Když se podíváme na různé návody, jak dosáhnout v životě úspěchu, pak
ve většině případů čteme s naprostou samozřejmostí: „Musíš se naučit prosazovat
svou vůli.“ Toho se držel také autor tohoto vyznání, dokud jednoho
dne neprožil rozhodující zkušenost.
Jako kněz může člověk prožít obdivuhodné věci. K nim patří i životní příběhy, které lidé vyprávějí zcela spontánně, jakoby náhodou. Náhodou, protože přicházejí z nebe, i když se dějí na zemi.
Bůh je obdivuhodný ve svých svatých. Tento příběh mi vyprávěl jeden starý muž krátce před svou smrtí.
„Byl jsem úspěšný obchodník, ctižádostivý, bezohledný. Všechno muselo jít podle mých představ. Všichni museli tančit, jak jsem pískal, i Bůh. Když jsem měl problémy, prosil jsem ho, ale tak, aby se stala moje vůle.
Pak jednou, to mi bylo 40, jsem měl těžkou autonehodu. Rok jsem ležel v nemocnici. S mým podnikem to šlo z kopce. Žena mě opustila i s oběma dětmi. Když jsem se vrátil z nemocnice, zkusil jsem to znovu s podnikáním. Třikrát jsem však skončil v konkurzu.
Pak se dostavily deprese. Jedna za druhou. Prosil jsem znovu Boha, rozkazoval jsem mu, měl mě konečně uzdravit. Ale místo uzdravení přišla nervová klinika. Týdny, měsíce jsem ležel jako líné zvíře. Pak přišlo propuštění.
Na cestě z nemocnice jsem se zastavil v kostele, ne abych se modlil, ale byl jsem na smrt unavený a nemohl jsem dál. Posadil jsem se do poslední lavice …
A pak se něco stalo. Nevím už, zda jsem usnul, nebo ne. Najednou jsem byl obklopen jasným světlem, byl jsem jakoby ponořen do moře světla a lásky. Poznával jsem Boha a viděl jsem, že Bůh poznává mě, že mě miluje, bezmezně miluje.
Viděl jsem, že Bůh o mně všechno ví a že zná celý můj život, všechny mé hříchy, všechno. Věděl o každém kroku, který jsem dosud udělal, a věděl všechno, co v mém životě ještě přijde. Viděl jsem minulost, přítomnost a budoucnost v jednom. A cítil jsem nekonečnou lásku, jako by Bůh existoval jenom pro mne, jen pro mne samotného, a ne pro 5,5 miliardy dalších lidí.
Byla to láska, která nedělá žádné výčitky. Nestavěl přede mne žádný z mých hříchů. Bůh mě prostě miloval takového, jaký jsem byl. Nijak mě neoslovoval, nepoháněl mě ostruhami vpřed jako lidé kolem: ‚Tak se konečně seber! Nechoď tak líně kolem dokola!‘ Ne, nedokážu tu lásku vůbec pospat. 40 roků jsem prosazoval svou vůli v podnikání i v rodině. Stále jsem poroučel, i Bohu. Ale touto událostí se můj život otočil o 180 stupnů .
Pocítil jsem ten den hnus sám nad sebou, sám sobě jsem se jevil jako bezohledný tyran. A tento pocit mě dodnes zcela neopustil. Od té doby pociťuji vášnivou touhu konat Boží vůli a modlit se o poznání Boží vůle.
Protože jsem poznal, že Bůh pro nás lidi chce jen to nejlepší, nejmilejší, nejkrásnější. Ale my lidé stojíme jeho vůli v cestě. V podstatě stále předepisujeme Bohu, co má udělat. Jsme jako šachové figurky, které poroučejí hráči, jaký má udělat tah. Tak se chováme k Bohu.
Každý den se modlíme ‚Buď vůle tvá‘, a když se ta vůle děje, protestujeme, neovládáme se, zoufáme si. Neuvěříte mi, jak děkuji Bohu, že jsem měl autonehodu! Jinak bych skončil v pekle. Nyní jsem Boží dítě a modlím se bez ustání: ,Otče, děj se tvá laskavá vůle jako v nebi, tak i na zemi!‘ Modlím se skoro stále, modlím se doma, i když jdu po ulici.
