Před několika měsíci jsem zde mluvil o nebi. To je nejkrásnější téma křesťanství, slova o nebi se dobře říkají i poslouchají. Když ale budeme pokračovat v tématu o posledních věcech člověka, nemůžeme se vyhnout ani protipólu nebe, totiž peklu.
Bůh všechny lidi stvořil pro nebe, pro tuto nádheru bez konce, každý má v nebi připravené místo, každému člověku Bůh dává dost prostředků k tomu, aby cestu do nebe našel a po ní stoupal. Peklo, peklo Bůh nechtěl, ale ono je pro ty lidi, kteří se proti Bohu postaví, kteří jej odmítnou, kteří nestojí o život s ním.
Existence pekla plyne z lidské svobody, která má nesmírnou moc a kterou Bůh respektuje. Každý si může zvolit lásku, může jít za štěstím, ale může také zvolit nenávist, bezbožnost, zlobu, bezohlednost, která pak člověka pohltí navždy.
Leckdy se ozývají hlasy, že se o pekle už nemá mluvit. Bůh je prý tak dobrý, že nemůže nikoho trestat nebo dokonce zavrhnout navěky. Někteří teologové tvrdí, že naše víra má být zdrojem radosti, že evangelium je radostná zvěst a proto není možné, aby součástí této víry byla víra v peklo a věčný trest. Teologové minulého století jako Teilhard de Chardin, von Balthasar nebo Karl Rahner učili, že všichni nakonec dojdou do nebe. 2. vatikánský koncil pod vlivem této teologie ve svých mnoha dokumentech nemá ani jednou slovo peklo, je tu jen malá zmínka o možnosti zavržení.
Nedávno byl v Rakousku odvolán a potrestán kněz, který s dětmi na náboženství hovořil o pekle. Děti se prý nesmí strašit. Jenže pak bychom jim ani nesměli říkat, že někoho na silnici může přejet auto. Ano, je to pravda, že naše víra směřuje k dovršení naší radosti, ve vyznání víry říkáme, že věříme v život budoucího věku, v život v Božím království.
Peklo opravdu nepatří k jádru naší víry. Přesto jeho existence není o nic méně reálná než to ostatní, v co věříme. Nauka o pekle je vlastně negativní stránkou víry v život věčný, že totiž také někteří lidé tohoto života vlastní vinou nedosáhnou.
Někdy se také říká, že peklo sice je, ale že je prázdné, nebo že v něm jsou jen ti největší zločinci, jako byl Hitler nebo Stalin. Jenže zde říká učení Církve, že
k věčnému zavržení stačí i jen jeden jediný těžký hřích, kterého člověk nelitoval a který nebyl odpuštěn. To znamená, že stačí jediná vážná lež, krádež, jediná zaviněná neúčast na nedělní mši svaté apod. Přece i na počátku stačil jeden hřích Adama a Evy, aby celý svět uvrhl do temnoty. Samozřejmě pokud někdo žije svatým životem a dopustí se jednoho vážného hříchu, tak velmi pravděpodobně z tohoto hříchu dokáže rychle povstat.
Zavrženi budou spíše ti, kteří hříchy páchají opakovaně, už je ani nevnímají a nic si z nich nedělají. Do nebe vejde ten, kdo bude mít onu vstupenku do nebe, tedy křestní, posvěcující milost. Tato milost musí být vždy spojena s vírou a láskou. Vždy zde musí být živá víra a důvěra v Boha, tedy naděje. Víra musí být taková, jakou měl člověk možnost poznat. Jistotou je samozřejmě pouze víra katolická. Ctnost lásky, to je plod víry, to jsou naše dobré skutky, naše zásluhy. Ctnost lásky člověk může ztratit právě každým těžkým hříchem, vrátit nám ji může lítost a svatá zpověď.
