu milosti posvěcující, tedy bez těžkého hříchu.

Tento zpovědník má také moc jednou za života a jednou v nebezpečí smrti osvobodit bratry a sestry od všech slibů a přísah, pokud se tím nezpůsobí škoda jiné osobě.

Při uvažování o tak velkých milostech lze doufat, že nikomu nebude těžko plnit uvedené malé povinnosti, zvláště při myšlence na tu velkou "sobotní" milost. Určitě Panna Maria dá i ty slibované milosti, které nevidíme. Nepochybujme o tom, protože slíbila a dala i takové milosti, které vidíme.

Např. ve španělském městě Toledo byla dívka Hieronyma, které se přes své mládí jako nositelka škapulíře velmi zbožně zdržovala masitých pokrmů každou středu a sobotu. Upadla do těžké nemoci, až po čase už jen bez pohybu a bez slůvka tiše ležela. Když ji ošetřující často obraceli a hýbali ní, zdálo se jim, že stále obrací své oči ke stěně, jakoby na ní něco viděla. Když nemoc polevila, vyprávěla jim, že se jí tam ukázala Panna Maria a k velké radosti jí slíbila, že na příští sobotu se rozloučí s tímto světem a podle "buly sobotní" hned ji povede do nebeské radosti. Jak předpověděla, na příští sobotu zemřela a nemáme důvod pochybovat, že šla hned do nebe. (Spec. Ord. Carmel. N. 2409).

O jisté hraběnce se říká, že velmi věrně uctívala Pannu Marie Karmelskou. Když jednou v kázání slyšela o "bule sobotní", prosila Pannu Marii, aby zemřela v sobotu a pro nošení škapulíře byla hned osvobozena i od utrpení očistcového. Opravdu brzy zemřela.

Bylo to v sobotu a brzy se zjevila jednomu řeholníkovi
a řekla mu, aby šel říct její dceři,
která se za její duši v očistci neustále modlila,
že ona je již v nebi
a to hned v sobotu své smrti.
(Philocalus Caputus n. 2410).

V blahé paměti Jan Pavel II. odešel do věčnosti v sobotu 2. 4. 2005 v předvečer neděle Božího milosrdenství se škapulířem na ramenou. Nemáme důvod pochybovat, že podle "sobotního daru" Panny Marie šel rovnou do nebe.

U Neapole ve městě Kassoria byl smrtelně raněn jistý mládenec, vržen do hluboké bývalé studny a zaházen kamením. Modlil se ke škapulířské Panně Marii a po osmi dnech hladu a žízně byl zachráněn.

V Banské Bělé na přelomu 15. a 16. století horníci v zavalené šachtě prosili škapulířskou Pannu a byli zachráněni. Nad místem záchrany postavili děkovnou kaličku, která do dnes slouží jako sakristie a jako hmatatelné svědectví 500-leté tradice škapulířských poutí v Banské Bělé.

U Kolína kopali muži hluboké základy pod zdi budovy kláštera. Jednoho z dělníků tam zasypala zem, ale díky škapulíři byl zachráněn. Nejen on to tak tvrdil, ale nosil škapulíř i nadále a když později zemřel, po mnoha letech vykopali jeho hrob. Celkem neporušený se v něm stále zachovával jeho škapulíř, se kterým ho před lety pochovali.

- Svatý škapulíř pomáhal i v nebezpečích mořského vlnobití proti ztroskotání; nebo při ztroskotání lodi se zachránili právě ti plavci, kteří nosili škapulíř.
- Děti se dostaly do mlýnského kola a vyšli z něj se škapulířem bez úrazu.
- Do řeky Loaris spadl chlapeček, zemdlený klesl na dno i se škapulířem na krku a na třetí den ho vylovili živého!
- Ba stalo se i to, že do té doby jistě nehodný nositel škapulíře chtěl spáchat sebevraždu utopením, ale Boží Matka ho zachránila ...

Blahoslavená Panna často ukázala svou moc i v ohni na nositelích škapulíře, když např. ani blesk v hromobití bouřky jim neublížil.

