Nauka o trojjediném Bohu a naší spáse v Božím Synu, který se stal člověkem, stojí nepochybně v centru křesťanského života.
Tento je účastí na věčném životě Trojice, který jsme dostali v Ježíši Kristu. Bůh se snížil k lidem, aby byl jejich spásou, a tím se zjevil jako Otec, který žije se Synem ve společenství Ducha Svatého.
Toto ústřední tajemství křesťanské víry je dnes nejednou opomíjené nebo zpochybňované. Jak četní křesťané si dnes neví rady s vírou v trojjediného Boha. Mnozí křesťané si dnes sotva uvědomují, že víra ve skutečné Boží vtělení odlišuje křesťanství od jiných náboženství, především od židovství a islámu.
V teologické literatuře občas narážíme na tendenci rušit skutečné, věčné rozdíly mezi Otcem, Synem a Duchem a současně Ježíše považovat pouze za člověka naplněného Bohem. Až dodnes se vyskytují názory, že starokřesťanská formulace víry v Trojici a inkarnaci představuje helenizace křesťanské víry a tím i zfalšování evangelia.
Bůh a naše spása v Ježíši Kristu patří k sobě
"
Jestliže tedy ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, tak ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás" (Řím 8,11).
Těmito slovy apoštol Pavel shrnuje poselství o novém životě, který dostanou všichni, kdo důvěřují pouze v Boha. Totéž myslí v podstatě apoštol Jan, když nechá Ježíše říci:
"
A život věčný je v tom, aby poznali tebe, jediného, pravého Boha i toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista" (Jan 17,3).
Tato a podobná slova Písma svatého jasně vyjadřují, jak úzce patří k sobě Bůh a naše spása v Ježíši Kristu. Toto přesvědčení je pevně přítomné nejen v poselství apoštolů, ale i ve víře a teologii poapoštolské církve.
A proto ten, kdo pátrá po počátcích dějin církevního dogmatu a teologické nauky o Trojici a spásném vtělení Božího Syna, se vždy bude muset ptát, jak dospěly církve raného křesťanství k vyznání víry v Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele, a právě tím i k vyznání víry v trojjediného Boha. Dá se to vyjádřit i konkrétněji: Bude si klást otázku, do jaké míry první křesťanské generace uvažovaly nad tím, proč každý věřící musí být pokřtěn nejen v Kristovu smrt (srov. Řím 6,1-4), ale i "
ve jménu Otce i Syna a Ducha Svatého " (Mt 28,19).
Počátky trojiční nauky a kristologie
Výchozím bodem starověké církevní nauky o Trojici a Ježíši Kristu byla náboženská zkušenost Ježíše a křesťanské praobce.
V této původní zkušenosti je nosným základem víra Izraele v jednoho Boha, který vše stvořil a neustále moudře a mocně vede dějiny lidstva. A také víra ve vylití Ducha Svatého, které předpověděli proroci (stačí si přečíst knihu proroka Izaiáše "evangelium Starého zákona", a mesiášské žalmy).
V centru samotné zkušenosti stojí velikonoční jistota o definitivním Božím spásném činu, kterým byl Ježíš plně uznán za Božího Syna a ustanoven za zachránce celého světa. Tato velikonoční jistota byla připravena ve styku s Ježíšem a mocně potvrzena v předání darů Ducha Svatého.
Podle prakřesťanské zkušenosti je Ježíš Kristus, Bohem poslaný Spasitel, skutečně Bůh, ačkoli není totožný s Otcem, a jako Bůh je pouze v Duchu Svatém úplně přítomen ve svém lidu. Tato prakřesťanská zkušenost našla vyjádření v apoštolském hlásání, které je dosvědčená převážně novozákonními spisy.
Tato víra v Boha, který v Duchu Svatém oslavil a stále oslavuje Krista jako svého Syna, je v rané Církvi ohlašovaná vždy v souvislosti s vírou v Boha otců, t. j. ve víře v Boží spásný čin, který měl dospět ke svému naplnění v posledních dnech ve vylití Ducha Svatého.
Neseme nenahlížet na tuto souvislost s vírou Izraele, protože spisy Starého zákona, které ji znamenitě dosvědčují, zůstaly až do poloviny 2. století Písmem svatým prvních křesťanů.
