Zamyšlení nad evangeliem slavností Nejsvětější Trojice - cyklus B
Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa. (Mt28,16-20)
Každý den se přežehnáme a přitom říkáme slova z dnešního evangelia. Často opakujeme modlitbu Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému. Je tedy možné, že nám tato slova zevšedněla a nenaplňují nás nějakým nadšením. Ba dokonce je možné, že ani dnešní svátek Nejsvětější Trojice není pro nás nějak zvlášť přitažlivý. A to zejména proto, že zvěst o troj-osobním Bohu přijímáme obyčejně jako informaci pro rozum a skutečnost troj-osobního Boha umisťujeme kdesi daleko a vysoko od nás, jako například, když slyšíme , že Eiffelova věž v Paříži je 300 metrů vysoká, bereme to jako informaci, která je daleko a vysoko od nás a nějak se nás netýká.
Jenže Pán Ježíš nám nabízí celkem jiný postoj k tajemství Nejsvětější Trojice. Například v dnešním evangeliu říká: „Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“
Vzpomíná tu celkem tři Božské osoby, ale ne za tím cílem, aby to byla informace pro náš rozum o vzdálené skutečnosti, která se nás netýká, ale za tým cílem, abychom byli dokonale ujištěni jeho čestným slovem, že troj-osobnímu Bohu, Otci i Synu i Duchu Svatému záleží na každém člověku, a proto nás chce všechny křtem svatým spojit do svého troj-osobního božského života.
Je sice pravda, že už ve Starém Zákoně probleskovala v Božím zjevení ta skutečnost, že Bůh nás miluje. Například v Žalmu 94, ale protože tam ještě není řeč o troj-osobním Bohu, Boží láska k nám je tam popsaná na způsob lidské lásky. Čteme tam: „On je náš Bůh a my jsme jeho ovečky, o které se laskavě stará.“ A nebo v Žalmu 102 se říká: „Jako se nebe klene vysoko nad zemí, tak jeho láska objímá ty, kdo ho milují.“ A nebo v tom stejném žalmu se píše: „Jako otec miluje vlastní děti, tak Bůh zahrnuje láskou ty, kdo ho milují.“ V Novém Zákoně nám Pán Ježíš vyprávěl o dokonalejší Boží lásce a za tímto cílem nám odhalil skutečnost troj-osobního Boha. Nechce podněcovat naši rozumovou činnost do mudrování nad jakousi vysokou Boží matematikou, v které proti sobě stojí dvě čísla: jednička a trojka. Jeho nauka nemá tento záměr. Ježíš nám vypráví o troj-osobním Bohu proto, protože nám chce odhalit, jak velmi nás má Bůh rád.
Všimněme si například, jak Ježíš vypráví o Bohu s učeným člověkem, který se volá Nikodém a který přišel za Ježíšem v noci a prosil ho o poučení. Před takovým moudrým a studovaným Židem mohl Ježíš hovořit o jednom Bohu a třech Božských osobách a o problému Boží Trojice pro rozum. A přesto mu zvěstoval o Bohu raději toto: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jestliže Ježíš dokazuje velikost Boží lásky k lidem tím, že Bůh dál světu svého Syna a z toho se dovídáme jaksi o přidružené existenci druhé božské osoby v Bohu.
A nebo si všimněme, jak vyprávěl Pán Ježíš o Bohu apoštolům.
Říká jim: „Já a Otec jedno jsme. Já jsem v Otci a Otec je ve mně.“ Ale zase jim to pověděl proto, aby jim zvěstoval, že věčná láska mezi Otcem a Synem bude darována i lidem. A z toho se dovídáme jaksi přidruženě o existenci třetí božské osoby v Bohu neboť věčná lásky mezi dvěma božskými osobami je Duch Svatý. Vždyť apoštol Pavel radostně napsal toto: „V naších srdcích se rozlévá Boží láska skrze Ducha Svatého, který je nám dán.“
Čili Pán Ježíš povídal apoštolům o Duchu Svatém ne proto, aby o něm rozumově mudrovali, ale kvůli tomu aby jim zvěstoval, že dostanou Ducha Svatého, který je naplní Boží láskou.
Poznáváte tedy, že Pán Ježíš nám zvěstoval tajemství Nejsvětější Trojice za tímto cílem, abychom věděli, že Boží láska je uvnitř v sobě a že i nás chce zahrnout do proudu svoji lásky? A povězte, í nestává se vám nyní tajemství Nejsvětější Trojice přitažlivějším a příjemnějším?
Pravda, už bychom se chtěli z této nádherné skutečnosti radovat, ale v tom nám napadne takováto myšlenka: „Zda si zasluhujeme my malí, nepatrní lidé, aby nás velký, nekonečný troj-osobní Bůh zahrnul do své úžasné lásky? Nás, kteří jsme hříšní? Kteří jsme k Bohu nevšímaví a lhostejní?
Na tuto otázku máme v Bibli nádherné podobenství. V druhé knize Samuelově se vzpomíná nějaký mrzák, který se volal Mifiboset. Byl mrzákem od pátého roku života, když vypadl z ruk své pěstounky. Od té chvíle byl závislý na jiných. Byl chromý na obě nohy. Pro svoji tělesnou bídu byl velmi pokorný. Král David ho zavolal do svého paláce. Chtěl mu projevit svou přízeň. Když mrzáka přinesli před krále, pocítil tak strašně svou tělesnou ubohost, že padl na tvář, klaněl se králi a volal: „Jak je to možné, že si všímáš mě? Mě, mrtvého psa?“ A král mu projevil svou přízeň takto: Pozval ho, aby až do konce života jedl při jeho královském stole, jako kdyby byl královským synem. A to proto, že mrzák se tváří podobal na králova milovaného přítele Jonatána, který padl v boji a na kterého král nemohl zapomenout. A mrzák byl synem toho Jonatána. Mrzák cítil, že nebude nějakou ozdobou královského stolu. Proto přijal toto velké povýšení s mimořádně vděčným a pokorným srdcem.
Podobně je to s námi. Bůh si přeje, abychom měli účast na jeho lásce, a to proto, neboť se podobáme jeho milovanému Synu, který za nás položil život. A ačkoliv nejsme ozdobou Božího stolu, protože jsme často mrzáci, přeci máme u Boha místo, neboť jsme bratři a sestry milovaného Božího Syna.
Hle, toto je bratři a sestry, nejhlubší obsah svátku Nejsvětější Trojice: troj-osobní Bůh nechce být problémem našeho rozumu, ale chce být darem našeho srdce, abychom jeho láskou milovali Boha a lidi a abychom byli šťastní nyní i věčně.
