Slavnost svatých Petra a Pavla nabízí v liturgických čteních úryvky, které vystihují vztah těchto dvou apoštolů ke Kristu. Evangelia ukazují, že uprostřed skupiny Ježíšových apoštolů hraje zvláštní důležitost postava Petra. V seznamech apoštolů je vždy na prvním místě. V případě Pavla téměř polovina novozákonních spisů ho má jako svého autora a Pavlova nauka je podstatným východiskem pro teologické formulace.
Evangelijní úryvek (Mt 16,13-19) začíná odpověďmi apoštolů, podle kterých lidé mají o Ježíši různá mínění. Navzdory zázračným uzdravením, divům nad přírodou a vzkříšením, ho zástupy považují jenom za proroka. Tato veřejná mínění něco naznačují, ale jsou nedostatečná. Emeritní papež Benedikt XVI. je charakterizuje jako pohled z perspektivy minulosti, ne z perspektivy jeho samého (Ježíš Nazaretský I. díl, 308). V tomto se nejednou i dnešní odpovědi o Ježíši podobají mínění zástupů z evangelia. Pro mnohé dnes postačí Ježíš z Nazareta jako postava z dějin, ale odmítají osobu Krista, Božího Syna.
Věrný správce klíčů
Zdůvodnění této neznalosti odhaluje Kristova odpověď Petrovi. Po vyznání prvního z apoštolů "
Ty jsi Mesiáš, syn živého Boha," vyslovuje nad ním Kristus blahoslavenství, kterým vysvětluje, že jeho identita není výsledkem rozhodnutí lidí, ale pochází od Boha. Ježíš je víc než učitel a prorok. Je Boží Syn.
Ježíšův výrok "
Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev," přinesl v průběhu staletí různé interpretace. Někteří z jiných biblických míst považují za skálu Boha (srov. Ž 18,32) nebo samotného Krista (srov. 1 Pt 2,4-8). Avšak v tomto konkrétním evangelním úryvku jasně zaznívá, že Kristus není skálou, ale stavitelem: "
Postavím svou Církev." Skalou, na níž je Církev postavena, je Petr. Nepominutelnost Církve, kterou ani pekelné brány nepřemohou, znamená implicitně i nepominutelnost Petrova primátu. Neexistuje však něco jako Petrova, resp. "papežova" Církev. Církev je vždy Kristovou Církví. To je ten důvod, pro který ji žádná síla zla nedokáže přemoci.
Věrný Kristův atlet
V druhém čtení dnešní slavnosti zaznívá úryvek z Druhého Pavlova listu Timotejovi (4,6-8. 17-18) Jde o osobní a dojemný dopis. Zachycuje situaci Pavlova vězení krátce před jeho umučením. Proto se někdy nazývá také Pavlovým duchovním testamentem. Apoštol nabízí Timoteovi svůj život jako příklad, který je třeba následovat. Naznačuje, že přišel čas, aby Timoteus a další pokračovali v díle hlásání evangelia a slibuje odměnu za věrnost v plnění služby.
Víme, že ve starověkém Řecku a Římě byly atletické hry ve velké oblibě. Pavel používá v listu tři metafory z atletického prostředí.
1)
Dobrý boj jsem bojoval. Jde o prostředí sportovního zápasení;
2)
Běh jsem dokončil. Jde o známou metaforu, kterou se lidský život přirovnával k závodům běžce, který úspěšně doběhl do cíle;
3)
Víru jsem zachoval. Jednou z podmínek soutěže bylo, že závodník se zavázal zachovávat pravidla.
Pavel je tedy představen jako ten, který se neodchýlil od evangelia a nezměnil ho, ale věrně ho zachoval během celého svého života.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 28. 6. 2018 naleznete
zde
