TURZOVKA - Šedesát let Hory Panny Marie

Historie křesťanské víry vydává svědectví o mnoha místech, kde mělo dojít ke zjevení Panny Marie. Mezi ta nejvýznamnější patří Turzovka.





Sto let od událostí v Lurdech se nedaleko slovenského města Turzovka – na Živčákově hoře ležící ve výšce 787,7 metrů nad mořem – událo několik mariánských zjevení, jejichž svědkem byl tehdy dvaačtyřicetiletý Matúš Lašut.

Tento vizionář pocházel z chudé rodiny a jeho život potvrdil, že Panna Maria si pro své působení vybírá ty nejobyčejnější: v Lurdech se zjevovala Bernadettě Soubirousové, neduživé dívence z chudé rodiny obývající místnost v bývalém žaláři, a v blahobytu nevyrůstali ani tři pasáčci z Fatimy.

Matúš Lašut se narodil 10. dubna 1916 ve Vysoké nad Kysucou v rodině zedníka. V necelých pěti letech přišel o maminku, která zemřela na zápal plic.

Když mu bylo sedm let, začalo jeho putování po službách na statcích. Nejprve odešel do vesnice Dlhé Pole, kde u sedláka pásl krávy, poté následovaly služby ve třech rodinách, během nichž chodil alespoň v zimě do školy.

V roce 1929 začal sloužit v Metylovicích, obci mezi Frýdkem-Místkem a Frýdlantem nad Ostravicí, v rodině sedláka Petra Kubala. Zde se mu dostalo vřelého přijetí, bylo mu dovoleno večeřet v domě u stolu a po dlouhé době dostal vlastní postel a nemusel spát ve chlévě. Nejpodstatnější však bylo, že pravidelně chodil do kostela a díky rodině Kubalově šel také poprvé ke svatému přijímání a krátce nato k biřmování.

Poté, co absolvoval povinnou vojenskou službu, vrátil se na Slovensko, do kraje okolo Turzovky. Právě z ní pocházela Eva Marčišová, kterou si 13. září 1941 vzal a se kterou měl čtyři dcery; první žel krátce po narození zemřela.

Za svůj život Matúš Lašut vystřídal několik zaměstnání. Do nejdůležitějších z hlediska událostí, které zde budou popisovány, nastoupil v 50. letech 20. století jako zaměstnanec lesní správy. Nejprve pracoval jako dělník a později jako hajný – a právě díky tomuto povolání se setkal s Pannou Marií.

Dívka na obláčku

Poprvé se tak stalo v neděli 1. června 1958, tedy přesně před šedesáti lety, na svátek Nejsvětější Trojice. Služba Matúše Lašuta kolem deváté hodiny zavedla k pohoří Okrouhlá u Turzovky. Zastavil se na místě, kterému se říká Živčákova hora, kde na borovici visel obrázek Matky Ustavičné pomoci. Hajný Lašut jej často zdobil květinami a modlil se u něho, a tak to udělal i toho dne.

Klekl si a pomodlil se Otčenáš. Při Zdrávasu, při slově „Maria“ se ale nalevo od obrázku krátce zablesklo a zhruba dva metry nad zemí se na obláčku objevila socha Panny Marie. Výrazem připomínala šestnáctiletou nebo sedmnáctiletou dívku. Měřila přes dva metry, na hlavě měla závoj a ze sepjatých rukou jí visel růženec.

Zároveň se celé okolí změnilo. Na místě se například objevil záhon bílých květin, jejichž kvítky připomínaly křížky.

Matúš Lašut byl jako u vytržení a přemýšlel, kdo a proč na Živčákovu horu umístil tak krásnou sochu. Když ale zavál vítr, postava před ním se pohnula. Pochopil tedy, že nejde o zpodobnění, nýbrž o živou Pannu Marii.

S úžasem se zahleděl do její tváře. Ona na něho pohlédla také a usmála se. Postupně začala krásnět a dosahovat nepopsatelné vznešenosti, její šaty přitom zářily a závoj se třpytil, jako by byl posetý diamanty.

Mariina tvář, jak Lašut sám popisoval, oslňovala nepopsatelnou krásou. Výrazem byla milá, avšak její oči byly pronikavé, až velitelské. Celkově budila dojem majestátnosti a vizionáři připadalo, že všechno se před ní musí sklonit. Při pohledu na ni strnul a nedokázal myslet a soustředit se na nic jiného.

