Když byl v roce 1570 vydán nový Missale Romanum, jeho součástí hned na úvodních stranách misálu byla bula Quo primum tempore, (1) v níž papež Pius V. deklaroval, aby se tento misál a římský ritus uvedli do původního stavu podle dávné normy svatých Otců. (2)
V praxi to znamenalo dopracovat se k takové podobě mše svaté, jaká byla v Římě v období 5. až 6. století.
Z nařízení Tridentského koncilu byly vydány jednotné liturgické knihy, které odstranily značnou roztříštěnost liturgie z období středověku. Po Tridentském koncilu a v době zavedení misálu Pia V. však absentovala orientace na starokřesťanské liturgické prameny. Proto i úsilí papeže Pia V. - vyjádřené také prostřednictvím buly
Quo primum tempore - deklarovat snahu o návrat k liturgii prvních staletí křesťanství a přiblížení se k takové formě liturgie, jaká byla v Římě v období od 5. až 6. století, nebylo možné aplikovat do liturgické praxe. V tomto období totiž nebyly známy mnohé dokumenty o vývoji liturgie, sahající až do nejstarších dob starokřesťanské církve. Ty se podařilo najít v knihovnách mnohem později. Teprve v roce 1680 vydal kardinál Josef Maria Tommasi nejstarší čtyři sakramentáře –
Gelasianum, Missale Gothicum, Missale Francorum a
Missale Galicanum vetuspod názvem
Codices sacramentorum nongentis annis antiquiores. Známý italský kněz, osvícenský vzdělanec, dějepisec a „vydavatel historických pramenů Lodovico Antonio Muratori vydal nejstarší římské galikánské sakramentáře pod názvem
Liturgia romana vetus. (3)
Tyto však byly publikovány až po vydání misálu Pia V. V roce 1570, tedy v čase vydaní misálu Pia V., tyto nejstarší sakramentáře nebyly známé, takže Katolické církvi chyběl ucelený přehled o vývoji liturgie v nejstarším období křesťanství. V důsledku toho se základem Římského misálu Pia V. stal
Alkuinův sakramentář, pocházející z 9. století, který Katolická církev v době jeho zavedení pokládala za původní římskou liturgii. Nešlo však o originální římskou liturgii, ale o upravenou římskou liturgii, značně pozměněnou galikánskými vsuvkami. (4)
Vůli Pia V. obnovit misál i římský ritus podle vzoru římské liturgie z 5. a 6. století se takto paradoxně nepodařilo vyplnit v roce 1570, ale až o 400 let později, po Druhém vatikánském koncilu, kdy se začala slavit mše podle misálu Pavla VI. Porovnáme-li obě formy římského ritu, zjistíme paradoxně, že novější mše Pavla VI., která zajisté není dokonalá a je na ní stále co vylepšovat, obsahuje mnoho prvků z dob církevních Otců, chybějících v liturgii Pia V. Je prakticky nemožné v publicistickém článku detailně analyzovat všechny prvky staré římské liturgie z 5. - 6. století, kterými liturgii obohatila
Missa Nova (mše nová) od roku 1970, proto se zaměřme alespoň na jeden z nich, na přinášení obětních darů věřícími.
V první řadě je třeba konstatovat, že v dobách starokřesťanské Církve byli věřící během liturgie mnohem aktivnější, než v dobách před liturgickou reformou po Druhém vatikánském koncilu. Mezi společné aktivity věřících během mše po staletí patřila společná modlitba, či přinášení darů. Přitom například přinášení obětních darů věřícími patří k prvotním tradicím starokřesťanské Církve.
