Další ze zajímavých a stále aktuálních kázání sv. Jan Maria Vianney - tentokrát na téma svatá zpověď.
Milé děti, jakmile má někdo
na duši malou skvrnu, má
jednat jako člověk, který
má krásnou křišťálovou nádobu, o kterou
se stará s velkou pečlivostí. Jakmile
zpozoruje, že na nádobě leží trochu prachu,
hned ji houbou očistí. Jak je opět ta
nádoba jasná a lesklá! Tak to máte dělat
i vy, když zpozorujete na své duši malou
skvrnu. Ihned s uctivostí vzít svěcenou
vodu, udělat nějaký dobrý skutek, se kterým
je spojeno odpuštění lehkých hříchů,
dát almužnu, pokleknout před Nejsvětější
svátostí a s náležitou zbožností prožít
mši svatou.
Kdo má na své duši malou skvrnu, ten
je, milé děti, podoben člověku, který trpí
malou nevolností. Nepotřebuje jít k lékaři,
může se uzdravit sám. Když má bolení
hlavy, potřebuje si jen lehnout, má-li
hlad, potřebuje se najíst. Ale pokud je
nebezpečně raněn, pak je nemoc vážná.
V tom případě je však lékař nutný a tento
člověk se musí řídit jeho pokyny. Právě
tak to musí dělat i ten, kdo se dopustil
těžkého hříchu. Musí hledat pomoc
u lékaře duší, jímž je kněz. Musí užívat
lék, který mu předepíše, a tím je zpověď.
Milé děti, nemůžeme pochopit Boží
dobrotu k nám, když si neuvědomujeme,
že pro nás ustanovil velikou svátost pokání.
Kdybychom měli Pána prosit o nějakou
milost, určitě bychom nikdy ani nepomysleli
prosit ho právě o tuto milost.
On však předvídal naši slabost a nestálost
v dobrém. A jeho láska ho vedla k tomu,
že učinil to, za co bychom si ho nikdy netroufli
prosit.
Kdyby někdo ubohým zavrženým, kteří
jsou již dlouho v pekle, řekl: „K bráně
pekelné postavíme kněze. Všichni se mohou
vyzpovídat, jenom potřebují k němu
přijít.“ Myslíte, milé děti, že by tam jediný
hříšník zůstal? Největší hříšníci by se
neostýchali vyznávat své hříchy. Ano, vyznávali
by je veřejně před celým světem.
Ach, jak by se vyprázdnilo peklo a zaplnilo
nebe! Nuže tedy pohleďte, milé děti,
my máme čas a prostředky, které ubozí
zavrženci nemají. Proto si jistě tito nešťastníci
v pekle říkají: „Prokletý knězi!
Kdybych o tobě nikdy nic nevěděl, nebyl
bych tolik vinen.“
Ach, jak je krásné, milé děti, pomyšlení,
že máme svátost, která uzdravuje rány
naší duše! Ale musíme ji také přijímat
tak, jak se sluší. Jinak přibudou k těm starým
ranám nové.
Člověku, který je poset ranami, se radí,
aby šel do nemocnice a svěřil se lékaři.
Lékař ho uzdraví. Co byste však řekli
o takovém člověku, který by si vzal nůž
a poranil by se ještě hůř, než byl předtím?
Ach, a přece se tak často podobáte tomuto
člověku, když odcházíte od zpovědnice.
Milé děti, mnozí konají špatné zpovědi
a ani si to sami příliš neuvědomují. Takoví
lidé říkají: „Nevím, co to se mnou je.“
Jsou plni nepokoje a úzkosti a neví, proč
tomu tak je. Rádi by šli k dobrému Bohu,
a přece k tomu nemají dost rozhodnosti.
To pochází, milé děti, od starých hříchů,
po kterých jsou zde ještě stopy. Mnohdy to
pochází také od lehkých hříchů, ke kterým
má člověk skrytou náchylnost. Někteří řeknou
všechno, ale nemají potřebnou lítost,
a přesto přijmou svaté přijímání. Ach, ti
znesvěcují Krev Páně. Někdo jde ke svatému
stolu s jakousi nechutí a říká: „Já mohu
jít, vždyť jsem se vyzpovídal ze všech
svých hříchů, ale přesto ještě nemám úplně
klid na duši.“ V tomto nejistém stavu
jdou ke svatému přijímání. Je to nehodné
přijímání a člověk se přiznává sám sobě.
Svátosti, milé děti, bývají znevažovány
ještě i jiným způsobem. Někdo zamlčel
těžké hříchy před deseti nebo dvaceti lety.
Je neustále utrápený, hřích se stále vrací
před oči jeho duše, stále si připomíná, že
se vyzpovídá, ale zároveň to zase odkládá.
A to je pravé peklo. Takoví lidé mají
jako by nutkání, aby vykonali životní svatou
zpověď, zde však rozprávějí o svých
hříších, jako kdyby je udělali právě teď.
Nevyznají, že je to už deset dvacet let nevyznaný
hřích. To je špatná zpověď. Měli
by ještě také říci, že od té doby zanedbávali
svá duchovní náboženská cvičení, že
necítili ve službě Bohu tu radost, jakou
mívali dříve.
V nebezpečí zneuctění svátosti, milé
děti, se vydává i ten, kdo ve chvíli, kdy
nastane kolem zpovědnice šum, záměrně
rychle vyznává své hříchy, a to ty, které mu
působí největší neklid. Uklidňuje sám sebe
a říká: „Vždyť jsem se z toho vyzpovídal.
Jestliže zpovědník neslyšel vše řádně,
tak to není moje chyba.“ A přece je to vaše
chyba, velmi vážná chyba, protože jste
jednali nepoctivě. Mnozí se také vyznávají
rychle a zneužívají okamžik, kdy kněz nemá
plně soustředěnou pozornost.
Představte si, milé děti, dům, ve kterém
se za dlouhý čas nahromadil různý nepořádek.
Ať se zametá jakkoli a všemožně čistí,
vždy ještě zůstane škaredý puch. Právě tak
je tomu s vaší duší po zpovědi. Je k tomu
třeba mnoha slz, aby byla duše očištěna.
Děti, o lítost máme vroucně prosit. Po
zpovědi máme zasadit do svého srdce trn
a nikdy své hříchy nepustit ze zřetele. Máme
sami sobě udělat to, co učinil anděl
svatému Františkovi z Assisi. Zasadil mu
pět ran, které už z něho nikdy nezmizely.
Vyšlo v časopise Světlo 30. ČÍSLO / XXV. ROČNÍK
Celou brožuru
Promluvy od sv. Jana Marie Vianneye, kterou vydal A.M.I.M.S., možno stáhnout
zde nebo objednat na adrese
apostolat@fatym.com