Tři laťky

Panna Maria za celou dobu nepromluvila. Nejprve ukazováčkem pravé ruky dávala jakési příkazy. Ukázala na květiny, které byly ohraničené plotem se třemi odtrženými laťkami. Vizionář si také všiml kladívka, pochopil tedy, že má plot opravit. Když to udělal, Maria vypadala spokojeně. Poté potřásla růžencem, načež on usoudil, že chce, aby se jej pomodlil. I to udělal, přestože růženec u sebe neměl, ani se ho – podle jeho slov – pořádně modlit neuměl.

Následně Maria ukázala na strom. Obrázek Matky Ustavičné pomoci zmizel, místo něho na kmeni visela mapa světa – prosta hranic jednotlivých států, rozčleněna jen na pevniny a vodní plochy. Pod mapou se ukázala černá tabulka s vysvětleními, co úkazy na mapě znamenají.

Nato se obraz světa začal měnit a před Lašutem se postupně ukázalo sedm obrazů znázorňujících souboj dobra a zla na Zemi. První obraz vykreslil mapu ve třech barvách: v modré, zelené a žluté. Na tabulce se ukázalo, že modrá barva představuje vody, zelená hory a žlutá roviny. Dále se psalo, že zelená barva je dobro a žlutá zlo. A nakonec výzva:

„Čiňte pokání!“

Druhý výjev umožnil žluté barvě rozšířit se a pohlcovat zelenou. Už při obraze třetím překryla celou mapu, což mělo znázorňovat hříchy světa a jejich důsledky. Tabulka ukázala varování:

„Když se lidé nenapraví, přijdou strašné pohromy – jednotlivě i hromadně – a lidé budou hynout různými způsoby.“

Podobné varování se ukázalo i při dalším obraze.

„Jestliže se lidé nenapraví, zahynou,“ stálo před Lašutem napsáno a on přitom na mapě viděl výbuchy na moři a zanikající život.

Další výjevy si vizionář nechal ze strachu pro sebe, ne však obsah posledního obrazu, na kterém se ukázalo, jak by svět vypadal, kdyby lidé nehřešili a mysleli na Boha.

Země byla rozzářená, pokrytá zelení a květinami. Všude viditelná radost, soulad a mír a nad tím vším měl zářit další obrázek Panny Marie, jak v levé ruce drží růženec a pravou chrání národy. Od ní se Matúš Lašut podíval na tu skutečnou, která stála před ním na obláčku. Za její postavou se objevilo světlo, sílící a postupně prozařující celou horu.

Poté Maria ukázala na tabulku, na slova: „Když splníš všechno, přijdeš...“ a prst přitom nasměrovala nahoru k nebi. Objevil se blesk, rozťal oblohu a nad místem, kde předtím stála Bohorodička, byl najednou zářivý trojúhelník. V něm se objevil Ježíš Kristus. Na sobě měl bílé roucho a přes rameno červený plášť. V levé ruce držel kříž a pravou ukazoval na své srdce, z něhož vycházely tři paprsky. Jeden Lašuta zasáhl a srazil k zemi. Na další tři hodiny ztratil vědomí.

Smíření

Když se probudil, okolí vypadalo stejně jako předtím. Po zázraku ani památky, jen na zemi ležel bílý růženec, který Lašut vzal do ruky a další hodiny se jej modlil. Až po modlitbách si ho pověsil na krk a stále jako omámený vyrazil z hory domů. Cestou o uplynulých událostech přemýšlel. Rozum se vzpíral. Byl přesvědčený, že Pannu Marii viděl, obával se ovšem halucinací a že se zbláznil. To by ale kontrastovalo s tím, že po zjevení se zbavil všech nemocí a bolestí, především těžkého, nevyléčitelného kašle.

I tak rozumu uložil zkoušku. Doma se pokusil složit dvoje rozebrané hodiny. To dokázal, věděl tedy, že je psychicky zdravý.

Jeho život ale pochopitelně už nikdy nebyl jako dřív, zejména po duchovní stránce. Zjevení ho donutilo důkladně přemýšlet nad svým životem. Být křesťanem a pouze plnit s tím spojené povinnosti nestačí, to věděl. Obrazy a sdělení od Panny Marie, především tři laťky rozbitého plotu, mu připomněly tři jeho časté chyby, které chtěl napravit takto: modlit se růženec, více chodit ke svatému přijímání a usmířit se s lidmi.