Nebo se ukázal požár jakoby ohraničený rouchem škapullířským, např. ve městě Salerno. Zuřil tam takový požár, že nebylo možné ani pokoušet se o jeho uhašení. Prchající obyvatelé jen beznadějně očekávali, že se celé město promění na popel. Až na třetí den jedna zbožná věřící sňala z ramen posvěcený škapulíř a držíc ho v rukou vrhla se do ohně. A oheň jakoby silným proudem vody hašen najednou ustupoval. A co bylo ještě obdivuhodnější, tentýž škapulíř pak našli neporušený, ačkoli ve žhavém popelu.

Podle hodnověrných misionářských novin se v Americe stala i taková událost: Jistý pan Mak Gill se vydal na Velký pátek do městečka Gaineswille s úmyslem, že tam pěkně prožije velikonoční svátky. Teprve když tam přišel, dozvěděl se, že tam nemají ani kostel, ani kněze a že druhé městečko, kde mají kostel i kněze a kde by se mohl tedy i vyzpovídat, nachází se velmi daleko. Proto se ubytoval v hostinci na několik dní.

Hned na druhý den si všiml, že do jednoho pokoje přichází a odchází mnoho lidí. Od dcerky hostinského se dozvěděl, že v tom pokoji leží na smrt nemocný mladý člověk na souchotiny. Navštívil ho tedy i on a protože nikam nespěchal a nemocnému jeho návštěvy velmi dobře padly, sedával při jeho posteli a poskytoval mu drobné služby. Upravil mu polštář pod hlavou, podal sklenici vody, léky, atd ... Povídali si o všeličem, ale on se schválně vyhýbal rozhovoru o náboženství, protože předpokládal, že nemocný Angličan je protestant. Když už měl pan Mak Gill odcestovat, v poslední večer ještě jednou navštívil nemocného. Před rozloučením ho ještě naposledy pozvedl na posteli, přičemž ke svému velké překvapení zpozoroval, že tento mladý člověk má kolem hrdla škapulíř. Proto tam ještě zůstal a následující ráno se zeptal nemocného, zda je katolík.

"Já nejsem nic" - odpověděl nemocný - "moje matka byla katolička, ale zemřela mi, když jsem byl ještě malý. Zatímco žila, chodil jsem s ní do kostela, i do nedělní školy. Ale od té doby jsem neslyšel o náboženství nic. Můj otec má hostinec pro námořníky a umíte si představit, mezi jakými lidmi jsem vyrůstal. V nemocnici, kam mě dali, když jsem onemocněl, opatrovala mě milosrdná sestra a ta mi dala tento škapulíř. Když jsem odcházel sem, prosila mě, abych ho nosil, že mi může být k užitku. Byla ke mně laskavá a tak ho nosím a budu ho nosit i nadále, ať už se dostanu domů, nebo ne." Na otázku, zda by nechtěl kněze vděčně souhlasil, jen připomněl, že většinou už pozapomněl, co se z katolického náboženství učil, ale kdyby si měl nějaké náboženství vybrat, volil by víru své matky. Pan Mak Gill si uvědomil, že není času nazbyt, protože nemocný očividně hynul, telegrafoval do nejbližšího města páterovi.

Ten železnicí přišel na druhé ráno, spěchal na pokoj k nemocnému, poučil ho, vyzpovídal ho, dal mu sv. přijímání i pomazání nemocných a na druhý den nemocný odevzdal svou duši Pánu.

Snad toto není jasné svědectví o tom, že Panna Maria neopustí ani svého posledního služebníka? Kdyby ten mladý muž nebyl nosil škapulíř, byl by zemřel ve svých hříších. (Katholisches Misionsblatt n. 15, 1884).

Spása v nebezpečích



1. V klášteře sv. Magdalény v Besansóne ve Francii, s úctou uchovávají obraz "Naší milosrdné Paní ". Úcta, kterou k tomuto obrazu měli už i předtím, vzrostla poté, co byl zázračně zachráněn při požáru. V r. 1624 vyhořel celý klášter, ale v popelu pak našli tento obraz neporušený. Neshořel ani jen závoj, kterým býval obraz zahalen, ačkoli právě kaple, v níž byl obraz, byla celá dřevěná a zcela vyhořela.

