"
Hle, tvořím něco docela nového, nevíte o tom?" (Iz 43, 19)
Tak asi takto se to začalo. V největší bolesti přišla naděje. Tam nahoře, nad cementárnou v Ladcích. Na místě, které celé Slovensko nazývá "nejmladší a poutnické." V skalním sanktuáriu Božího milosrdenství.
Několik vesnic od té cementářské žil Josef. Nešťastný, a přece dokonalý otec. Poslední dva roky si procházel peklem. Celá vesnice byla proti němu. I babky v kostele na něj zíraly. Dostal nálepku: otec narkomana. Ale jestli on za to může? I žena je proti němu. Pouze fňuká a o hlavu mu otlouká minulost. Je pravda, že hodně pracoval, že se týdny a týdny neukázal doma, ale to vše jen pro ni a pro syna.
Kdyby to nebyl dělal, ještě dnes žijí u manželčiných rodičů. Co to nikdy nepochopí? To ona měla být na své dítě přísnější. Neměla mu splnit všechno, co mu viděla na očích. Všechno a hned. Neměla žehlit jeho přešlapy ve škole. Neměla. Ale na tom teď už nezáleží. I hospodu obcházel Josef obloukem. Všichni, co v ní sedí, jsou moudří. Vědí, jak se chovat k narkomanovi a jak vychovávat jeho spratka. Považují ho za neschopného. A v konečném důsledku je to i pravda. Neví, co má dělat, kam se obrátit, koho požádat o pomoc, aby neublížil svému potomkovi. Několikrát uvažoval o tom, že zajde i na policejní stanici, ale pak nad tím jen mávl rukou. Co by se stalo? Jeho synátor by byl ve vězení. Ale jednou by ho z něj pustili a co potom? Zmlátil by ho? Odpustil by mu někdy jeho konání? A jak by se na to dívala jeho žena. Otřáslo jím to, jako by ho přeskočila smrtka.
Vzpomněl si na pátek. Bylo to večer. Všichni odpočívali a seděli u televize. Vtom se otevřely dveře a stál v nich on, prvorozený David. V ruce držel nůž a vyhrožoval, že pokud mu nedají peníze na drogy, tak ho použije proti nim. Josef se i vzepřel, ale mladík měl více síly než on. V podstatě mohl být rád, že skončil s políčkem. Manželka od té doby ani nespí. A pokud, tak pouze jako myš na pytli. Probudí ji i to nejmenší šustnutí. Strach má velké oči a ona se bojí o svůj život.
I starosta si ho předvolal. Prý nechce dělat zbytečně neklid v obci, ale už mnozí byli za ním, že jim ze dvora mizí věci a že podezření padá na jeho syna. Bránil ho zuby nehty. Krást přece může kdokoliv a vůbec to nemusí být David, ale v koutku duše cítil, že je to právě on. Je závislý a dělá vše pro to, aby získal peníze. Co má dělat? Ještě jednou zajde za synem. Ještě jednou mu domluví. Ještě jednou to zkusí.
David byl právě na odchodu, když se Josef vrátil domů. Stavil se u známých a dal si za dva pohárky slivovice. Dobře mu to padlo, i síly dodalo, i lepší nálady či naděje, že je ještě šance dostat svého syna do normálu. Jakmile ho oslovil, vybuchla hádka. Čím méně svinstva v žilách, tím více agresivity. Tvrdý a nelítostný pohled naplněný nenávistí "
Co chceš ty, tato, ode mě? Už je pozdě! Buď mi budeš pomáhat, nebo ... " žduchl ho a vyběhl na ulici. Josef několik minut zůstal bezvládně ležet na zemi. Ponížený a nepochopený.
Snad mu pomůže Bůh. Zajde ke zpovědi. Snad to bude lepší. Nebylo. Ačkoliv se modlil a tahal všechny svaté za rukáv, nic se v jeho rodině nezměnilo. Ba právě naopak. Vše bylo horší. A vzácné věci z domu mizely v zastavárně. Vrcholem všeho bylo nedělní kázání o darebácích, které Ježíš vyhnal z chrámu. Budižkničemu, to je ono. Josef byl jedním z nich. Vždyť kdyby byl dobrý, aspoň tak ho to učila jeho babička, Bůh by ho jistě vyslechl. Ale protože ho zklamal, nemá pro něj nic jiného, pouze mlčení a hlubokou tmu. V té chvíli jakoby se v něm všechno nastavilo jinak. Ne. Už nikoho nebude zachraňovat ', přišel čas, aby byl zachráněný on! Aby se zbavil bolesti, kterou v sobě nosí. Aby se to všechno skončilo a aby už nikdy neslyšel o Davidovi a o tom, co je spojeno s ním. Vyběhl z chrámu, no a co, že byla mše. Nevadilo mu, že se všichni dívali na něj. Ať se dívají. I tak mu nikdo z nich nepomůže, nikdo nepochopí. On musí najít nějaké řešení. Musí být řešení ... Musí ...
