Slavnost svatých Cyrila a Metoděje, apoštolů slovanských národů a spolupatronů Evropy, nabízí možnost zamyslet se nad významem jejich misie a způsobem, jakým jejich odkaz naplňujeme v dnešní době.
Cyril Metoděj bývají někdy označováni jako svatí soluňští bratři podle města, ze kterého pocházejí a ve kterém se narodili v 9. století. Město Soluň založil generál Kasander v roce 316 před Kr. a pojmenoval Thessaloniki podle své manželky a nevlastní sestry Alexandra Velikého. Rozvoji města napomáhala skutečnost, že leželo na důležité cestě Via Egnatia. Soluň byl centrem filozofů, rétor a básníků. Kristovo evangelium do tohoto města přinesl apoštol Pavel kolem roku 50 po Kr. během své 2. misijní cestě doprovázen svými spolupracovníky Timotea a Silasem.
Starost o víru
V Písmu svatém se zachovaly dva Pavlovy dopisy adresované věřícím do Soluně. První list Soluňanům je v Novém zákoně vůbec nejstarší spis, tzn. vznikl ještě dříve než evangelia kolem roku 51 po Kr. Pavel v něm povzbuzuje věřící, aby si v pohanském prostředí zachovali víru v Ježíše Krista i uprostřed zkoušek a pronásledování. Ve druhém dopise apoštol vyzývá věřící, aby v trpělivosti očekávali Kristův příchod, poctivě pracovali v tomto světě a vytrvali v mravním životě. Pavlovy dopisy vyjadřují nejen zájem apoštola, ale až jeho ustaranost, aby se mezi věřícími zachovala zdravá Kristova nauka.
Jaký dopis píšeme my, ne inkoustem, ale svým životem, do srdcí druhých lidí? Je v něm zahrnuta i starost o naši víru a spásu druhých lidí?
Když na slavnost svatých Cyril a Metoděje děkujeme za jejich křesťanskou misii na našem území, uvědomujeme si, že i oni čerpali z misie jiných, kteří od doby apoštola Pavla, to znamená přibližně 800 let, předávali Kristovo evangelium až do jejich dob.
Od příchodu slovanských apoštolů k nám uplynulo již více než 1100 let. V žití naší víry nikdy nestojíme na zelené louce, ale na ramenou těch, kteří ji žili před námi se všemi obtížemi a výzvami, které každá doba obsahuje. Každá generace před námi musela řešit otázku obživy, zabezpečení rodiny, ale vidíme, že
naši předkové měli starost i o zachování a předání daru víry. Je to i naše poslání. Pokud nejednou slyšíme argument "dnes je jiná doba", buďme si jisti, že to říkala každá generace před námi.
Řešením není měnit Kristovo evangelium, neboť jak připomíná apoštol Pavel: "Ono ani není jiné, ledaže jsou někteří, co vás matou a chtějí překroutit Kristovo evangelium." (Gal 1,7) Je jen jedno evangelium, které není ani moje ani nějakého teologa, ani charismatického lídra, ale jedině Kristovo.
Dědictví
V případě slavnosti svatých Cyrila a Metoděje často zaznívá zvolání "
Dědictví otců zachovej nám, Pane!" Na internetu najdeme vysvětlení, podle kterého se dědictvím rozumějí věci, práva a závazky, které patřily nějaké osobě v den její smrti a které mají právo získat dědicové. Chci však nabídnout
biblický význam tohoto slova. V biblické hebrejštině se dědictví řekne "nachala". Je odvozeno od slova "Nachal", což doslova znamená "proud vody", pravděpodobně pro podobnost mezi proudem řeky, která teče, tak dědictví přechází z jedné generace na druhou.
Ve Starém zákoně v První knize králů je známý příběh o Nábotově vinici, kterou král Achab chtěl získat a za kterou nabízel lepší vinici nebo vyplacení penězi. Nábot to odmítl se slovy: "
Bůh chraň, abych ti dal dědictví svých otců" (1 Kr 21,3)
Dědictví v biblickém chápání nebyl jen kus pole nebo suma peněz. Byl to život předků, jejich přesvědčení, hodnoty, víra, v čem člověk viděl svou identitu, vlastní život, své kořeny, Boží požehnání. Zříci se takto chápaného dědictví znamenalo zradu a přestat existovat.
Proto Nábot v biblickém příběhu odmítl vyměnit vinici dokonce za lepší pozemek nebo více peněz.
Zkusme se podívat na naši víru, zda jsme nepodlehli pokušení vyměnit ji za lepší byt, pohodlnější život a zrazujeme vlastně kořeny a přestáváme duchovně existovat.
Nevyhnutelná inkulturace
Svatý Cyril a svatý Metoděj znali řeckou kulturu a získali byzantské vzdělání, ale správným způsobem pochopili katolicitu Církve. Na jedné straně zůstali věrni papeži a nauce Církve, ale zároveň katolicitu chápali v jejím významu obecnosti, tzn. otevřenosti, aby Kristovo poselství zaznělo aktualizované v konkrétním prostředí kultury, jazyka a sociálních zvyklostí.
Když v roce 1985 napsal svatý Jan Pavel II. encykliku o svatých Cyrilovi a Metodějovi, nazval ji "
Slavorum apostoli" - "
Apoštolové Slovanů".
Každý Ježíšův učedník je apoštolem. Je totiž poslaným, neboť to je význam slova, přinášet Kristovo evangelium do svého prostředí. Církev je od svého vzniku svou podstatou misionářská. Evangelizovat je naše každodenní úkol. Dělejme to podle vzoru soluňských bratrů - věrní pravdě evangelia, aby to nebyl jen pěkný povrchový nátěr náboženských slavností a poutí, ale autentické osobní svědectví, kterým přenášíme hodnoty evangelia do naší společnosti.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 1. 7. 2018 naleznete
zde