2. neutuchajícím deštěm se v r. 1647 rozvodnil potok Lenno v Tyrolsku. Zaplavil louky i pole, poškodil vinice i domy, hynul dobytek i lidé. Na břehu tohoto potoka leží horské městečko Rovereto na italských hranicích. Celý kraj byl vytopený a lidé z okolních vesnic si útěkem zachraňovali holý život. Ale bez rychlé pomoci si nebyli jisti ani životem, neboť po tomto neštěstí následoval hlad a nemoci.

Nebezpečí rostlo každým okamžikem ze všech stran. Hrůza a soužení strašně narůstaly, proto se konaly také veřejné pobožnosti, i procesí, aby se nebe smilovalo. Ale zdálo se být neúprosným, protože vody jaksi neubývalo, ba přibývalo. Tu páter představený tamního karmelitánského kláštera Jeroným de Domino, pohnut nejen obecným nářkem, ale i Božím vnuknutím, vzal škapulíř. Vyzval lid k důvěře v Boha a v nejblahoslavenější Pannu Marii, šel doprovázený mnichy i zástupy lidu k valící se vodě.

 Modlili se o pomoc
v tomto velkém nebezpečí
s důvěrou, že
"svatý škapulíř je spása v ohrožení".

Před očima všech hodil ho s pevnou vírou do valících se vln. Jakoby v okamžiku vody pocítily moc tohoto mariánského roucha a moc modlitby, neboť voda začala opadat a postupně se vrátila do svého koryta. (Mar. Blut. 2. hest, 1880).

3. Jistý páter P. Leblene v jezuitském klášteře se školou i ubytovnou, jednou našel jednoho chlapečka klečet u své postýlky. Na otázku, proč si ještě nelehl, chlapeček odpověděl, že dal vrátnému pozašívat svůj škapulíř a že se neodváží lehnout si, dokud ho nedostane opravený zpět, neboť nechce zemřít bez škapulíře.

"Neboj se, mé dítě" - řekl mu páter - "jen si pěkně lehni a spokojeně spi a zítra dostaneš svůj škapulířek pěkně opravený."

Chlapeček mu však se slzami v očkách řekl: "Otče, nemohu jít spát, protože co když právě této noci zemřu !?"

Laskavý páter tedy zašel k vrátnému a s dojetím sám donesl škapulíř chlapečkovi. Dítě se uspokojilo, líbalo škapulíř a tak usnulo.

 Když si páter ráno všiml,
že chlapeček nevstal z postele jako obvykle,
zavolal na něj,
pak i přišel k němu,
chytil ho za ruku - a ta byla studená.
Chlapeček byl opravdu mrtvý.
Zemřel v noci se rty na škapulíři ...


Navykejme si i my
na takový dobrý zvyk před spaním
uctivě a bohabojné políbit škapulíř
a prosit Boží Matku o milost,
abychom se s ním uložili
jednou i na věčný odpočinek!
Neodkládejme ho ani na noc,
ani jindy pod žádnou záminkou,
neboť s ním je spojena nekonečná řada milostí.

Díky škapulíři máme zvláštní právo na ochranu Boží Matky.

(Mon. Ros. 2. hest, 1883).
(Všechny tři příklady jsou převzaty z "Hundertsunszig Marien Gesche" Dr. Josef A. Keller. Mainz 1886, str. 46.)



Podobných příkladů je mnoho, jako např. díky svatému škapulíři byli vojáci ochráněni ve válce před letícími kulkami; nebo jak byli ochráněni lidé, když je měli pošlapat voli, atd. Vynechám ty nesčetné příklady, neboť tato malá knížečka je nemůže obsáhnout. Už z tohoto však poznáváme, jak věrně plní Panna Karmelská svůj slib a jak ráda prokazuje své milosrdenství bratřím a sestrám tohoto Bratrstva škapulířského. Chrání před utrpením očistcovým, chrání v ohroženích duše i těla, když i oni si plní svůj škapulířský závazek. To všechno bylo bezpochyby příčinou toho, že svatý škapulíř se vzácně cení ve všech národech, takže ho samotní papežové, biskupové, císaři, králové, knížata a mnozí hodnostáři zbožně nosili. Z papežů ho nosil Řehoř XIII., XIV. a XV., Klement VIII., Pavel V., Urban VIII., Inocenc X., ...

