Zamyšlení nad evangeliem 13. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl muk nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic ji to nepomohlo, spíše ji bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned ji přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla zázračná moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla předním na zem a pověděla mu celou pravdu. On ji na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu!“
Zatím co ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagogy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel do světnice, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku, a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče ihned vstalo a chodilo, bylo ji totiž dvanáct let. Lidé byli úžasem bez sebe.
Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst. (Mk 5,21-43)
Pán Ježíš řekl učedníkům: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ A vyzýval je: „Neshromažďujete poklady na zemi, ale v nebi, kde je mol neničí, rez nekazí a zloději nekradou.“ Těmi „poklady“ jistě mínil dobré skutky, jejichž hodnota je věčná, život podle Božích přikázání. Na tomto světě lidé hledají poklady v různých věcech: v majetku, v časných výhodách, ve vlivném společenském postavení, v moci nad druhými atd. Mnohem cennější poklady jsou však hodnoty duchovní, pro něž má v současné době málokdo otevřené oči.
Mezi těmi nejpřednějšími zaujímá místo víra. Ona vlastně právem patří mezi ty „nebeské“. A právě o ní je řeč v evangeliu této neděle. Lidé, kteří se shromažďovali kolem Ježíše, doufajíce v uzdravení pro sebe či pro své blízké (ty k němu přiváděli) byli jí přímo bohatí. Nejvíce mezi nimi vynikaly dvě osoby: žena trpící krvácením a představený synagogy Jairos,jemuž umírala dcera. Ti měli víru i proti vší naději: nemocná žena vyčerpala všechny předchozí možnosti a nešťastný otec se nedal odradit, ani když mu řekli: „Tvá dcera zemřela. Nač ještě obtěžuješ Mistra?“ Po Ježíšových slovech „Neboj se, jen věř“ ho zavedl do svého domu.
Víra obou se dá přirovnat k víře Abraháma, který na Hospodinův příkaz téměř obětoval svého jediného syna Izáka. A vidíte – Bůh Abrahámova syna ušetřil, ale vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za všechny, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Touto vírou v Ježíše vynikali právě žena trpící krvetokem a představený synagogy Jairos. Ti také byli odměněni a stali se příkladem všem věřícím, kteří budou tuto evangelijní zprávu číst nebo ji naslouchat.
Vedle nich jsou tam také odstrašující příklady – to byli ti, kteří se v Jairově domě Kristu posmívali, když řekl: „Děvče nezemřelo, jen spí!“ Tak tomu v životě už bývá. I my se můžeme setkávat se zlehčováním víry – naší i těch druhých, ba přímo s nepřátelskými útoky proti ní, ale tím se nesmíme nechat odradit.
Avšak ani my sami si nemůžeme být svou vírou jisti, neboť si ji nedáváme, je to Boží dar a my dobře víme, jak jsme křehcí. Sv. Pavel ve svém druhém listě Korinťanům píše: „Ten poklad máme v nádobě hliněné. To proto, aby se to připisovalo Bohu, a ne nám!“ Tedy za dar víry se stále modleme, i kdybychom měli pocit, že ji máme kdoví jak silnou!
Pro její povzbuzení hleďme na ty, kteří v ní přes nápor zkoušek obstáli. Dovedeme si představit, jak velkou víru musela mít Panna Maria, když po všech příslibech o svém Synu a po projevech jeho moci ve slovech i činech ho viděla bezmocně umírat na kříži? K ní seřadí nepřehledný zástup světců a světic,mečníky počínaje. Ale nemusíme se obracet jen do minulosti. Stalo se v poslední době dost případů, že ženě, která čekala dítě, lékaři radili potratový zákrok pro její zdravotní komplikace či pro špatnou polohu nebo tvar plodu, což zjistili ultrazvukem. Žena potrat odmítla a místo toho se vroucně modlila k Bohu a nedala nepřemluvit naléháním příbuzných ani prohlášením doktorů, že její rozhodnutí je šílené. A nakonec porodila zdravé dítě!
Ano, tato maminka – hrdinka je nám velikou učitelkou víry. A my jsme povinni Bohu za takové lidi děkovat!
Bratři a sestry, dělejme všechno pro to, aby víra, která se v nás letošních Velikonocích opět rozhořela, stala se největším pokladem a světlem našeho života, světlem vedoucím do světla věčného.
