Anton Overmars z Nizozemí vážně přehodnotil svůj pohnutý život. Nejprve jako
úspěšný obchodník s milionovým výdělkem a potom jako mnich. S Boží pomocí
a v souladu se svojí povahou učinil radikální řez a začal znovu. Tento oblíbený zpovědník
o tom vyprávěl během rozhovoru pro slovenský časopis „Víťazstvo Srdca“ v holandské
svatyni Heiloo.
Vyrůstal jsem v prosté, tradiční katolické rodině ve městě Weesp nedaleko Amsterodamu. Doma jsme byli tři chlapci. Naše maminka, kvalifikovaná sociální pracovnice, zde byla vždy pro nás. Otec byl automechanikem. Jako malý chlapce jsem s ním v neděli velmi rád chodíval na mši svatou. Sbor zpíval Ave Maria, z kadidla se šířila příjemná vůně. Tehdy se mi vždy pootevřel kousek nebe, byly to mé první zážitky živé přítomnosti Boha a Panny Marie.
Koncem 60. let jsem jako 13letý viděl televizní vysílání, které se pro mne stalo rozhodujícím. Arnold Bouwmans ze známé početné katolické rodiny vyprávěl o tom, jak řekl svému otci, holandskému spisovateli, o svém přání vstoupit do kláštera. Ten mu tehdy navrhl: „Tady máš tisíc guldenů.“ To tenkrát představovalo celý majetek. „Vezmi si své kolo, jdi do Paříže a tam poznej život. Až utratíš všechny peníze, vrať se domů, a když ještě stále budeš chtít jít do kláštera, tak jdi.“ Mladý muž vzal tisíc guldenů, vydal se na cestu směrem do Paříže a hned první večer požádal o nocleh v holandském klášteře Zundert. A bylo rozhodnuto! Arnold zůstal a stal se trapistou. Toto svědectví mě hluboce zasáhlo a pomyslel jsem si: „Takový mnišský život bych chtěl i já!“
Po sedmi letech jsem jako 20letý zanechal své práce ošetřovatele v ústavu pro psychicky nemocné staré lidi a plný elánu jsem následoval Boží volání do benediktinského opatství ve městě Vaals. Asi jsem však nebyl na to ještě dost zralý. V každém případě jsem po šesti měsících z noviciátu odešel, protože jsem se cítil jako pohřbený za živa – bez rádia, novin a televize, odříznutý od světa. „Být skrytý a zapomenutý za zdmi, to přece nemůže být všechno; a na celý život!“ procházelo mi hlavou.
Tento půlrok v klášteře Vaals však ve mně zanechal nesmazatelný dojem a má vliv na můj duchovní život i na moje kněžství až dodnes. Nejprve jsem se na dalších sedm let vrátil ke svému povolání ošetřovatele, ačkoliv jsem věděl, že to nebudu dělat celý život.
Život v luxusu
A skutečně jsem v osmdesátých letech začal něco zcela nového. Stal jsem se prodavačem a brzy nato majitelem obchodu s dárky, interiérovým zařízením, dekoracemi, lampami. Zpočátku byl můj životní styl dosti prostý, ale postupně jsem stoupal kariérně i finančně stále výše: další obchod s interiérovým zařízením, velkoobchod pro superboháče, větší auto, obrovský luxusní apartmán. V pracovním i osobním životě jsem se dostával na vyšší úroveň, přičemž mi ve skutečnosti nešlo o peníze. Miloval jsem svoji kreativní práci a jednoduše jsem měl cit k tomu, jak aranžovat vzácné lampy, které nešly pod 2500 eur; extravagantní vázy, obrazy, nábytek, koberce a zářící látky, a tím vytvořit z domů a místností nádherné feudální „obrazy“. Neustále jsem cestoval po celé zemi k zákazníkům z vyšších vrstev anebo jsem hledal krásné stylové věci na mezinárodních veletrzích – pochopitelně, vždy vkusně oblečen v italské designérské košili, barevně sladěné s jednou z mých 150 hedvábných kravat. Zůstávalo mi, samozřejmě, málo volného času. V neděli jsem dlouho spal, potom výlet do Belgie a posezení s přáteli v restauraci či krátký výlet do Paříže. Víra zůstala bokem. Několik let jsem, ke své hanbě, nebyl v kostele ani na Velkou noc či na Vánoce.
Takto to šlo až do jednoho významného večera v listopadu 1992. Seděl jsem sám ve svém rozlehlém obývacím pokoji, kde by se lehce směstnalo i 40 osob a kde jen samotné zařízení z antického nábytku a obrazy měly hodnotu 500 000 eur. V televizi právě běžela reportáž o dětech ulice v Bukurešti. Kdysi měly domov, rodinu a chodily do školky. Po pádu komunistického režimu, následném nástupu chudoby a pro obrovskou korupci v celé zemi nacházely tyto děti svůj domov dokonce v odpadových kanálech a vdechovaly výpary lepidel, jen aby tak zahnaly pocit hladu. V šoku, který jsem zažil, se mi tehdy otevřely oči: Tyto děti měly předtím všechno a teď nemají nic.