Papež Alexandr VII. podle svědectví jeho zpovědníka se v den svého korunování zdržoval masitého pokrmu právě pro toto. Byl sice velmi unavený, ale byla středa ...

Papež Lev XI. při své korunovaci řekl kardinálovi, který ho oblékal a s kardinálským oblečením mu chtěl odejmout škapulíř z ramen, v domnění, že papežské roucho je nad všechno: "Nech mi Pannu Marii, nevzdám se jí, aby se ani ona nevzdala mě." (Clavis aurea n. 346).

Mezi císaři to byli Ferdinand II., III. i IV. - král římský, Leopold I., Josef I., Karel VI., ... Ale aby tato knížečka zůstala stručná, nic neuvádím o králích španělských, francouzských, polských, ani o ženách, které jsou ještě bohabojnější atd ..., ani o řeholnících ozbrojených tímto mariánským štítem. Ano, stačí uvědomit si, že po celém světě věřící v Krista Pána nacházejí, uctívají si a s vírou nosí posvátný škapulíř.

Vše dosud řečené by mohlo každého pravověrného křesťana zapálit, aby se vstupem do Bratrstva škapulířského odevzdal pod tak velkou ochranu Boží Rodičky a tak očekával její pomoc.

To vše ať slouží k úctě Panny Marie Karmelské, k povýšení jejího svatého škapulíře, k duchovnímu užitku všech členů Bratrstva škapulířského.


Modlitba, kterou se obětuje
blahoslavené Panně Marii ten,
kdo svatý škapulíř na sebe přijímá
a kterou se lze často modlit,
zejména na svátky Panny Marie.

Ó nejsvětější Panno a Matko Boží Maria!

Já, XY, bídný hříšník,
ačkoli nejsem hoden,
abych byl přijat do počtu tvých služebníků,
přece mám pevnou naději v tvou dobrotivost.
Velmi toužím tobě se zalíbit
a tobě sloužit,
volím si tě dnes v přítomnosti anděla strážce
za svou patronku a přímluvkyni.

Zavazuji se ti a slibuji,
že tě nikdy neopustím
a ani svým podřízeným nedovolím
konat ani říkat nic proti tvé úctě.
Raději chci ve všech svých řečech a skutcích
vyhledávat tvou čest a slávu.

Proto, nejsvětější a nejdobrotivější Matko
pro neocenitelné zásluhy
tvého nejmilejšího Syna Ježíše Krista,
přijmi mě za svého syna (dceru).
Stůj při mně v každé mé nouzi a úzkosti.
Ukaž, že jsi mou milostivou Matkou
a buď mi potěšením po celou dobu mého života
v tomto slzavém údolí,
ale zejména v hodinu mé smrti.
Amen.

Nábožné vzdechy ctitelů posvátného škapulíře, zejména ráno a večer, ale i kdykoliv jindy

Ó, Maria, ozdobo Řádu karmelitánského,
ochraňuj mě pro svůj svatý škapulíř
před útoky zlého ducha,
chraň mě od úzkostí
v životě i ve smrti
a přiveď mě k věčné radosti.
Amen.



Zdroj: SVÄTÝ ŠKAPULIAR alebo poučná a modlitebná príručná knižočka pre členov slávneho Bratstva Preblahoslavenej Panny Márie Karmelskej
Nihil obstat: Dr. Paulus Žiška, censor diocesanus
Imprimatur Nr. 879/1944
Tyrnaviae, 15. febr. 1944
Mons. Josephus Minarik, vic. gen.


Převzato z https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 6. 7. 2018 naleznete zde.



-------------------------------