Vzpomněl si, že ve stodole má odložené lano. To bude ono! Cítil, jakoby ho volalo, přitahovalo: "
Pojď, já vyřeším tvé trápení. Jednou provždy. Ať se trápí jiní. Ty se už nemusíš. Ať mu je líto, možná ho to změní ... Možná ..." Divil se sám sobě, že už předtím nepřišel na takové řešení. V rychlosti popadl provaz a vyběhl s ním za humna. Vzhůru do hory! Co nejdále od domu. Najít ten správný strom, který ho udrží, strom, který bude pro něj vysvobozením. I tak už nikomu nechybí. A možná unikne alespoň sám před sebou. Nepamatoval si, jak dlouho utíkal. Jen chtěl jít stále výš a výš. Aby ho nehledali, aby ho nenašli. Vtom vyběhl na jakési prostranství. Ještě nikdy tam nebyl. Na velkém kameni se tyčil mohutný kříž. Cítil se jako blázen s lanem přehozeným přes rameno. "
Ani se mi na oči neukazuj!" Vykřikoval. Ohlédl se. Nikdo tam nebyl. Pouze on sám. "
Nech mě, ať spokojeně odejdu! Slyšíš?" Chtěl se vymanit z přítomnosti někoho, kdo se ho dotýkal. Tam, vysoko v horách. "
Kdybys byl! Kdyby jsi tu byl, tak nedovolíš, aby můj syn trpěl! Ale ty nejsi! Víra je pouze jakási berlička, hloupost!" Zoufal si. Ale nemohl se zbavit dotyku Neviditelného.
Ten kříž postavený na kameni ho dusil i vábil zároveň. Což ho Bůh zavolal sem, aby se s ním hádal, jako kdysi Job ponořený do vlastní bídy na smetišti? Co to má znamenat? Po tváři mu začaly téct slzy. Ale nebyly to slzy lítosti nad sebou, ale nad hněvem a bezmocností chlapa, který všechno pokazil.
"
Slyšíš? Máš radost z toho, že můj syn je narkoman?" Po těch slovech se otřásl. Byla příliš pravdivá. Věděl to, ale dosud svého potomka bránil. Tady, pod tím křížem mu to jaksi nešlo.
Jakoby se na chvíli zastavil čas. Obrátil se. Teprve teď si všiml dvou menších kamenů, do nichž jsou vsazeny obrazy. Příliš živé obrazy. Přešel k nim.
Uviděl ho. Kdysi ho rád poslouchal a řekl o něm, že je moudrý. Ale teď? Je mrtvý a přitom svatý Jan Pavel II. Josef k němu přistoupil. Chtěl se mu podívat do očí, ale v jeho obraze uviděl sebe a nápis: "
Nebojte se." Ticho. Něco mu ještě mocněji sevřelo srdce a dotklo se jeho duše. Najednou nebyl sám. Strach z poznání, z vyslovení pravdy najednou pominul a on jakoby zaslechl hlas světce: "
Neboj se, jsem s tebou. Jsem s tvou rodinou, jsem s tvým synem. " Další slzy, ale tentokrát už jiné. plné naděje. Bez výčitek a posuzování. Už ani lano nebylo potřeba. Stál tam několik hodin. Jen tak. Bez myšlenek. Jen s tím, který mu řekl: "
Neboj se." Domů se vrátil pozdě v noci. Nic nevysvětloval, jen objal neklidnou manželku a zašeptal: "
Už vím, že to bude dobré."
Na Butkov ke kříži i na "pokec", jak to on říkal, se vracel několikrát do týdne. Bylo to místo, kde otevřeně mohl mluvit s Bohem o všem. Davida svěřil pod ochranu svatého Jana Pavla II. a on, papež milující mladé,se nenechal zahanbit. I když neodpověděl na Josefovy modlitby hned.