Už v nejstarších dobách Církve bylo zvykem, že každý účastník slavení eucharistie, ať už to byl papež nebo nejobyčejnější věřící, přispěl na slavení eucharistické oběti vlastním obětním darem. Kromě chleba a vína přinášeli věřící různé plody, ovoce, jakož i květiny, především růže a lilie. (5)
Přinášeli se však i mnohem cennější dary, například šperky a nemovitosti ve formě listin. (6)
Přinášení pokrmů a nápojů věřícími pro eucharistickou hostinu mělo už v prvotní Církvi mimořádný praktický význam. Tyto dary nesloužily pouze pro eucharistii, ale i na obživu duchovních a chudých obce. Vzorem byli papežové. Jak uvádí Kunzler, papežové se svou asistencí sbírali v Římě „dary od věřících, z nichž se jen zlomek dostal na oltář, zatímco převažující zbytek byl určen pro klérus a chudé. ,Sedm stříbrných oltářů´ v Lateránské bazilice mělo význam stolů, na které sedm římských jáhnů pokládalo dary...“ (7)
Zprávy o tom, že se během liturgie obvykle konala
collecta (sbírka), nacházíme i v nejstarších křesťanských pramenech. Například svatý Justin píše: „
Ti, co mají dostatek a chtějí, dávají, každý podle svého úsudku, co se rozhodli. A co se shromáždí, uloží se u předsedajícího a on podporuje sirotky a vdovy i ty, co jsou pro nemoc nebo z jiné příčiny v nouzi, jakož i vězně a přistěhovalce, slovem, pečuje o všechny, kteří potřebují pomoc.“ (8)
Obětní dary přinášeli všichni, kterým to jejich existenční poměry umožňovaly. Matka svatého Augustina, svatá Monika, přinášela obětní dary... každý den. Známý je případ svatého Cypriána (+ 258), který vyčítal jedné bohaté paní: „
Přicházíš slavit Pánovu večeři bez obětního daru a bereš si částku z obětního daru, co přinesl chudý člověk.“ (9)
Obřadu přípravy obětních darů připisovali velký význam již církevní Otcové. Při analýze liturgie musíme diferencovat obřad přinášení darů a samotné obětování.
Offere a
oblatio chleba a vína jsou chápány ve smyslu přinášení, zatímco samotná oběť Církve, která má své místo v eucharistické modlitbě, je něco fundamentálně odlišného. Misál odvozuje přípravu darů od
accepit panem et calicem, tedy od konání Krista při Poslední večeři. V rozpracování obřadu nacházíme rozličné směrování křesťanského Východu i Západu, takže postupem času vznikly velké rozdíly v přípravě darů v různých liturgiích. (10)
Nemáme naprosto přesnou představu o tom, jakým způsobem věřící předávali dary v nejstarších dobách během římské liturgie. Jak uvádí slovenský liturgický vědec Caban, „chléb a víno pro eucharistické slavení přinášel v Římě po prosbách věřících k oltáři jáhen. Neznáme žádné jiné a zaručené důkazy o přinášení darů věřících a o ofertóriovém zpěvu v římské liturgii z období před Řehořem Velikým. Pravděpodobně přinesli věřící před mší své dary do jisté místnosti, vyhrazené pro tento účel. Až
Ordo Romanus I. tvrdí, že koncem 7. století během římské štáciové bohoslužby papež a jeho asistence přebírali obětní dary od skupiny věřících...“ (11)
Na jiném místě Caban podrobněji popisuje, jak příprava obětních darů probíhala. Papež ji začal pozdravem
Dominus vobiscum a výzvou k modlitbě
Oremus „bez příslušné orace. Zatímco jáhni přikrývali oltář korporálem (korporál byl až do středověku velká oltářní plachta), papež opustil katedru a přijal chléb, jáhen zas darované víno (
senatorium), ostatní klerici přijímali další dary od věřících.“ (12)
Je možné předpokládat, že právě přijímání obětních darů od věřících vedlo ke vzniku křížové chrámové lodě, aby bylo dostatek místa pro odkládání darů od věřících. (13)
