Západní tradice nám zanechala několik antropologických principů, které orientují život náš i nových generací skrze výchovu.
Předně je to fakt, že
člověk je celek (σύνολον), tedy nedělitelná jednota duše i těla, jak ji definoval Aristoteles.
Za druhé pak
v člověku existuje určitá hierarchie, jak naznačuje mýtus o dvojspřeží z Platónova dialogu Faidros. Spřežení dvou koní – černého a bílého – je řízeno vozatajem. Koně představují vášně, vozatajem je rozum. Vášně jsou nezbytné k pohybu, ale jeho směr určuje rozum.
Pak je zde charakteristika, kterou formuloval opět Aristoteles, že totiž
člověk je „společenská bytost“. Je učiněn k životu ve společnosti a potřebuje vztahy.
Člověk má také to, čemu se říká „přirozenost“ neboli projekt, jako vše, co existuje. Tento projekt je však transcedentní, což znamená, že
člověk se realizuje sebedarováním druhému. Není to zákon pouze zjevený, jak jej vyjadřuje Ježíšův výrok, který se uchoval pouze v knize Skutků apoštolů (20,35): »
blaženější je dávat než dostávat«, nýbrž je to také antropologická zákonitost nazývaná „
paradox štěstí“, o níž mluví i autoři, kteří nejsou křesťanského vyznání, jako Aristoteles, Seneka či Viktor Frankl. Kierkegaard vyjádřil tento pojem velice pregnantně: „
Dveře štěstí se otevírají ven, každá snaha otevírat dovnitř je stále více zavírá.“
Dalo by se pokračovat, ale
toto jsou hlavní antropologické základy, na nichž tzv. Západ stavěl výchovu a lidský blahobyt. A dlužno říci, že poměrně zdárně.
Postupně však tyto koleje začala naše civilizace opouštět.
Začala karteziánsky považovat člověka za res extensa neboli prostorovost, k níž se nějak pojí res cogitans čili duchovnost (čímž není míněna duše).
Člověk se začal považovat za pouhou matérii, za „nahou opici“ a nakonec produkt ekonomických relací.
Rozum, který indikuje směr podle nebeských konstant zapsaných v srdci, byl znetvořen, poněvadž se začalo tvrdit, že může chápat jenom to, co je smyslové a měřitelné, tedy hmotu.
Všechno metafyzické – tedy to, co bylo vždycky považováno za prvořadější – se začalo považovat za pověru, konvenci či předsudek.
Vozatajem člověka se staly lidské vášně, které navíc Nietzsche deklasoval na pouhé dvě formy: prznění a zabíjení, zatímco Freud na smilnění a umírání. Dnešní média znají především sex. Smyslem života je tedy uspokojení vášní. Důležité je užít si, bavit se.
Člověku tak byla upřena jeho přirozenost, projekt. Pokud je totiž jenom matérií, a metafyzika neexistuje, člověk je to, co je, a není projektem. Netvrdil to ostatně také marxismus? A netvrdí totéž ideologie genderu?
Vytrácí se tak jakákoli transcendence.
Člověk je sobec a hledá jenom vlastní prospěch. Druzí mohou eventuálně dostat jen z drobků, které padají z jeho stolu. Jsme stále osamocenější a neschopni vztahů. Takzvané sociální sítě nahradily opravdové vztahy. Přáteli jsou nanejvýš moderátoři z televize nebo Facebook. Už se nedíváme lidem do očí, ale jenom na obrazovky, spřátelit se je takřka nadlidský úkol.
Tradiční antropologie byla prakticky obrácena vzhůru nohama. Trvalo to poměrně dlouho a stálo to dost námahy, nemluvě o válkách, vyhlazování a strádání. Ale nakonec je člověk svobodný. Každý žije, jak věří, nikoli podle toho, co je mu ukládáno věřit.
Humanistická antropologie se podle Platónova mýtu o dvojspřežení s vozatajem proměnila z transcendentního projektu řízeného rozumem na totální poddanost pudům, kde je sex jediným cílem.
Jaké jsou výsledky? V těchto dnech je zveřejnila Světová zdravotnická organizace, podle níž
300 milionů lidí trpí depresemi, což 4,4% světové populace. Tady v Itálii je to dokonce 20%. V letech 2010-2015, jak napsal
The British Journal od Psychiatry, se konzumace antidepresiv v Evropě zvýšila o 20%.
Stojí to za to?
Roberto Marchesini
Z internetového portálu
La nuova Bussola Quotidiana 24. května 2018
přeložil Milan Glaser.
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek z 27. 5. 2018 naleznete
zde.
