V některých oblastech je řazen do skupiny 14 pomocníků v nouzi, nicméně obecně
je uctíván samostatně. Snad žádný jiný světec nebyl ve vrcholném středověku tak
často vzýván proti moru jako tento rodák z francouzského Montpelieru.
Narodil se postarším zámožným rodičům, kteří si jeho narození doslova vymodlili. Jeho zbožná matka totiž dlouho nemohla počít, nikdy však neztratila důvěru v Boží Prozřetelnost a spolu se svým manželem, jedním z čelních představitelů města Montpelieru, se za narození potomka dlouhá léta modlili a vykonali na tento úmysl mnoho kajících skutků. V roce 1295 byly jejich modlitby vyslyšeny a na svět přišel chlapec, jemuž dali jméno Roch a zasypávali ho dobrotou a láskou.
Někdy na prahu Rochovy dospělosti ovšem rodinná idylka skončila, když oba rodiče nedlouho po sobě zemřeli. Roch se stal dědicem velkého majetku, nenaložil s ním ovšem tak jako valná většina mladých lidí všech epoch, ale rozdal peníze montpelierské chudině, zbylý majetek podstoupil svému strýci a nevázán ničím hmotným se vypravil na pouť do Říma. Zvolil si trasu, po níž se před staletími vydal na Apeninský poloostrov Hannibal – přes Alpy. Nešlo mu však o dobytí Věčného města, leč o dobytí nebe.
Rochovu římskou anabázi přerušila morová epidemie v městečku Akvapendente. Mladík se morem zasažené lokalitě nevyhnul, naopak vešel přímo do jejího lůna a začal s nevídanou odvahou, láskou a obětavostí pomáhat morem postiženým lidem, ošetřoval je a nosil jim potravu. Řadu z nich se mu podařilo vyléčit. Podobně si počínal v dalších městech, kde se střemhlav vrhl do boje s černou smrtí, jak se moru říkalo, ať už to bylo v Rimini, Ceseně či Novaře. Všude tam už přicházel s pověstí zázračného léčitele a odevšad právě před touto pověstí dříve či později utíkal. S největší pravděpodobností obdržel od Boha už v Akvapendentě charisma uzdravování. Sám si toho začal být vědom teprve v Římě, do té doby tuto myšlenku s pokorou sobě vlastní zavrhoval, odmítal připustit, že by on, nehodný hříšník, mohl od Pána dostat takovýto dar…
Každopádně v Římě začal Roch tohoto charismatu užívat vědomě a po tři léta v tamních špitálech ošetřoval nemocné a uzdravoval je častokrát pouhým znamením kříže. Vždy však vyléčené jedince odkazoval na původce uzdravení a odmítal snahy okolí přičítat sebemenší zásluhy vlastní osobě. Volný čas trávil na kolenou v modlitbách za morem zchvácené bližní. Po třech letech tvrdé a obětavé služby, kdy mor konečně pominul a kdy se opět probouzely tendence stavět ho na piedestal, se vydal na cestu zpět do vlasti. A znovu šel v patách této strašlivé choroby a znovu nezištně pomáhal napadeným morovou hlízou, až se v Piacenze objevila i na jeho těle.
Protože se domníval, že tentokrát udeřila jeho poslední hodinka, stáhl se do ústraní, aby nikoho nenakazil a aby se připravil na odchod z tohoto světa. Bůh mu ale dal prostřednictvím anděla poznat, že jeho čas ještě nenadešel, a posiloval ho na duchu. Naživu ho udržoval pes z blízkého šlechtického dvorce, který mu denně nosil v tlamě chleba. Když služebnictvo onoho šlechtice jménem Gottard Pollastrelli žalovalo svému pánu na psa, který, ač denně dostává dosyta nažrat, přesto den co den ukradne ve spíži chleba a běží s ním do lesa, rozhodl se Gottard psa sledovat. Když potom zpovzdálí viděl, kterak zvíře sytí nemohoucího Rocha, pohnut soucitem přikázal nemocného přenést na své sídlo, přivolal lékaře a s jeho pomocí Rocha vyléčil. Vděčný Roch pak pokračoval dále na cestě domů.
Jeho útrapám však nebyl ani zdaleka konec. Do svého rodiště se vracel v otrhaných hadrech, zubožený od přestálého onemocnění i neúnavné služby morem nakažených nešťastníků. Hraniční stráž ho měla za přestrojeného nepřátelského špeha, v městečku Angera u Lago Maggiore ho zajala, načež byl z rozhodnutí příslušných montpelierských orgánů uvržen do vězení.
Za mřížemi strávil celých pět let, aniž by byl poznán a aniž by se poznat dal. Stačilo vyslovit své jméno, jméno člena váženého rodu, jméno slavného uzdravovatele, a byl by okamžitě volný. Roch však neměl potřebu prozrazovat svou totožnost, neustále se modlil, rozjímal a obětoval své žalářování Stvořiteli. Po pěti letech, 16. srpna 1327, se mu brány vězení konečně otevřely. To už však nevnímal, neboť byl ze své cely vynášen na nosítkách zahalen plachtou. Již však nikoli jako někdo neznámý.
Vyšlo v časopise Světlo 32. ČÍSLO / XXV. ROČNÍK