Prakřesťanská zkušenost a apoštolské podání
Při zkoumání historického vývoje nauky o Trojici a nauky o spasení se nedá obejít rozlišování prakřesťanské zkušenosti Božího spásného činu a apoštolského podání, které vyjadřuje tento Boží spásný čin.
Zajisté se nesmí oddělovat zkušenost víry od jejího ohlašování, neboť zkušenost víry je ostatním přístupná pouze přes její ohlašování. Nicméně rozumné rozlišování je velmi užitečné.
Zkušenost, ve které Pracírkev dosáhla jistotu, že Bůh v síle Ducha Svatého naplnil a potvrdil Ježíšovy mesiášské nároky navzdory jeho utrpení a smrti rostla v setkáních vyvolených svědků se zmrtvýchvstalým Pánem, v radosti lámání chleba, v příchodu kázání, v stálosti učedníků před synedriem a před lidem, v uzdravujících zázracích a charismatech a v neposlední řadě v pronásledování křesťanské obce.
Naproti tomu
apoštolské podání, které zůstalo přístupné následujícím generacím hlavně v novozákonních spisech, vyjádřilo trojím způsobem eschatologickou zkušenost Boží přítomnosti, kterou způsobil Kristus v Duchu Svatém, příchod Božího království: apoštolské podání se pohybovalo, jako už i sám Ježíš, v apokalyptickém klimatu, proto víru v Pánovo zmrtvýchvstání spojovalo s očekáváním druhého příchodu Syna člověka a celé pozemské spásné dění považovalo za odhalení nebeských skutečností. Kromě toho apoštolské podání sáhlo po Ježíšových výrocích (logia), ve kterých sám Ježíš vyslovil svou spjatost s Otcem a které
apoštolské podání v povelikonoční situaci nově promyslelo. A nakonec
apoštolské podání vykládáno tajemství Ježíše Krista vycházejíc ze Starého zákona, jak byl tento v té době chápán židovstvím a pochopen i samotným Ježíšem.
Vzhledem k těmto zjevným skutečnostem by bylo chybné, kdybychom víru v Otce, Syna a Ducha Svatého, jakož i víru v Boží synovství Spasitele, které s tím souvisí, chtěli odvodit z dobových židovských, zvlášť apokalyptických představ. Ty tvořily jen výrazové formy, kterými praobec formulovala ve svém modlení, vyznávání, hlásání a vedeni své velikonoční věroučné přesvědčení, které kořenilo v mesiášské zkušenosti samotného Ježíše.
Poapoštolské církevní obce
Velikonoční zkušenost křesťanské praobce přetrvávala dále v poapoštolských obcích, hlavně při křtu obrácených a při slavení Eucharistie, při zažívání novosti křesťanského života, jakož i v mučednictví. Tato dále trvající zkušenost Božího spásného činu měla své nejhlubší kořeny v původní zkušenosti Ježíše a povelikonoční obce.
I pozdější generace byly neustále konfrontovány s tajemstvím trpícího Mesiáše, s pohoršením ukřižovaného Božího Syna, které lze akceptovat pouze v síle Ducha Svatého a nevzdat jen s jeho útěchou.
Samozřejmě se toto dělo nepřímo. Pozdější křesťané totiž nežili spolu s Ježíšem a neviděli ho viset na kříži. Slyšeli o tom jen z evangelijních zpráv. Ale i oni nabyli zcela osobní zkušenost s Ježíšovým smrtelným utrpením v bídě vlastního života a především v nouzi Krista pronásledovaného v Církvi.
Kvůli vyjádření své zkušenosti víry, v níž se považovaly za následovníky Ježíše a apoštolů, poapoštolské obce nejenže sahaly po Ježíšových výrocích a modlitbách a vyznáních křesťanské praobce, ale i vynalézaly nové výrazové formy. Vycházeje ze svých osobních zkušeností rozšiřovaly tradiční vzývání a vyznání a přetvářely je. Dokonce i staré výrazové formy vysvětlovaly vycházeje z nového chápání křesťanského života.
To se ukazuje zvlášť zřetelně v podání křestní víry, jako je tato dosvědčená v Mt 28,19n a v Didaché 7. Tato křestní víra byla nejen směrodatná pro ztvárňování křestní liturgie, ale působila normativně i na interpretaci jiných věroučných formulí, přičemž i ona sama zakusila novou interpretaci. Rovněž je příznačné, jak formule, které obsahovaly pojmy Pán (Kyrios) a Boží Syn, mohly v novém prostředí dostat jiný smysl.