K tomu poslednímu: dlouho pak do noci chodil od chalupy k chalupě a všem, o kom měl pocit, že ublížil, se omlouval.

Další zjevení

Na Turzovce nezůstalo u jediného mariánského zjevení, sám Matúš Lašut jich zažil ještě šest.

V sobotu 7. června 1958 ho povinnosti znovu zavedly na Živčákovu horu. Na stejném místě jako předtím se po krátkém záblesku opět zjevila Panna Maria. Na sobě měla modrý plášť a bílý závoj. A také měla zářící, hořící srdce, od něhož vylétl paprsek, který ho srazil k zemi.

Podobné to bylo o dva týdny později 21. června a poté v červenci, konkrétně 1., 7. a 21. července. Jen Maria byla pokaždé o kousek výš, blíže k nebi.

Poslední zjevení Matúš Lašut viděl 14. srpna 1958. Stejně jako to první nastalo kolem deváté hodiny. Bohorodička však byla výše než kdy předtím, nad stromy. I tentokrát z jejího srdce vyšlehl paprsek. Po všech těchto událostech vizionář napevno věděl, že při žádném zjevení nešlo o výplod nemocného rozumu, ale o skutečnost, kterou je třeba sdělit lidem.

V neděli 7. září 1958 se po ranní mši svaté v turzovském kostele vypravil na místo, kde ke všemu docházelo. Cestou – u kopců Přední, Plytký a Prostřední vršek – nekontrolovatelně padal na kolena a plakal. Několik lidí se k němu šlo ujistit, zda nepotřebuje pomoc, a právě jim Lašut jako v transu a během pláče o všem vyprávěl.



Hned druhý den vyšla na Živčákovu horu první pouť, které se včetně vizionáře zúčastnilo okolo tisíce lidí. Při této události zároveň slavili svátek Narození Panny Marie.

Režimu proti srsti

Mariánská zjevení a náboženské poutě ovšem nezapadaly do politického směřování komunistického Československa. A stejně jako Turzovku začaly navštěvovat zástupy poutníků, vypravili se na ni i příslušníci Veřejné bezpečnosti.

Ti Matúše Lašuta přijeli zatknout už po první velké pouti, jenže poutníci a obyvatelé Turzovky obklopili jeho dům a nikoho nepustili dovnitř. Vizionář však věděl, že se skrývat nemůže, a proto druhý den odjel dobrovolně vlakem do Čadce. Následovalo okamžité zatčení a obvinění z pobuřování lidu.

Od úterý 9. do pátku 12. září byl převážen z jedné výslechové stanice na druhou. Nedostal najíst, nemohl se vyspat, jen podstupoval únavné výslechy s cílem vynutit přiznání, že si vše vymyslel. Zlomit se však nenechal. Při jednom výslechu se státního zástupce dokonce zeptal: „Pane prokurátore, máte matku?“

„Ovšem,“ zněla odpověď.

A mohl byste ji zapřít?“

„Ne, to bych nemohl.“

„Vidíte tedy, já také nemohu svou nebeskou Matku zapřít.“

V pátek 12. září ho odvezli do psychiatrické léčebny v Bytčici u Žiliny. Podrobil se několika vyšetřením, která ukázala, že je zdravý, byl však prohlášen za blázna a hospitalizován mezi těžkými pacienty. Propuštění se dočkal po necelých deseti měsících.

V září 1959 ho zatkli podruhé. Nejprve ho odvezli do Čadce, později znovu do bytčické léčebny, kde tentokrát strávil čtrnáct měsíců.

Třetí zatčení zažil v září 1961. Následoval obvyklý postup, po čtrnácti dnech v Bytčici ho ale ještě hospitalizovali v Kosmonosech nedaleko Mladé Boleslavi. Propuštěn byl 12. prosince 1961.

V publikacích o Turzovce se často uvádí, že kromě výslechů a zkoumání psychického stavu dostal několik elektrošoků nebo absolvoval chemickou léčbu, po které mu vypadaly zuby. Po posledním propuštění se také vrátil téměř slepý.

Tlak byl vyvíjen i na jeho rodinu. Běžnou věcí byly domovní prohlídky, při nich se odebíraly potraviny a peníze, u nichž panovalo podezření, že pochází od poutníků.

