...Potom můžeme slyšet větu: "
Všichni to tak dělají!" Nebo "
Dnes už je to prostě takové." Je to pohodlné, ale bankrotující prohlášení křesťana. ...
1. To, co je prvořadé,
nestavět dále na druhé místo.
Nejdůležitější je naše spojení s Bohem. Skrze smrt se má pro mě stát trvalou skutečností. To spočívá v tom, že už tu stavím Boha na první místo ve svém myšlení, řeči a jednání. To znamená např.
začít den modlitbou, ne čtením novin nebo něčím jiným. A modlitbou ho celý prostoupit: nic bez spojení s Bohem.
Zařadit Boha na první místo odpovídá tomu, co Ježíš uvádí jako hlavní přikázání, první a nejdůležitější:
Miluj Hospodina, svého Boha z celého srdce, z celé duše a z celé mysli (Mt 22,37).
Tak jako má zem svou oběžnou dráhu kolem slunce, tak má člověk kroužit kolem Boha, svého Středu. Zda je tomu tak, zda Bůh, náš Stvořitel a Otec, skutečně zaujímá v našem životě první místo, se pozná podle toho,
jak začínáme den. Patří první myšlenka, první slovo dne Bohu? Nebo dojde na Boha až během dne či dokonce vůbec ne?
Začít den modlitbou a modlitbou ho prostoupit. Modlit se znamená myslet na Boha, mluvit s Bohem, být s Bohem spojen.
Mistr modlitby sv. Benedikt nám dává tuto radu: "
Raději krátce a často, jak zřídka a dlouho." Obracet se na Boha během dne stále znovu s prosbou, s díkem, se slovem lítosti - tak zůstáváme v živém rozhovoru s Bohem a nepropadáváme tolik rozšířené zapomnětlivosti na Boha.
2. Mít odvahu vždy a všude Bohu děkovat ...
... důvěřovat, že otcovská láska Boží odpovídá za všechno, co mě potkává, za to krásné a oblažující, ale také za utrpení a nepohodu.
Ve mši se kněz modlí: "
Je opravdu důstojné a správné, dobré a spásonosné, děkovat vždy a všude, tobě, Svatý Otče ..." - Bohu vždy a všude děkovat: silné slovo.
Můžeme vytrvat v děkování Bohu, v lásce k němu, i když není nic, co by nás těšilo, i v utrpení a nepohodě?
Boží otcovská láska a jeho prozřetelnost odpovídá za všechno, co mě potkává, proto musím
vše přijímat s důvěrou v Boha. Zde je dobré pomyslet na velké slovo apoštola Pavla v listě Římanům:
Víme, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému (8,28). - Bůh ví, jaký smysl má těžký život, který nám posílá, a povzbuzuje nás, protože umí všechno obrátit na dobré. A někdy také potřebujeme školu utrpení, abychom dozráli, abychom pokročili dál a pronikli k pravému životu.
Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh po vás chce v Kristu (1 Sol 5,18). Děkovat Bohu za vše je posledním důsledkem našeho křesťanství, naší skálopevné důvěry v Boží lásku.
3. Starat se, aby povrchní zbytečnosti v našem životě nezískaly navrch,
ale aby jich ubývalo.
Hmotná i duchovní konzumní nabídka je v naší době příliš velká.
Vybírat si, omezovat se, zejména pokud jde o televizi, rádio, noviny a časopisy. Je zde nebezpečí, že místo, abychom našli střed, tak ho ztrácíme. Opustit množství věcí, to vede k pokoji.
Náš svět je jako velké tržiště, nabízí se zde vše,
nejen materiální, ale i duchovní.
Reklama je pestrá a rafinovaná.
Mnozí lidé se dávají svést k bezmyšlenkovitým volbám.
V listě Kolosanům se říká:
Na to myslete, co je nahoře, ne na to, co je na zemi (3,2). Jinými slovy:
Nacházejte své zalíbení v Bohu a v jeho věcech a nechtějte okusit všechno to, co vám nabízejí supermarkety tohoto světa.
4. Být prostý a nenáročný.
"
Těsná je brána, která vede k životu.," Jen lidé bez zátěže, děti a chudí mohou touto bránou projít. Proto spíše než bohatší, měli bychom chtít být chudší, rádi darovat to, co už nutně nepotřebujeme.
Dát se také rád obdarovat, ale nepodržet vše pro sebe. Čeho se nechceme zbavit, s tím neprojdeme. To brání při průchodu těsnými dveřmi. A levice ať neví, co dělá pravice.
"Spíš než bohatší, chtějme být chudší." - To je paradox. To odporuje všemu, co je běžné. Touha mít stále více a více: to je deviza blahobytné společnosti. Evangelium však udává jiná měřítka hodnot:
Blahoslavení chudí, neboť jejich je království nebeské. - Ale běda vám, boháči, neboť už máte svoje potěšení (Lk 6,20.24).
Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství. Spíše projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království (Mk 10,23.25).
Blahobytný člověk je obtěžkaný svým majetkem,
je jím celý zaujatý,
je k němu připoután.
Boha už nevidí.
Zdánlivě má všechno, co potřebuje.
Proto je bohatství, velký majetek,
nebezpečím pro člověka,
pro jeho duchovní blaho.
A proto platí: "
Spíš než bohatší, chtít být raději chudší", tzn. rozdělit se, dát jiným podíl na svém vlastním majetku.
O tajemství těsné brány říká Ježíš ve svém kázání na hoře:
Vejděte těsnou branou, protože široká brána a prostorná cesta vede do zatracení a mnoho je těch, co přes ni vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, co vede do života, a málo je těch, kteří ji nalézají! (Mt 7,13-14).
