Zamyšlení nad evangeliem 14. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze.
Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním.
Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře.Obcházel pak okolní vesnice a učil.( Mk 6,1-6)
Ježíšovi krajané nemohli snést, že jeden z nich mluvil jinak, choval se jinak, než oni byli zvyklí. Přece odmala vyrůstal zde, mezi nimi, dobře ho znají, tak proč najednou mluví jinak, proč mluví o Hospodinu tak přemrštěně. On přece také věří v Boha, každou sobotu chodí do synagogy na pobožnost, ale on mluví o Bohu i mimo synagógu, doma, venku na ulici – to přece přehání, to už zavání nějakým náboženským fanatismem.
S touhle obavou se setkáváme i dnes, i my, Ježíšovi kněží, když se ptáme lidí, proč neposílají děti do náboženství: „No, víte, pane faráři, pokřtít jsme děti dali, občas s nimi jdeme i do kostela, ale tohle náboženské školení, to snad ne. My nechceme, aby nám z dětí vyrostli náboženští fanatici!“
Marně kněz vysvětluje, že fanatiky – to jsou většinou sektáři – se stávají právě ti, kteří řádné náboženské vzdělání nemají, a proto uvěří kdejakým blábolům. Že ochranou proti fanatismu je znalost náboženství.
Nejen některé rodiče, všechny nás křesťany ohrožuje pokušení, odkázat Boha jen do svátečního dne, jen do kostela. Že ten Bůh vstoupil v Ježíši Kristu do lidského světa, do naší každodennosti, to chápeme nesnadno. Proto snad jsme ochotni dávat Ježíšovým kněžím tak honosné tituly (důstojný pane, ctihodný pane, vaše milosti), abychom ty kněze oddělili, povznesli nad naše obyčejné člověčenství, delegovali je na specialisty nevěcech Božích, mimo náš všední den.
A tak, aniž si to uvědomujeme, stávají se z nás nedělní křesťané, kteří svou víru a styk s Bohem prožívají v kostele, a ve všední den na něj sotva vzpomeneme – ovšem pokud se nám nepřihodí něco zlého, kdy honem voláme Boha, aby zasáhl nám na pomoc.
Jenže tento Bůh může dělat zázraky, pomáhat člověku v nouzi jen tam, kde je živá víra i ve všední den, i tam, kde se odehrává náš každodenní život.
V evangeliu jsme to dnes slyšeli: Kde živá víra nebyla, tam Ježíš nemohl udělat žádný zázrak. Slyšíme to dobře. Není tu řečeno: nechtěl udělat zázrak, ale že nemohl udělat zázrak, nemohl pomoci jejich bolavým a nemocným. Oni nechtěli Pána Ježíše přijmout do svého života – a on jim proto nemohl pomoci.
Sestry a bratří, přijměme dnes tuto radostnou jistotu:
V Ježíši Kristu vstoupil Bůh do našeho života. Do našeho každodenního života. Nejen do chrámu, kam za ním přicházíme svátečně oblečeni v neděli. Přišel k nám v naších každodenních radostech i starostech, nadějích i úzkostech, aby nám svým evangeliem ukázal cestu, aby nad naší bezmocí konal zázraky své moci a lásky.
Zde, v chrámu, v neděli, nasloucháme jeho mocnému slovu. Jestli je přijmeme, jestli mu uvěříme, pak na základě naší víry bude On moci vykonat i zázraky své všemohoucí ruky tam, kde ostatními žijeme, kde trpíme a kde se radujeme.
