Tyto chyby tvoří ve skutečnosti 6 výhonů ze stejného kořene a tím je odmítnutí Božího dobra.
Evangelium říká: "
Pokud někdo řekne něco proti Synu člověka, bude mu odpuštěno. Kdo by však řekl něco proti Duchu Svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím." (Matouš 12,32)
Tato děsivá výstraha se týká hříchu odmítání Boží milosti; je to odmítnutí Boží nabídky spásy - úplné odmítnutí Božího působení, neustálého zvaní i varování Ducha Svatého.
Vůle člověka, který by mohl spáchat tento hřích, je tak vytrvalá, že nechce Boží milosrdenství a odmítá jeho dobrotu.
Hřích proti Duchu Svatému je tedy "neodpustitelný", právě proto, že je to sám hříšník, který brání Bohu, aby mu odpustil. Jak Bůh respektuje svobodu, s níž nás stvořil, respektuje i rozhodnutí hříšníka pevně odmítnout odpuštění.
Papež, svatý Pius X. ve svém katechismu učil, že existuje šest prvků hříchu proti Duchu svatému:
1. Zoufalství v spáse. Tento stav nastává, když člověk ztrácí naději na spásu, soudě, že jeho věčný život je již ztracen a že je odsouzen ještě před samotným soudem. Vnímá Boží milosrdenství jako malé. Je to stejné jako nevěřit v Boží spravedlnost a moc.
2. Předpoklad v spáse. Tento stav duše znamená, že člověk pěstuje ve své duši myšlenku své vlastní dokonalosti, přechovává si pocit hrdosti a pýchy. Věří, že jeho spása je zaručena tím, co už udělal.
3. Odmítání pravdy. Takové pravdy, kterou jako takovou uznává církevní učení. Když člověk nepřijme pravdy (dogmata) víry, ani po vyčerpávajícím vysvětlení doktríny, je to hřích kacířství. Tím považuje své osobní porozumění za větší a lepší, než je tomu v Církvi a v učení Ducha Svatého, které pomáhá Svatému Magisteriu.
4. Závist Božích milostí u bližního. Jde o postoj k milostem, které Bůh dává jiným lidem. Závist je pocit nespokojenosti, pokud někdo jiný získal něco dobrého, ačkoli závistivý jedinec to už sám vlastní, nebo by to mohl časem získat. Je to akt, když nechceme to, co je dobré pro našeho bližního. S tímto hříchem se sami stáváme soudci světa. Odporujeme Boží vůli. Bouříme se proti zákonu lásky ke svému bližnímu.
5. Tvrdohlavost v hříchu. Znamená pevnou vůli pokračovat v omylu dokonce i poté, co dostal člověk světlo a pomoc Ducha Svatého. Stav nastává, když člověk vytvoří vlastní kritéria pro etický úsudek, nebo prostě nepřijme žádnou etiku a tím se odděluje od Boží vůle a odmítá spasení.
6. Konečná nekajícnost. Bývá výsledkem odmítání Boha během celého života. Stav nastává, když člověk přetrvává v omylech až do úplného konce. Je to ekvivalent zasvěcování se Kristovu protivníkovi. I v hodině smrti takový člověk odmítá pokoru vůči Otci. Neotevírá se pozvání Ducha Svatého.
Převzato z
http://www.verim.sk/,
článek naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 10. 6. 2018)