Uběhly dva měsíce a Josefovi volali z nemocnice: "
Váš syn se předrogoval. Jeho stav je vážný. Prosím, mohl byste přijít?" Začal se boj o život. Nejen o ten pozemský, ale věčný. Hněv, zuřivost, apatie, agresivita byly společníky všedních dní. Syn dostával abstinenční krize, zuřil a házel všechno kolem. Nadával na Boha, na rodiče, na celý svět. Josef však byl při něm. Zůstal, i když ho prosil, aby odešel, i když mu nadával. Někde v hloubi duše mu zněla slova, která kdysi slyšel v kostele. Bůh říká: "
I kdyby matka zapomněla na své dítě, já nezapomenu." A Bůh je otec. Josef si byl jistý tím, že musí vytrvat. Byla to příležitost, jak být nablízku svému synovi. A on ji nechtěl promeškat. Po určitém čase přišly klidnější chvíle a jedna z těch vzácných byla právě ta, kdy se David ptal: "
Tati, proč jsi ode mně neodešel?" Josef neodpověděl. Nemohl. Pouze ho chytil za rameno a podíval se mu do očí. Bylo to víc než odpověď. Něco jako: "
Nemohl jsem, protože mi na tobě záleží. Toto je reparát lásky."
David se po návratu z nemocnice navzdory slibům, že se drog ani nedotkne, vrátil na staré cestičky. Potřeboval přátele, spřízněné duše a přestože byl dva týdny čistý, podlehl tomu, co nenáviděl. Kolotoč v rodině se začal znovu. Jeho máma se utápěla v slzách a otec několikrát týdně odcházel z domu. Vystupoval tam nahoru, do Skalního sanktuária Božího milosrdenství. Kleče při obraze Jana Pavla II. prosil o požehnání pro své ztracené dítě.
Na lano a na den, kdy si chtěl vzít život, už ani nepomyslel. Netrápil se ani nad tím, co si myslí starosta a lidé ve vesnici. Byl na místě, na kterém měl být. Byl tu a prosil, jako jen umí otec prosit za své dítě. Přestal se bát a pojmenoval věci tak, jak se mají.
Jednoho dne mu jistá žena, která také přišla prosit o milosrdenství, darovala časopis. "
Modlila jsem se a Pán mi řekl, že toto vám mám dát." Josef si to vzal, ale pochyboval o tom, že Pán rozdává noviny. "
Uvěřím všemu, ale tomuto nenaletím, myslel si sám u sebe a kráčel domů. Večer časopis přece vyndal z vaku, aby si ho aspoň prolistoval. Byla v něm napsána svědectví rodičů, kteří si procházeli podobnou cestou jako on. Působila jako balzám na jeho uzdravující se duši. Na poslední straně našel malými písmeny napsán email pro ty, kteří potřebují pomoc.
Neváhal. Ještě tu noc převyprávěl člověku žijícímu na druhé straně republiky svůj příběh. Záměrně však vynechal informaci o tom, že se modlí neustále novénu k Janu Pavlu II. za duchovní uzdravení svého syna. Vždyť co kdyby si náhodou ten dotyčný pomyslel, že je náboženský fanatik? Za několik dní se setkali. Mluvili otevřeně o možnostech, jak pomoci Davidovi. Dohodli se, že se mimo jiné budou za něj i modlit. "
Myslím," řekl člověk ze sdružení, které se věnuje mladým závislým lidem, "
že v jeho případě by mohl mít hlavní slovo Jan Pavel II. Přosím, tady je novéna. Budu se ji modlit za vašeho syna a pokud chcete, modlete se ji také." Josefovi se roztřásl hlas. Nevěřil vlastním očím. Přesně stejná brožurka, kterou s sebou brával na Butkov, tytéž modlitby i slova. A znovu tentýž hlas, který k němu promlouval v duši: "
Nebojte se."
Až nyní se zhluboka nadechl a dovolil (poprvé v životě), aby mu v přítomnosti lidí stékaly slzy po tváři. Konečně objevil v sobě sílu vyprávět své manželce i terapeutovi, co se stalo v onu neděli, kdy vystupoval s lanem a chtěl najít strom, který by řekl definitivně konec. Tam nahoře se naučil, že v životě nemáme dělat místo, kde bude bydlet strach, ale máme ho vyhnat důvěrou, že Bůh má řešení na každý lidský trapas. A tím řešením je jeho milosrdenství.
Od toho dne se této rodince kráčí snadněji. Tam nahoře, na horu Butkov, putují a čerpají Boží milosti. Učí se nebát a důvěřovat. Vždyť o tom je život. Můj i tvůj.
Zdroj:
časopis Slovo+, 7/2018, „Reparát z lásky“, Marcela Bagínová
Převzato z
http://modlitba.sk/,
článek z 9. 6. 2018 naleznete
zde.
***********
Prohládněte si v článku zmíněné poutní místo:
Kríž na hore Butkov - krátké video
Vrch Butkov pri Latcov
***********
V článku najdete rozjímání k růžencům a modlitbu křížové cesty za závislé:
Růženec za závislé ke stáhnutí 1 - radostný růženec
http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=ruzenec-za-zavisle-ke-stahnuti-1-radostny-ruzenec&cisloclanku=2017010036
a přiložené odkazy
