Zamyšlení nad evangeliem 9.neděle v mezidobí - cyklus B
Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: „Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu – bylo to za velekněze Abiatara – a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?“ A řekl jim: „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!“ Ježíš opět vstoupil do synagogy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali na Ježíše pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: „Vstaň, pojď doprostřed.“ Pak se farizeů zeptal: „Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?“ Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: „Vztáhni ruku!“ Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku. Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili. (Mk 2,23 – 3,6)
Již během minulých výkladů evangelia jsme jistě pocítili, že Pán Ježíš nás učí správně smýšlet a správně jednat tak, abychom z toho měli jen a jen užitek pro život pozemský a hlavně pro život věčný. Také dnes nás chce něčemu dobrému naučit.
Už dávno před jeho narozením platil v izraelské zemi zákon, že sedmí den v týdnu má být pracovní klid a lidé mají věnovat čas bohoslužbě. Bylo to moudré zařízení. Přikázal to sám Bůh, když dával svému lidu na hoře Sinaj desatero. Tehdy řekl: Pamatuj, Izraeli, abys světil sváteční den!
Izraelité pracovnímu klidu říkali šabat. My jsme si z toho česky udělali sobotu. Protože to bylo Boží přikázání, brali vážně její svěcení a v době Kristově až puntičkářsky lpěli na tom, aby se naprosto nic nedělalo v den sobotní.
Pán Ježíš byl samozřejmě také pro svěcení soboty. Vždyť to bylo ustanovení Boží a přinášelo člověku veliký užitek. Lidé si mohli odpočinout, ani otroci nemuseli nic dělat, ano, ani zvířata v sobotu nemusela pracovat. Lidé se mohli scházet k pobožnosti, mohli se věnovat rodině – samé výhody. Ale nelíbilo se mu, že se zapomínalo na smysl pracovního klidu. Pro něho sobota měla být dnem, kdy každý měl dost času na nejdůležitější práci: prokazovat lásku Bohu a bližnímu. Lásku k Bohu mohl prokazovat tím, že v synagóze poslouchal čtení Písma svatého, odkud mu zaznívalo slovo Boží, zpíval zbožné písně – žalmy, děkoval mu za přijatá dobrodiní a prosil o jeho požehnání, ale mohl také prokazovat lásku bližnímu, navštěvovat nemocné, poučovat nevědomé, těšit zarmoucené a podobně.
A právě v této věci se na něho rozhněvali zase zlí lidé, kteří svou zlobu kryli pláštíkem horlivosti ve víře. Pán Ježíš, jak jste slyšeli, v sobotu uzdravil člověka s ochrnutou rukou. Nic nedbal na protesty svých nepřátel. „Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu“, řekl. Měl svatou pravdu. Tak to zamýšlel Bůh, když sobotu ustanovil.
My křesťané slavíme přikázaný pracovní klid – šabat – o 24 hodin později než Židé. To proto, že den po sobotě Pán Ježíš vstal z mrtvých a ve stejný den seslal Ducha Svatého apoštolům. Ale jinak se nic nezměnilo, až na to, že my křesťané slavíme tento den (říkáme mu neděle od nedělat, nepracovat) jako den lásky k Bohu, ke své duši a k bližnímu. Jdeme do kostela Pánu Bohu poděkovat, sebe pak vzdělat ve víře, bližního povzbudit svým zbožným příkladem. A po kostele se slušně bavíme, dopřáváme si oddechu a krásné nevinné zábavy, abychom pak zase s větší chutí a s větší láskou mohli konat své všední povinnosti.
Co si tedy umíníme? Co jiného, než že budeme slavit neděli jako den lásky k Bohu a k sobě a k bližnímu. Že rádi a z lásky přijdeme pokaždé na shromáždění bratří a sester ve víře. Tím uděláme Pánu Ježíši radost a ukážeme, že jsme porozuměli jeho nauce.