„Ale co by se stalo,“ ptal jsem se bezprostředně, „kdybych zítra všechno ztratil: prodejny, velkoobchod, dům, peníze? Kým bych byl v očích ostatních a také ve svých vlastních?“ Zdrcen jsem si musel přiznat: „Nikým!“ Zabývat se zařizováním domů velmi bohatých lidí a prodejem drahých objektů milionářům, kteří nevědí co s penězi – je toto jediný smysl mého života? Ne! To jsem viděl na posledních dvou velkých projektech, které jsem právě dokončil. Jeden mladý muž, krátce před třicítkou, který nepředstavitelně zbohatl obchodováním se starým železem, mi zadal projekt: „Antone, zařiď mi pěkně moji vilu. Ty máš vkus, já ne.“ Ale já jako osoba a rovněž samotná vila, to ho ve skutečnosti nezajímalo. Druhá zakázka byla od ředitele nadnárodního koncernu. Před lety jsem mu honosně zařídil jeho venkovské sídlo. Ale v důchodě trávil většinu času se svojí ženou na cestách a na své jachtě. Manželé se přestěhovali do stejně luxusního apartmánu, který jsem jim rovněž zařídil já. Z venkovského sídla si nechtěli vzít nic. Všechno zařízení tam zůstalo nepovšimnuté; dokonce je ani neprodali! Tehdy mi bylo vše jasné: „Co jsi ty umělecky a s velkou láskou, nasazením a obrovským množstvím peněz vytvořil, to nemá pro tyto lidi absolutně žádnou hodnotu, žádný význam. Antone, musíš se vrátit zpět ke svým kořenům! Zpět ke svému náboženskému životu a k Bohu, kterému na tobě záleží natolik, že tě dokonce povolal!“
Moje vědomé rozhodnutí pro Ježíše
Následovaly měsíce hledání. Ačkoli jsem navenek i nadále vedl svůj obvyklý život obchodníka, chodíval jsem čtyřikrát týdně večer na liturgii hodin do Opatství sv. Pavla v městě Oosterhout, abych znovu objevil své kořeny. V únoru 1993, bylo to na Popeleční středu, jsem si dopřál celý den ticha a modlitby, abych mohl v klidu rozmýšlet nad svým životem. Konečně jsem se dokázal pomodlit: „Ano, Pane, když mě skutečně potřebuješ, zde jsem! Udělám, co ode mne žádáš. Ale dej, abych našel místo, kde mě chceš mít.“ To byl pro mne rozhodující okamžik odevzdanosti a obrácení mého srdce; vzdal jsem se všech svých představ.
O měsíc později, když jsem byl obchodně u jednoho zákazníka v městě Heeswijk-Dinther, kde jsem byl na mši svaté ve starobylém klášteře premonstrátů, najednou mě pronikla nezvratná jistota: „Toto je místo, kam patřím. Tady musím být!“ Za šest měsíců jsem tam vstoupil.
V té době jsem měl mnoho obchodních styků a velmi mnoho přátel z bohaté vrstvy. Ale po tomto mém rozhodnutí, po „změně směru“ jsem už pro ně nebyl zajímavý. Když se o mém rozhodnutí vstoupit do kláštera doslechl jeden z mých největších dodavatelů, zdánlivě s politováním řekl: „Ach, jak hrozné, jak to jen bude bez tebe fungovat?“ Avšak sotva jsem mu představil svého nástupce, otočil se na podpatku a už jsem pro něho neexistoval. Nakonec mi nezůstal ani jeden z mých bývalých „přátel“.
Zřeknutí se starého života však byla moje vědomá volba a vědomé bylo především moje ano Ježíši. Všechno, co jsem si vzal do kláštera, se bez problémů vměstnalo do mikrobusu. Všechny ty věci, které jsem prodal nebo daroval, mi nikdy nechyběly.
Byl jsem šťastný v našem klášteře, který nutně potřeboval sanaci: obílené stěny ze slámy a hlíny, žádné ústřední topení, žádná tekoucí voda, jen jedna sprcha na chodbě. Zato jsme ale my mniši dělali všechno společně: pracovali, modlili se, smáli se. Musím přiznat, tichý život znamenal pro mne, do té doby velmi aktivního muže, velkou změnu.
Obětí pro mne bylo také to, když jsem si pomyslel: „Teď bys byl na veletrhu ve Frankfurtu, potom v Miláně a brzy nato v Birminghamu a v Lisabonu.“ O Vánocích jsem si dokonce ve městě prohlížel výklady obchodů s nábytkem, abych se dozvěděl novinky a porovnal ceny. Druhý rok jsem si už jen vzpomněl: „Ano, jarní výstava v Paříži je už za námi!“ Ale potom jsem už nepromarnil ani jen jedinou myšlenku, protože místo toho, co jsem předtím s jistým zanícením dělal, nastoupilo tolik nového, co mě naplňovalo!
Začal jsem studovat teologii, stal jsem se jáhnem, pak v roce 2001 knězem a nakonec jsem se stal duší i tělem duchovním správcem ve věznici. Ale to už je jiná kapitola...
Vyšlo v časopise Světlo 27. ČÍSLO / XXV. ROČNÍK