V ostatních věcech poapoštolské obce, jako již dříve praobec, s cílem vlastní formulace své zkušenosti s Kristem sahaly po Ježíšových výrocích podaných evangelii, po židovských představách a starozákonních svědectvích.
Poapoštolské obce při této činnosti převýšily prvn křesťany. Nejenže rozmnožily převzatý poklad výrazových forem z uvedených pramenů, ale často převzaly i obrazy a kategorie helénistického okolí. Zajisté proto pozdější generace musely více než ty dřívější zápasit i o asimilaci snad příliš rozdílných, přinejmenším naoko protichůdných způsobů vyznání.
Jak vysvětlovat rozvoj apoštolské nauky?
Rozvoj apoštolské nauky o Bohu a spáse v Ježíši Kristu je třeba vysvětlovat v první řadě jako interakci zkušenosti křesťanské víry a tradičních forem modlitby a vyznání. Zároveň ho třeba chápat jako výměnu mezi těmito předanými a novými výrazovými formami. Kvůli úplnému pochopení tohoto krajně komplexního historického vývoje si třeba všimnout i hlavní oblasti křesťanského života, které působily již při zformování apoštolského podání.
Nejprve je třeba vzít v úvahu roli bohoslužby. Potřeba odpovídat na hlásání Božího spásného činu vyznáním víry a současně doporučit všechny duševní a tělesné žádosti Božímu milosrdenství vedla k tvorbě nových forem modlitby a vyznání, především pro slavení křtu a Eucharistie, ve kterých doxologie a epikleze byly přizpůsobeny vlastním okolnostem.
Dále je třeba vzít v úvahu neustálé podněty křesťanské spirituality. Nadšení pro Krista, které nacházíme zejména u mučedníků, například u Ignáce z Antiochie, touha po sjednocení s Bohem, která se v kruzích ovlivněných platónskými tradicemi stala ideálem "zbožstvení", a charismatická hnutí, která udržovala při životě vzpomínku na plnost Ducha počátků, podporovaly ze své strany hlubší uvažování o Božím spásném jednání. Pod vlivem velkých teologů Nového zákona, Pavla a Jana, se v této duchovní souvislosti křesťanský život chápal především jako návrat k Otci, který je třeba uskutečnit spolu s Kristem ve společenství se Svatým Duchem.
Připomenout si je třeba i základní žádost intelektuálního člověka, který by chtěl svým rozumem pochopit souvislosti celé skutečnosti. Křesťanské kruhy otevřené pro řecké myšlení se skutečně snažily zformulovat tajemství Trojice a inkarnace podle zákonů platné logiky. Usilovaly se ho hlouběji pochopit za vyloučení nedostatečných nebo falešných vysvětlení. Opíraly se o vědeckou exegezi textů, jak ji rozvinuli rabíni a především Alexandrijská filologie. Nepochybně pohoršlivé ohlašování o kříži a zmrtvýchvstání usilovali přiblížit lidem, kteří, vycházejíc ze své formace a religiozity, jen těžko nacházeli k němu cestu.
Nesmíme přehlížet ani vnější okolnosti: rostoucí spolupráci Církve a Římské říše a s tím spojenou politickou rezonanci křesťanského poselství, dále potřebu překládat evangelium do stále nových jazyků s jinými výrazovými možnostmi a v neposlední řadě filozofické podněty, které vyšly z génia jednotlivých osobností, jako Origenes, Řehoř z Nyssy či Augustin.
Kdo usiluje pátrat po starokřesťanských dějinách učení o Bohu a naší spáse, stojí tedy před úkolem, aby se blíže zabýval otázkou, jak apoštolské hlásání, ve kterém se vyjadřuje prakřesťanská zkušenost Božího spásného činu, došlo k vyjádření té zkušenosti, ve které si křesťané prvních století osvojili v modlení, víře a konání prakřesťanskou zkušenost přítomnosti Otce, Syna a Ducha. Vyjádřeno jednodušeji: Klade se mu otázka, jak se novozákonní zjevení Boha v Kristu stalo církevní vírou a křesťanskou teologií.
Basil Studer
Švýcarský benediktin a velký znalec církevních otců, který vyučoval na papežských univerzitách v Římě. Zemřel v roce 2008.
Připravil o. Ján Krupa.
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 24. 6. 2018 naleznete
zde