To, že peklo existuje, je jasné už z Písma svatého. Je to téma, o němž Pán Ježíš nejednou s plnou vážností mluvil. On zřetelně mluví o pekle, o neuhasitelném ohni, vyhrazeném tomu, kdo až do konce života odmítá uvěřit a obrátit se od zla. Těm, kdo odmítali Boží lásku, kdo uzavřeli svá srdce druhým lidem. Ti uslyší slova soudce (Mt 25): „
Pryč ode mě vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly.“ O špatném služebníku, který zakopal svěřené hřivny, Pán Ježíš říká (Mt 24): „
Vyžeňte ho ven do temnot, tam bude pláč a skřípění zubů“. Slova Ježíšova k pošetilým pannám, které přišly k zavřeným dveřím: „
Amen, pravím vám, neznám vás“ (Mt 25), mají v sobě definitivnost, oznamují trvalé zavržení. O Jidášovi říká Pán Ježíš (Mt 26,24): „
Běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil.“ Když Pán Ježíš mluví o soudu, říká: „
Ti, kdo činili dobro, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlo, vstanou k odsouzení“ (Jan 5,29). A také (Jan 15,6): „
Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.“ Z mnoha míst v listech sv. Pavla můžeme uvést (1 Kor 6,9-10): „
Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani nactiutrhači, ani lupiči nebudou mít účast v Božím království.“
Papež
Pavel VI. ve svém Vyznání víry z roku 1968 píše o Kristu: „
Vstoupil na nebesa a znovu přijde, tentokrát ve slávě, aby soudil živé i mrtvé, jednoho každého podle jeho zásluh: ti, kdo odpověděli na lásku a slitovnost Boha, vejdou do věčného života; avšak ti, kdo je odmítali až do konce, budou odsouzeni k ohni, který nikdy nehasne.“
Učení Církve potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Zemřít v hříchu, ztratit onen svatební šat posvěcující milosti, znamená zůstat navždy oddělen od Boha. Mají tedy pravdu klasické pohádky, když říkají, že co peklo jednou schvátí, to již více nenavrátí. Po smrti již žádná možnost nápravy neexistuje. Bůh opravdu velmi vážně bere tento náš život, všechny naše úmysly a skutky.
Názory, podle nichž má člověk ještě po smrti, při setkání s Bohem, možnost se rozhodnout pro Boha nebo proti Bohu, nejsou správné! Bohužel tento omyl podsouvá čtenářům i katechismus pro mládež tzv. Youcat, kde se říká (čl 161): „
Nevíme, zda se skutečně najde někdo, kdo by v okamžiku smrti pohlédl do tváře absolutní lásce a stále ještě by dokázal říkat ne.“ Toto ovšem odporuje nauce Církve, podle níž duše člověka zatíženého hříchem Boha po smrti vůbec neuvidí.
Člověk se může výjimečně ještě před smrtí obrátit k Bohu, ale po smrti už ne. Někdo namítá: „
Proč hřích, který trval jen krátce, má dosah na celou věčnost?“ Ale tak je to přece i ve světě, krátká nepozornost za volantem může způsobit postižení na celý život, za jednorázový zločin může být uložen i doživotní trest. Navíc, možnost nápravy má každý až do konce života. Také platí, že každý hřích je urážkou nekonečně svatého Boha, proto pak následuje i trest bez konce.
Jak peklo vypadá? Jako jsme hovořili o plnosti štěstí a dobra, které plyne z patření na Boha v nebi, tak zase v pekle to platí naopak.
Tam člověk zcela ztrácí přístup k jakémukoli dobru a štěstí, zavržená duše prožívá nepřestavitelné zoufalství nad touto ztrátou, nad tím, co mohla celkem snadno získat, je naplněna zlobou, nenávistí a vzdorem. Trestem je tedy věčné odloučení od Boha, v němž je jediný zdroj veškerého dobra. Druhým trestem je pak trest smyslů. O co jde? Ti, kdo žijí s Bohem, se v nebi radují i ze všech stvořených věcí, z lidí, z andělů, z obnoveného světa. Naopak ti, kdo odmítli řád daný Bohem, pro ty bude i všechno stvořené zdrojem bolesti a utrpení. Bude je mučit jejich vlastní poničená duše i tělo, zloba ostatních zavržených lidí, nenávist a krutost démonů, i svět, v němž budou žít, svět naplněný ohněm. Tím
ohněm je vlastně Boží láska, kterou ale tito lidé odmítli. Celé toto utrpení se pak nedá srovnat ani s tím nejhorším, co může člověk prožívat zde v tomto světě.
Určitým svědectvím o charakteru pekla nám mohou být
výpovědi některých mystiků, kterým bylo dáno nahlédnout to, co prožívají zavržení lidé. Sv.
