Zamyšlení nad evangeliem 11. neděle v mezidobí - cyklus B
Ježíš řekl zástupu: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně.“
Řekl také: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší, než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“ Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval. (Mk 4,26-34)
Dnes obrací evangelium naši pozornost k malému zrnku, semínku. Na první pohled by se zdálo, že zde není nic zajímavého, ve skutečnosti je před námi opravdový div. Zrnko je velkým divem, větším, než jsou všechny lidské vynálezy, které tak obdivujeme. Jen proto, že je zrnko tak běžné a všední, míjíme je bez povšimnutí, bez úžasu a se zájmem pozorujeme nějaký složitý přístroj a v něm obdivujeme lidskou dovednost. V dnešním evangeliu však slyšíme, jak Pán Ježíš nepřešel kolem zrnka bez povšimnutí, ale poznával jeho velikost a upozorňoval na to své posluchače. Co jej na tom semínku tak upoutalo?
Především je zrnko živé, v malém je již celý plán vývoje rostlinky, podle rozmanitých druhů zrn vyrůstají pak i rozmanité rostliny. Pro mnohé lidi je toto čímsi úžasným a díky životu v přírodě docházejí k poznání Boží existence a Boží velikosti.
Pán Ježíš ovšem neukazuje učedníkům zrnko jen proto, aby obdivovali, jak důmyslně je svět stvořen, nýbrž především proto, že jim chce naznačit, aby se nebáli, když je jich tak málo, že se podobají pouhému zrníčku v moři lidí, kteří žijí jinak, než k jakému životu vede učedníky Pán.
Malá skupinka lidí, kteří mají pevnou víru, je skupinkou velmi cennou. Nesmí nás mýlit to, že jej jich málo, že jsou příliš bezvýznamní. I malé semínko není bezvýznamné, protože je živé a tak se stává zárodkem pro budoucí strom. Pár lidí plných víry se také stává začátkem jakéhosi mohutnění a rozvíjení se do mnohem košatější podoby. Moli bychom říci, že pár lidí, kteří mají jasný program a cíl a též dosti nadšení, znamená víc než velké množství lidí bez takového programu a cíle, lidí, lidí, kteří si žijí jen tak pro sebe a nějakého vyššího zaměření. I když se zpočátku kolem Ježíše tlačily celé zástupy, přece těch věrných bylo jen malé stádečko. Zástupy přicházely kvůli zázrakům a z jakési zvědavosti, byly však nestálé a nespolehlivé.
Ježíš vypravuje toto podobenství hlavně kvůli svým učedníkům, kterých bylo málo. Zpočátku vypadalo všechno téměř beznadějně, když po Kristově ukřižování se ve večeřadle třese strachem pár učedníků. Stane se však to, co Ježíš podobenstvím předpověděl, malé stádečko se stává začátkem velikého rozšíření křesťanství po celém světě, dochází k neuvěřitelnému pohybu, jehož vliv okoušíme i my po tak dlouhé době. I když věříme, že Kristovi učedníci se vlastními silami opravdu snažili šířit evangelium, přece tušíme, že tento růst stromu církve z malého zrníčka není zdaleka jen záležitostí lidského úsilí. Jde o Boží působení. Bůh dává růst. Bůh působí v duších učedníků, aby se jejich nadšení nevytrácelo, aby jejich horlivost neochabovala, aby jejich víra rostla a byli ochotni i k největším obětem. Bez tohoto Božího působení by tento strom křesťanství nepřerostl jiné zahradní rostliny a nevyhnal by tak veliké větve, že na nich mohou hnízdit ptáci. Nebudeme tedy malomyslnět tam, kde je nás věřících v Krista málo.
Vždyť záleží především na opravdovosti, s níž chceme žít s Pánem. Tam, kde jde o živý vztah k Bohu, kde je zrnko živé, tam také po čase vzklíčí a poroste.
Pochopitelně je zde i možnost, že zrnko není živé, to pak již nemůže vyklíčit. Lidé, kteří by si z náboženství ponechali jen zvyky a tradice, ale nebyla by v nich láska k Pánu, pouhé zvyky a návyky z dávných dob,bez živé víry v Boha. Jsou asi i takové „mrtvé farnosti“, kam musí přijít někdo, kdo má živou víru, aby takové farnosti „probudil“ k životu.
Kdysi byl náš národ na vymření, ale došlo k národnímu obrození, objevili se „buditelé“, kteří burcovali lidi a probouzeli v nich národní povědomí. Právě tak je zapotřebí náboženských „buditelů“, kteří by probouzeli vlažné křesťany k novému životu. V době, kdy žil sv. František z Assisi, chodili lidé do kostela a považovali se za křesťany, jenže kolik bylo v té době společenských pravidel, která se vzdalovala od ducha Kristova evangelia. Posuzování lidí podle šlechtického původu tj. urozenosti, podle majetku. Je úžasné, jak František vytušil nebezpečí zbožňování peněz a jak tuto modlu odmítl s celou důsledností. I když dnes ani není prakticky možné žít úplně bez peněz, přece je možné mít Františkova ducha a vidět, jak ty nejvzácnější hodnoty se nedají koupit a člověk je získává zcela jinak než za peníze. Snad přijde čas, jakási civilizace lásky, kdy už peníze nebudou tak svazovat člověka.
František byl hořčičným zrnkem této éry, převrací vše naruby a co lidé považovali za nejdůležitější, on nepovažuje za nic. Zdálo by se, zůstane jakousi výjimkou, opuštěným jednotlivcem. Kupodivu však pozorujeme, že se k němu přidávají další lidé a jsou ochotni přinášet vysoké osobní oběti. Zrnko začíná klíčit a růst. Je to tím, že tomuto hloučku nechybí program, tím je žít evangelium našeho Pána, nechybí jim cíl, tím je nebe, a nechybí jim ani nadšení. Počáteční téměř zanedbatelné hnutím stává natolik významné, že si jej všímá svět a obdivuje ty, kdo jdou touto cestou.
I dnes se naštěstí objevují živá zrna různých místních společenství a často to bývají mladí lidé, kteří chtějí prožít život hodnotněji než jej žili jejich otcové, kterým šlo o to postavit si pěknou chatu a pak si užívat života, jak tomu říkali. Mnohá tato společenství se rozvíjejí a v modlitbách a zpěvech prosí Pána, aby je vedl, protože i zde platí, že Bůh dává růst a bez tohoto Božího požehnání a pomoci by se všechno jaksi rozpadlo a zbortilo. Kéž tato společenství zůstávají napojena na své pastýře, biskupy a kněze, tak jako i sv. František všechno krásné, co dělal, dělal vždy duchovně spojen se svou Církví, biskupem a papežem.
Kéž se dnes objevují na poli světa svěží nové výhonky jako důkazy toho, že křesťanství není mrtvá rašelina, nýbrž pšeničný lán.