Zázraky

Režim ale mohl bojovat jakkoliv – zatýkat, ničit výzdobu hory či zakazovat vstup, anebo vyhrožovat poutníkům – zázraky se na Turzovce děly dál. Po jednom působení vandalů, kteří zapálili oltáříky, sošky, obrazy a další relikvie, byl například z popela vytažen neporušený obraz s Pannou Marií a Jezulátkem.



K velkému zázraku patří i objevení pramenů léčivé vody.

Objevil je a vykopal Juraj Kavalek z Turzovky. Před touto událostí se mu zdál živý sen, kdy do jeho domu vstoupila neznámá žena celá v černém. Prosila, aby se vydal na Živčákovu horu a kousek od místa prvního zjevení vykopal pramen vody. Juraj Kavalek snu nevěřil, kraj Turzovky a sama Živčákova hora vodou neoplývaly. Sen se ale dvakrát opakoval. Žena, ve které postupně poznával Pannu Marii, ho kárala, že nesplnil její příkaz.

Kavalek se tedy vydal k místu zjevení a od něho postupoval dál do lesa. Na svahu nad cestou začal kopat a k velkému překvapení už zanedlouho viděl, jak země vlhne a jak na dně jamky pomalu vyvěrá pramínek.

Zároveň k němu přistoupila žena, podobná té, která mu práci uložila, a pozdravila ho. Zeptala se, zda hledá pramen. Kavalek udiveně konstatoval, že ano, načež mu žena měla říct, aby hledal o sedm metrů dál, u kapradí. Dodala ještě, že tento pramen bude lidi uzdravovat z mnoha nemocí.

Kavalek poodstoupil a dal se znovu do práce. Nemusel kopat hluboko – zakrátko se objevila voda i tam.

Jak předpověděla žena (patrně opravdu Panna Maria), voda uzdravila několik nemocných, a to i z vážných chorob – učitele s příjmením Koudelka, který spadl do výtahové šachty a měl zdeformovanou část lebky, Danu Oberreiterovou z Vysočiny s nevyléčitelnou obrnou, nebo typografa Václava Všetečku, trpícího těžkým kostním revmatismem.

Známým případem je také vyléčení pátera Metoděje Kuběny. Tento moravský kněz po mozkové mrtvici částečně ochrnul a téměř oslepl. Uzdravení se nepředpokládalo, jenže 1. června 1978 – při výročí dvaceti let od prvního turzovského zjevení – se měl stát zázrak.

Do nemocnice v Hustopečích za P. Kuběnou přišla farnice Marie Smetanová a přinesla mu vodu z Živčákovy hory. V neděli zmíněného data byl kněz na pokoji sám. Ze všech sil se dobelhal ke dveřím a opřel se o ně, aby ho nikdo nerušil. Vzal láhev s turzovskou vodou a poprosil Pannu Marii o uzdravení. Poté lahev naráz vypil.

Zhruba po dvaceti minutách ucítil na páteři chvění, které předznamenalo jeho uzdravení. Zároveň se mu zlepšil i zrak – všechno bylo na svém místě a vypadalo, jak vypadat má.

Turzovka dnes

Souvislosti s Turzovkou však nepřinášely pouze radost a zázraky. Dá se říct, že po dobu, co v Československu vládl komunistický režim, šlo o světlé chvilky její jinak křížové cesty, kdy byla příslušníky režimu soustavně ničena výzdoba, nebo i fyzicky napadáni návštěvníci místa. Až po roce 1989 se poutní místo v jistém slova smyslu „legitimizovalo“ a přestalo sloužit jako kolbiště pro útoky režimu proti křesťanství. A mimo jiné zde mohlo být vystavěno důstojné místo modlitby, kaple Panny Marie Královny pokoje. Její základní kámen posvětil papež Jan Pavel II. při návštěvě Slovenska a v roce 1991 diecézní biskup J. Em. Ján Chryzostom kardinál Korec pověřil kněze Ivana Mahríka, aby stavbu realizoval. Skromná kaplička vznikala v letech 1992–1993. Dne 17. října 1993 byla slavnostně posvěcena a byla zde sloužena první mše svatá. V roce 1994 do ní byl instalován ohořelý, v Německu zrestaurovaný obraz Královny Turzovky, který přežil působení vandalů, a 25. května 1997 byla za oltář umístěna také socha Panny Marie, kterou na základě vidění a snů vytvořil horník Alois Lasák.