5. Nestarat se úzkostlivě a nezajišťovat se.
Přenechat budoucnost Bohu. Pomyslet na člověka, který měl bohatou úrodu a myslel jen na bezpečněji uložený kapitál a na své stodoly, a Bůh vstoupil do jeho plánů a musel mu říci: "
Blázne! Ještě této noci požádají od tebe tvůj život, a co sis nashromáždil, čí bude? " (Lk 12,16-21).
Pořizovat si nespravedlivým mamonem přátele, kteří přijímají do věčných příbytků (Lk 16,9).
Podobenství o bohatém hospodáři, stojí za to, abychom ho znovu a znovu pročítali a promýšleli. Ježíš ho vypráví v souvislosti se sporem o dědictví:
Někdo ze zástupu mu řekl: "Mistře, řekni mému bratrovi, aby se se mnou podělil o dědictví." On mu odpověděl: "Člověče, kdo mě ustanovil soudcem nebo rozdělovatelem mezi vámi?" A ostatním řekl: "Dejte si pozor a chraňte se vší chamtivosti! Neboť i když člověk má nadbytek, jeho život nezávisí od toho, co má." (Lk 12,13-15).
Spory o dědictví jsou bolestným, ale stále aktuálním tématem. Jako křesťanům je nám slíbeno věčné dědictví, protože
jsme spoludědici Kristovi (Ř 8,17). O toto věčné dědictví nám musí jít především a nesmíme ho za žádných okolností ohrožovat kvůli dědictví pomíjivému. Ve všem ostatním "přenechat budoucnost Bohu".
"
Svatá bezstarostnost" je základním motivem evangelia. Způsob, jakým si děláme starosti, je neklamným znamením o tom, jak opravdu důvěřujeme Bohu.
"Naší největší starostí má být, abychom každou vteřinu byli zcela bez starosti; bezstarostnost není nedbalost, ale spíše důvěra v Boha."
6. Zdržovat se v blízkosti Ukřižovaného.
Znamení kříže je znamení následování! Nenechat se roztrpčit nebo pobouřit, když jsme méně vážení, přehlížení, nebo s rostoucím věkem zapomínaní. Nezlobit se, když se nám nesplní naše přání a představy, nebo když nám je druzí překazí. Říci si: to je lekce a zkouška křesťanství. Potřebuješ to. Účastí na Kristově utrpení zažíváme teprve sílu jeho zmrtvýchvstání.
K následování Krista patří následování kříže: Kdo chce být mým učedníkem, zapři sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě (Lk 9,23)!
Přijmout kříž vlastního života každý den znovu, bez roztrpčení, bez reptání, ve víře, naději a lásce, to je opravdová víra. Pavel mluví o
bláznovství kříže, kterému svět nerozumí (1 Kor 1,18).
Ve světě platí: seberealizace za každou cenu. Ježíš, Ukřižovaný, však říká: seberealizace je pouze v sebeobětování. Kdo svůj život pro mne ztratí, nalezne ho (Mt 10,39).
7. Bdít nad citlivým svědomím.
Nedovolit si nic nesprávného a nelaskavého. Snažit se o opravdovou lítost. Bůh nám daruje vždy znovu nový začátek v čistotě.
Obrácení je základním prvkem křesťanství. Není křesťanství bez obrácení.
Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu (Mk 1,15)! Touto výzvou k obrácení začíná Ježíš své veřejné působení.
Vůle k obrácení a lítost
je dnes nedostatkovým zbožím.
"Hříchem dnešní doby je chybějící vědomí hříšnosti" (Pius XII.). Mohli bychom to také nazvat
farizejským syndromem: "Já sám jsem v pořádku - Za vše jsou vinni druzí." Ježíš nás učí právě opačné perspektivě:
Proč vidíš třísku v oku svého bratra, a ve vlastním oku trám nepozoruješ? Nebo jak můžeš říci svému bratru: »Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka« - a ty máš v oku břevno ?! Pokrytče, vyhoď nejprve břevno ze svého oka! Pak budeš vidět a budeš moci vyndat třísku z oka svého bratra. (Mt 7,3-5).
"Bdít nad citlivým svědomím." Svědomí, orgán dobrého a špatného v nás, se musí rozvíjet, jinak zakrní. Děje se tak rychle a nepozorovaně. A začíná to tím, že se uspokojujeme s průměrností a prostředností.
Potom můžeme slyšet větu:
"Všichni to tak dělají!"
Nebo
"Dnes už je to prostě takové."
Je to pohodlné,
ale bankrotující prohlášení křesťana.
8. Milovat a uctívat Pannu Marii.
Ježíš nám ji dal za Matku. Ježíš ustanovil svou Matku naší Matkou v hodině své smrti. Je to poslední odkaz, který za svého života udělal.
Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého měl rád, řekl matce: "Ženo, hle tvůj syn." Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka." A od té chvíle si ji učedník vzal k sobě (Jan 19,26-27).
Milovaný učedník zde zastupuje všechny Ježíšovy učedníky, celou Církev.
Pod křížem se Maria
stala Matkou Církve.
Mariánská úcta není proto soukromou záležitostí,
nebo nějakou zvláštní zbožností pro některé.
Mariánská úcta je nedílnou součástí víry.
Ne náhodou je Maria jmenovaná ve vyznání víry. Zdravá mariánská úcta propůjčuje víře teplo a lesk a brání, aby křesťané nešli svou cestou utlačení a zahořklí. Teolog Fontane jednou poznamenal: "
Kde přebývá Maria, tam je krása a radost."
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 1.7 . 2018 naleznete
zde.