Když vidím na ulici dítě, modlím se k Bohu za toto dítě, aby se s tímto dítětem neděla egoistická vůle dospělých, ale vůle Boží. Dospělí se milého Boha neptají na jeho plány, jaké má s těmito dětmi.
Ve svém zážitku v kostele jsem mohl vidět, že Bůh má obdivuhodný plán s každým člověkem, nejen s prorokem Jeremiášem anebo se svatým Pavlem. S každým má Bůh svůj plán. Plán je v nebi a má se uskutečnit na zemi: jako v nebi, tak i na zemi. Bůh od věčnosti myslí na každého člověka s nepochopitelnou láskou. Bůh nosí každého od věčnosti ve svém srdci, ještě dříve, než se narodí na tento svět. V nebi je všechno dříve, než se to stane na zemi. Proto se stále modlím za všechny lidi, které potkávám: ,Otče, ať se v těchto lidech stane tvá vůle, ne jejich!‘
Modlím se tuto modlitbu také za politiky, za všechny, kteří řídí tento svět, aby se prosazovala vůle Boží, ne jejich.“
Rozhovor pokračoval ještě dlouho. Tento muž mi vyprávěl mnoho věcí, nad kterými jsem mohl jen žasnout. Stal se na zemi svatým. Ptal se ve svém životě jen na Boží vůli a tu si pro svůj život vyprošoval.
On sám se již nikdy zcela neuzdravil. Ještě dvakrát ho jeho lékař poslal na kliniku. Šel tam bez zdráhání. Šel, protože lékař mu to doporučil. Musel až do konce života brát léky. Jeho bolesti hlavy nikdy neustaly. A když upadl do deprese, musel zmobilizovat všechny síly, aby se udržel nad vodou. Ale nezoufal si.
Nikdy už nemohl vykonávat práci na plný úvazek. Bůh mu však svěřil úvazek pro volný čas: svěřil mu modlitbu za lidi celého světa, aby se na zemi děla nikoliv vůle lidí, ale vůle Boží. Aby se na zemi prosadil velký Boží plán lásky, dobré vůle, pokoje a smíření, jak ho Bůh nosí od věčnosti ve svém srdci.
Tento muž pochopil ve svém srdci třetí prosbu z modlitby Otče náš. A já konstatuji stále znovu u lidí, kteří uzráli ve víře, v naději a v lásce, kteří často prošli nejedním životním osudem, zkouškou, pokořením, že jsou naplněni hlubokým odporem ke svým vlastním názorům, přáním, náhledům a zájmům.
Zakusili na vlastním těle, co to znamená, konat v životě svou vlastní vůli. Zakusili, že ve vlastní vůli je mnoho škodlivých látek a mnoho egoismu. Proto nedůvěřují svému úsudku a nedůvěřují své vlastní vůli. Jsou to zcela zvláštní lidé a není jich málo. Oni pochopili to, co napsal sv. František ve Filothei:
„Nesmíme trvat na tom, že to nebo ono si přejeme a chceme, nýbrž musíme nechat Boha, aby chtěl a jednal, jak se líbí jemu. … Protože tak on ponese odpovědnost za naše podnikání a bude pro nás chtít jen to nejlepší.“
Pro lidi, kteří to existenciálně prožili, stává se třetí prosba Otčenáše trvalou vášnivou modlitbou.
Takovým člověkem byl také Charles de Foucauld, který po mnoha blouděních jako voják a důstojník našel cestu ke Kristu a stal se světcem. Od něho pochází obdivuhodná modlitba, kterou se modlí mnoho křesťanů na celém světě:
Můj Otče, odevzdávám se Ti. Dělej se mnou, co se Ti líbí. Děkuji Ti za všechno, co máš se mnou v úmyslu, jsem na všechno připraven, všechno přijímám. Jen ať se splní Tvá vůle na mně a na všech lidech, pak už si nepřeji nic jiného. Do Tvých rukou vkládám svou duši. Odevzdávám se Ti, Bože, s celou láskou svého srdce, protože Tě miluji, a tato láska mě pudí, abych se Ti odevzdal, vložil do Tvých rukou ve zcela bezvýhradné důvěře. Protože Ty jsi můj Otec.
Vyšlo v časopise Světlo 24. ČÍSLO / XI. ROČNÍK