Jisté je, že minimálně od konce 7. století byl obětní průvod součástí římské liturgie a i později, když se pro liturgii užívaly pouze nekvašené chleby, se obětní průvod udržel. Kvašený chléb, přinášený věřícími, se pro liturgické účely už vůbec nepoužíval. Obětní průvod přetrvával i v době skončení naturálního hospodářství. Od té doby se obětním darem věřících staly peníze. (14)
Obřad přípravy obětních darů nabyl v římské liturgii ustálenou podobu. Za slavnostního zpěvu věřící přinášeli obětní dary na obětní stůl. Z nich vybral jáhen chléb a víno, které byly potřebné pro eucharistickou oběť, a přinesl je na oltář. Celebrant si umyl ruce a pomodlil se modlitbu nad dary. Přinášení darů začala od 11. století nahrazovat sbírka peněz, takže obětní průvod postupem času zanikal a doprovodný zpěv se zkrátil. (15)
V druhém tisíciletí existence křesťanství sice přinášení obětních darů ustoupilo, avšak v některých diecézích Římskokatolické církve se tato tradice zachovala i po vydání misálu Pia V. Ačkoliv byl tento misál vydaný již v roce 1570, trvalo celá staletí, než se prosadil v celé římské Církve. Mnohé francouzské diecéze až do 19. století používaly své vlastní liturgie. Až Prosper Guéranger, který je považován za zakladatele a prvního významného představitele liturgického hnutí, s pomocí papeže Řehoře XVI., zavedl v průběhu 19. století
Missale Romanum Pia V. v celé Francii. (16)
Než k tomu došlo, v mnoha francouzských katolických kostelech se zachovaly prastaré tradice, mezi které patřilo i přinášení obětních darů věřícími. Sám Guéranger například popsal, jak slavil liturgii farář Jubé začátkem 18. století v d'Asnières. V liturgické praxi tohoto faráře nacházíme mnohé prvky, které se v liturgii uplatnily až po Druhém vatikánském koncilu. Například k obětovaným darům patřily plody ročního období, které se kladly přímo na obětní oltář, ačkoli to i z dnešního hlediska považujeme za nevhodné. Znamení kříže, doprovázené slovy „
Skrze něho a s ním...“ se konalo nejen nad již posvěcenými dary, ale i nad ovocem a zeleninou, rozloženou na oltáři. (17)
Zásluhou Guérangera byla v celé Francii zavedena jednotná liturgie podle misálu Pia V. a tím zanikly všechny vlastní liturgické tradice jednotlivých francouzských diecézí, včetně tradice přinášení obětních darů věřícími. Teprve reforma po Druhém vatikánském koncilu vrátila do liturgie přinášení darů věřícími. V současné době je to však jen symbolický akt. Věřící nepřinášejí obětní dary ze svého, ale dary, předem připravené farností. Bylo by žádoucí, aby tento akt nebyl formální, ale aby se znovu stal skutečným obětním průvodem věřících. Tedy aby kromě chleba a vína přinášeli věřící ze svého i jiné vhodné materiální dary, jako olivový olej, svíce, ale i jiné předměty podle rozhodnutí místního správce farnosti.
Peněžní dary by měly být přineseny k oltáři současně s materiálními dary. Jediná vhodná část mše svaté na vybírání peněz do „zvonečku“ je Společná modlitba věřících. V jiné části liturgie by se neměla dít. Proto by vybírání peněz mělo být provedeno co nejrychleji. K tomu je třeba zajistit dostatečný počet košíků na peníze, jakož i sběratelů, vybírajících finanční dary. Pokud však při velkém počtu věřících není možné ukončit vybírání peněz během Společné modlitby věřících, možno v něm pokračovat i během zpěvu na obětování, ovšem s tím, že všechny dary - peněžní i materiální - mají být přineseny současně v obětním průvodu k oltáři před obětováním. Během obětního průvodu se zpívá zpěv k obětování.