Interiér zdobí i vysoký, dozadu prohnutý kříž. Vzhledem kaplička odpovídá podstatě Živčákovy hory jako tichého a skromného místa, kam by člověk neměl jezdit kvůli senzaci, ale kvůli rozjímání. Jediné, co kalí duchovní odkaz Turzovky, je fakt, že církev pravost zjevení dosud neuznala. Nicméně 18. září 2008 žilinský biskup J. Exc. Tomáš Galis vyhlásil úředním dekretem horu Živčák za mariánské poutní místo a místo modlitby.

Panna Maria Matka církve

I na tom lze vidět, jak významné místo z hlediska křesťanské víry se ze zdánlivě obyčejného slovenského městečka a zdánlivě obyčejné hory stalo. Ať jsou zjevení uznána, či ne, i po šedesáti letech na Živčákovu horu míří zástupy poutníků, které jsou početné zejména při hlavních poutích – o slavnosti Nejsvětější Trojice a také první neděli po 4. říjnu, kdy se slaví posvěcení nedávno vybudovaného kostela Panny Marie Matky církve.

Příběh kostela se začal psát 5. února 2008. První impuls podali sami poutníci, kteří se za stavbu většího svatostánku přimlouvali v petici zahrnující okolo třiceti tisíc podpisů.

Po tomto kroku uvedeného data byl biskupským úřadem v Nitře vydán souhlas pro oficiální sbírku na stavbu a výkup pozemků. Dne 8. srpna téhož roku stavbu z církevních kruhů schválil žilinský biskup J. Exc. Mons. Tomáš Galis, který 19. října 2008 také požehnal základní kámen a areál.

Jiný kámen, tentokrát dovezený z Lurd, kostelu věnoval Matúš Lašut.

Z hlediska praktického se s výstavbou po různých administrativních krocích začalo 11. června 2009. Velký podíl na realizaci pak měli přispěvatelé z řad poutníků, příznivců nebo firem.



Slavnostní otevření a posvěcení připadlo na 4. října 2015, mši svatou sloužil J. Exc. Mons. Tomáš Galis za přítomnosti dalších biskupů a kněží.

U Panny Marie

Při této slavnosti ovšem už nebyl muž, jehož prožitky přerod Živčákovy hory na Horu Panny Marie nebo na „Slovenské Lurdy“, jak se poutnímu místu říká, odstartovaly. Zažil zde celkem sedm setkání s Pannou Marií, a ještě než se rozezvučel zvon nového kostela, vypravil se za Bohorodičkou sám.

Turzovský vizionář Matúš Lašut zemřel 10. srpna 2010. Dožil se věku 94 let, což bylo vzhledem k četnosti a krutosti výslechů malým zázrakem. Pohřeb se konal 15. srpna v kapličce Panny Marie Královny pokoje, mši svatou sloužili správce farnosti Turzovka Karol Dobiáš, správce Živčákovy hory Ondrej Sabo, správce farnosti Korňa Ivan Mahrík a další kněží. Po mši bylo Lašutovo tělo uloženo do hrobu na hřbitově v areálu turzovského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Rozloučení se zúčastnilo okolo sto padesáti lidí.

Právě oni a další desítky tisíc lidí si budou přes generace předávat poselství, které se začalo psát v roce 1958 a které začal lidem předávat právě Matúš Lašut. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že zjevení nikdy nezneužil pro svou slávu nebo finanční prospěch. To potvrdil i kněz Ivan Mahrík, který se s ním často stýkal a který ho označil za člověka přímého, jenž neprahne po slávě.

Naopak kvůli událostem trpěl – mnohem víc, než ti, kteří jsou dnes označováni za nositele pravdy; vždyť málokdo z nich ji musel hájit tak jako vizionář z Turzovky. Ani poté, co politické ledy povolily, nevystupoval jako slavný muž nebo mučedník a nežádal lesk fotoaparátů. Uchýlil se do obyčejného pokorného života, přesně takového, jaký po nás žádá Panna Maria. A jaký si vybírá pro své působení na tomto světě..

Petr Bobek

Převzato z časopisu Světlo č. 21 (27. 5. 2018), str. 6 - 9