A ještě bych mohl doplnit, že i pomýleného, nemocného a zoufale hledajícího samého sebe. Alespoň to tvrdí lid a hlas lidu je zákon
Tehdy mě napadne, že už vůbec nesmíme mluvit o psychologii v praxi, abychom se někoho nedotkli?
Ztrácíme svobodu bohužel i vnitřní, nejen mediální. Média dnes totiž nejsou prostředkem, ale filtrem. Jsou pohůnci vyvolených, kteří se nebudou odklánět od předem dohodnutého scénáře. Člověk dnes není za jiný názor, ba přesvědčení stíhán soudy, ale perzekuován médii. Těmi médii, které bojují za svět plný barev. Je to k smíchu i k pláči.
Představme si, že máme matku, která vede celý život svého syna k tomu, aby ji neustále potřeboval. Každé synovo chci / nechci, mohu / nemohu, smím / nesmím, vychází ze silného vlivu matky na něj a ten vliv může být tak významný, že i dospělý syn má pocity viny a studu při tom, když dělá něco, s čím by jeho matka zřejmě nesouhlasila.
Nebudeme o tom raději mluvit, protože urazíme tu matku a zahanbíme i syna? Myslím si, že to děláme i tehdy, pokud někdo vidí příčiny vzniku homosexuality jinde než v genech. Proč to ale lidi tak štve a dráždí, pokud jsou přesvědčeni o tom, že je to jinak?
Byl jsem v různém kontaktu se stovkami homosexuálních mužů a
postavení jejich matky i otce v rodině i v jejich srdci bylo specifické a značně podobné. Zmíním celkem častý obraz:
Žena je vedena k tomu, aby vzala věci do vlastních rukou výchovou nebo zkušeností z vlastní rodiny, sama má povahu, která vyžaduje někoho řídit či ovládat nebo je k tomu přinucena mužem, který od ní tuto roli očekává, případně jinými okolnostmi. Občas muže před vlastním synem poníží, připomene mu jeho místo i neschopnost. Nebo jen stačí, že ho nebere příliš vážně. Byla synovi k dispozici vždy a pokaždé dříve, než si otec stihl všimnout, že ho syn potřebuje. Syn si stěží vzpomene na pár nezapomenutelných pozitivních zážitků s otcem z dětství, pokud si vůbec je schopen na nějaký vzpomenout. Dnes je již s přístupem otce celkem vyrovnaný, ale stále ho vnímá jako tvrdý oříšek, příliš osobitého, vzdáleného nebo nechápavého. Kdyby si mohl vybrat, nechtěl by být jako on zcela nebo z velké části.
Lid řekne: "Náhoda, nikdo není dokonalý." Tak se pojďme ptát dál. Je heterosexualita vrozená? Absolutně ne, tak proč by homosexualita měla být? Neboť se lidé dohodli, že bude i psychologové tomu věří. Věří tomu i terapeuti, kteří se o homosexualitě ve škole nikdy neučili a nějakou tu anamnézu udělali možná nechtěně některým svým homosexuálním přátelům se závěrem: "Kdo to měl jednoduché? Asi nikdo."
Matka měla se synem jen dobré úmysly a otec si nebyl vědom toho, že pro syna je klíčové, aby dělal věci jinak. Vždyť to tehdy ten syn ani sám nevěděl. Dítě se nebude dotazovat po někom, kdo si k němu neumí najít cestu, ani nebude protestovat, pokud ho bude někdo svou láskou dusit. Dítě je nevybíravé v projevech lásky, ono je pouze čekající. Až při dospívání pocítí, že něco s ním není v pořádku. Oba rodiče mu však vždy podle sebe dávali maximum toho, čeho byli schopni a co považovali za nutné.
Cesta do pekla je nejednou dlážděna pouze dobrými úmysly všech lidi kolem nás.
Samozřejmě, není to jen o rodičích. Je to jakékoliv narušení identity a vývinu rovnosti i osobní integrity jakýmkoli faktorem v dětství u vnímavého dítěte. Pokud chlapec necítí přijetí a naplnění v kolektivu, kterému často předchází oslabení a znejisťování dítěte v rodině, je to, jakoby ho někdo permanentně fackoval, dokud si neklekne jako budoucí muž na kolena a nevzdá to. Nemůžeme být tak nezodpovědní a hodit to na geny, a ještě si zacpávat uši nebo ponižovat každého, kdo bude tvrdit opak.
Proč je pro dítě stejné pohlaví cizí, nepoznané, přitažlivé a opačné pohlaví nezajímavé, okoukané, když je ve skutečnosti totálně odlišné od mužského? Není to tím, že v dané rodině a v kolektivu došlo ke změně až pokřivení reality, která se zvnitřnila? Zapomněli jsme se dívat na věci očima selského rozumu, ale umíme vysvětlit genetiku, endokrinologii a embryologii homosexuálního jedince.
Odpůrci se smějí, že pokud homosexualita není vrozená, pak by to musela být volba, rodiče by ji pak museli naučit své děti nebo by mohla být léčitelná. Tito lidé potřebují vidět a vědět, kolik věcí, které se hromadí v duši člověka, si člověk nevybral, nikdo ho to nenaučil a téměř do smrti s tím musel bojovat, ale i tak nevyhrál úplně. Vezměme například pro někoho banální a s homosexualitou nesouvisející mentální anorexii. Žádný normální rodič nebude dítěti opakovat, že by nemělo jíst, nenarodilo se s nechutí k jídlu, ale stačí, že vnímavé děvče zraní na základní škole nějaký chlapec, ovládne ji strach, aby nedošlo k vzestupu váhy, následně k posměchu a odmítání okolí a problém je na světě. Změnit tento obraz hubené holky o sobě samé, které v zrcadle vidí obludu, je téměř nemožné. Řekneme si, že je to jen anorexie. Avšak není to jen anorexie, ale komplexní narušení identity konkrétního člověka. A tak nikdo normální dnes ani jiné sexualitě neučí; tato doba teprve přijde, ale už to nebude doba normálních lidí. Zranění jsme všichni, ale ne všichni stejně a ne všichni v jedné oblasti.
V oblasti psychiky a sexuality nejsme stroje, které se naprogramují při výrobě. Naše sexualita se vyvíjí přes identitu, vztah k sobě a k oběma pohlavím a tuto identitu, tento vztah ke stejnému i opačnému pohlaví získáváme během života v jeho nesexuální fázi. Pro homosexuála je protipólem jiný muž, ne žena. A ten obraz protipólu nabyl v rodině, v kolektivu nebo traumaty.
Ján Poľa
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 12. 6. 2018 naleznete
zde