Před oltářem kněz přebírá obětní dary a předává je ministrantům, kteří je přenášejí tam, kam patří. Peněžní dary stranou, chléb, víno a vodu na oltář, ostatní materiální dary mimo oltáře na předem určené místo. Po skončení obětního průvodu může ustát i zpěv věřících. Toto je správná forma obětního průvodu, která by měla být závazným vzorem pro slavení liturgie. Ještě stále jsou zažité různé zlozvyky, například finanční dary se vybírají i po obětování. Je proto žádoucí sjednotit liturgickou praxi a zavést jedině správný systém.
Karol Dučák
Poznámky:
(1) Bula
Quo primum tempore byla publikována na úvodních stranách misálu i ve všech jeho pozdějších vydáních, včetně Misálu Jana XXIII. z roku 1962.
(2) Pro podrobnější informace viz: PIUS V.:
Quo primum tempore, „ad pristinam Missale ipsum sanctorum Patrum normam ac ritum restituerunt.“
(3) Srov. Ragan, G.:
Liturgické hnutie na Slovensku, s. 15.
(4) Pro podrobnější informace viz: Ragan, G.:
Liturgické hnutie na Slovensku, s. 13 – 14; Podrobnostmi o původu potridentského misálu Pia V. se zabývají například i články:
Dučák, K.:
Analýza problematiky CONFITEOR, INDULGENTIAM a OFFERTORIUM ve dvou formách ŘÍMSKEHO RITU - 1. část. In:
FATYM. Dostupné z:
http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=analyza-problematiky-confiteor-indulgentiam-a-offertorium-ve-dvou-formach-rimskeho-ritu-1&cisloclanku=2017020119;
Dučák, K.:
Svätá omša podľa Misála Pavla VI. Vysvetlenie niektorých sporných momentov v polemike s tridentistami. In:
Duchovný Pastier. roč. 97, č. 4, 2016. ISSN 0139-861X.
(5) Srov. Malý, V.:
Slávenie svätej omše, s. 58.
(6) Srov. Kunzler, M.:
Liturgia Cirkvi, s. 270.
(7) Kunzler, M.:
Liturgia Cirkvi, s. 269-270.
(8) SVÄTÝ JUSTÍN,
Apologia 1, 67: CA 1, 186-188) (PG 6, 429). Citováno podle: KKC, č. 1351.
(9) Citováno podle: Malý, V.:
Slávenie svätej omše, s. 58.
(10) Srov. Kunzler, M.:
Liturgia Cirkvi, s. 269.
(11) Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu., s. 74.
(12) Caban P.:
Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu., s. 83.
(13) Srov. Kunzler, M.:
Liturgia Cirkvi, s. 270.
(14) Srov. Berger, R.: Liturgický slovník, s. 390.
(15) Srov. Malý, V.: Slávenie svätej omše, s. 58.
(16) Srov. Ragan, G.: Liturgické hnutie na Slovensku, s. 16-17.
(17) Srov. Ragan, G.: Liturgické hnutie na Slovensku, s. 16.
BIBLIOGRAFIE:
1. Berger R.: Liturgický slovník. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2008. 592 s. ISBN 978-80-7021-965-2.
2. Caban P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu. Prvé vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2010. 152 s. ISBN 978-80-7162-802-6.
3. Katechizmus Katolíckej cirkvi. 4. vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2004. 918 s. ISBN 80-7162-514-0.
4. Kunzler, M.: Liturgia Cirkvi. Prešov: Petra, 2009. 540 s. ISBN 978-80-8099-038-1.
5. Malý, V.: Slávenie svätej omše. Dostupné z:
http://www.bosy.org/sviatosti/21_SLAVENIE_SV_OMSE_MALY.doc
6. Pius V.: Quo primum tempore. In: Missale Romanum, editio XIX iuxta typicam Vaticana Ratisbone (1936), str. 5-7.
7. Ragan, G.: Liturgické hnutie na Slovensku. Košice: Liturgický inštitút Jána Jaloveckého, 2001. 103 s. ISBN 80-7165-302-0.
