Přinášíme kázání jáhna Ladislava Kince ze slavnosti Těla a Krve Páně.
Duchovní otcové, bratři a sestry, milé děti!
Když jsem připravoval další promluvu z těch, které mají sloužit jako příprava na naše listopadové Lidové misie, uvědomil jsem si, že už máme za sebou sedm měsíců této přípravy. Je před námi pět měsíců, které budou velmi intenzivní, jak jsme o tom jednali při setkání s misionáři a na schůzi farní rady.
Na prvním místě připomínám a prosím – o co nejčastější modlitbu za zdar Lidových misií a ty, kteří je připravují. Dále prožívání svého osobního misijního předsevzetí – co chci zlepšit ve svém životě, modlitbu za návrat k víře nebo získání pokladu víry pro mnou vybraného člověka. Tomu všemu dávat život svými drobnými každodenními obětmi.
Dnešní téma přípravné promluvy je dané slavností, kterou prožíváme: Víra v Nejsvětější svátost, mše svatá, Eucharistie, veřejné procesí.
Minulou neděli jsme přijali tato Ježíšova Slova: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi, jděte, získejte, křtěte, učte, já jsem s vámi po všechny dny.
Jak vnímám tuto skutečnost – Pán Ježíš je nejmocnější, je stále se mnou, nesmírně mě miluje? Pokud se nad touto otázkou zamyslím, tak jediná a smysluplná odpověď zní: Je to dech beroucí tajemství.
Na jedné straně neuvěřitelná pokora, bezmoc – sám Boží Syn se dává hříšníkům. Kdo chce může jej přijímat bez víry, bez vděku, neuctivě, dokonce i rouhavě. Je vydán na posměch ignorantům, chytrákům i otrokům ďábla.
Současně je neuvěřitelně mocný. Církvi je základním kamenem. Kajícím hříšníkům je radostnou posilou na cestě životem. Je pokrmem, který nejen sytí, ale též očišťuje a proměňuje. Umírajícím je klíčem k bráně nebeského Jeruzaléma. Andělům je důvodem neustálého klanění. Zlým duchům je příčinou hrůzy a připomínkou jejich definitivní porážky.
Ke komu se přidám – k andělům, svatým, Panně Marii? Chci a budu věřit tomu čemu učí moje matka katolická Církev o Eucharistii? Nebo se přidám ke zlým duchům a jejich otrokům?
Vaše odpověď je jasná: Tím, že jste tady – na mši svaté a plníte si jednu ze základních povinností katolického křesťana a vědomě nebo i nevědomě přijímáte všechny milosti a poklady které nám Bůh dává v Nejsvětější oběti mše svaté. Také tím, že se zbožně - víc nebo míň - účastníte eucharistického procesí.
Na závěr možná trochu drsný příběh z jednoho školního výletu:
Oběd se vybíral tak, aby dětem chutnal. Děti jejichž žaludky byly naplněny dopoledním mlsáním lupínků a energetických nápojů, všeho možného i nemožného druhu, se v jídle trošku povrtali a hurá: U příchodu do restaurace objevili, to co bych kazatelsky nazval embryo hracího automatu. Nastal nálet na rodiče dojídající po svých potomcích obědy. U jednoho stolu proběhlo tato scénka: Synek k matce: „Deset kaček.“ Matka: „Nemám.“ Dcera: „Ale máš.“ Při maminčině hledání v peněžence a kabelce utrousil jeden ze dvou mužů sedících u stejného stolu k druhému: „Nepoprosili, předpokládám, že ani nepoděkují.“ Stalo se. Maminka našla, oddechla si radostí ze splnění rozkazu svých potomků a…..obě mince zmizely během několika vteřin v nenasytném chřtánu hracího zárodku.
Možná mnohý z vás si v duchu řekne – to snad není možný. Byl jsem u toho a tento otřesný příklad špatné výchovy a děsivé budoucnosti nás může mimo jiné vést k otázce:
Jak jsem na tom já? Jak prožívám mši svatou – která je především děkováním a prosbou - nejcennějšího času dne, pro někoho týdne, období, pro jiného roku. Nejcennějšího, nejvznešenějšího, nejužitečnějšího co může člověk prožít. Chvíle, která začíná znamením Nejsvětější Trojice a kterou otvíráme slovem: Odpusť – moje hříchy, kterých jsem se dopustil myšlenkou, slovem, skutkem a tím, že jsem neudělal to, co jsem měl udělat.
Jeden z nejúžasnějších návodů jak prožívat tento čas, jak přijímat poklad všech pokladů je od sv. Tomáše Akvinského v písni Sióne chval Spasitele – ve zpěvníku je pod číslem 704.
Jsem přesvědčen, že když si tato slova pozorně v klidu přečteme, ujdeme velký kus cesty k Bohu a zcela se změní náš vztah k Pánu Ježíši v Eucharistii. Kriste elejson.
Amen.