Terezie z Avily, píše toto: „
To, co jsem viděla, nebudu moci nikdy zapomenout. Ocitla jsem se v temné, páchnoucí chodbě a byla jsem zavřena do jedné dutiny plné ohně a nemohla jsem se v ní ani pohnout. Ani se nedá popsat, co jsem tehdy vytrpěla. Cítila jsem v duši nesnesitelný oheň a mé tělo bylo zasaženo nepopsatelnými bolestmi, nesrovnatelnými s těmi, které nás mohou postihnout zde na zemi. Má duše jako by byla trhána na kusy, byla plná zoufalství, smutku, trýzně z toho, že toto utrpení již nikdy neskončí. Od té doby nebylo žádné trápení, které by se mi nezdálo neskutečně lehké ve srovnání s jediným okamžikem, který jsem prožila tam. Prožívala jsem velký zármutek nad oním velkým množstvím duší, které jsem mohla vidět v pekelných mukách. Viděla jsem tam také mnoho duší, které v existenci pekla nevěřily.“
Podobné poznání dostala
sv. sestra Faustyna. Viděla hrozné utrpení zavržených lidí a ohledně onoho trestu smyslů svědčí, že každý člověk je v pekle trestán zvláště tím, čím hřešil. A stejně jako sv. Terezie dodává: „
V pekle je nejvíce těch duší, které neuvěřily, že peklo skutečně je!“ Od Ježíše Krista pak slyšela slova:
"Duše hynou navzdory mému utrpení, mé oběti kříže! Každý může přijít ke mně a přijmout dar mého milosrdenství, které je bez konce. Kdo toto milosrdenství odmítne, ten se bude muset podrobit Boží spravedlnosti.“
Mnohokrát jste již slyšeli, že Pán Ježíš nás přišel osvobodit od strachu. Písmo na mnoha místech opakuje výzvu: „
nebojte se!“ Pán Ježíš, který je sám naším vzkříšením a životem, nás zbavuje strachu z tělesné smrti. Říká: „
Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, duši zabít nemohou.“ Přesto
nemůžeme přeslechnout jeho výzvu, kdy nás naopak vyzývá, abychom strach a bázeň měli: „Bojte se toho, který může zahubit v pekle duši i tělo.“ Varuje nás před tím, co by mohlo zničit naše přátelství s ním. Dobře známe naléhavé Pánovo varování (Mk 9): „
Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně!“
Máme tedy udělat cokoli, je to nesmírně naléhavé, všechno, abychom se vyhnuli hříchu, protože to je ta největší tragédie s nenapravitelnými následky. Máme se tedy každý ptát sebe sama, co je pro mě osobně tou rukou, která mě svádí, čeho se mám radikálně zříci, abych si zachoval život.
* Je to nějaká vina, které jsem dosud nelitoval a neprosil o odpuštění ve svátosti pokání?
* Jaký nedobrý sklon, návyk mě spoutává, kterého jsem se dosud nedokázal zříci?
* Kde je mém životě nějaká nedůslednost, svázanost s něčím zlým?
* Také to mohou být některé plány, záměry, třeba i věci, které jsou ale v rozporu s tím, co ode mne žádá Bůh.
* Může to také být vztah k některému člověku, který je pro mne příčinou hříchu, který mě odvádí od toho, co je dobré.
Víme, že
dobrými lidmi máme být ne ze strachu, ale z lásky k Bohu, jeho přikázání zachováváme jako odpověď na vše dobré, co od Boha dostáváme, jako výraz naší důvěry v Boha. Dobro děláme proto, že je dobré. Přece jen ale toto někdy nemusí stačit. My lidé
jsme nakloněni ke zlému, pokušení nás mohou zaslepit vůči dobru a vůči Bohu. Právě tehdy nás může zachránit alespoň myšlenka na peklo, strach z věčného zavržení. Obava z pekla může plnit funkci jakéhosi posledního bezpečnostního systému, jakým jsou např. v jaderné elektrárně grafitové tyče, které když vše ostatní selže, spadnou mezi palivové články, zastaví řetězovou reakci a zabrání katastrofě.
Někdy se říká, že někdo nebo něco by stálo za hřích. Víme-li však, k čemu nakonec hřích vede, budeme mít na to zcela jiný pohled.
Teologové konečně řešili, zda bude víc lidí v nebi nebo v pekle. Na jedné straně tvrdí, že království Boží bude větší než říše satanova a že Kristova spása je dostupná všem a každý je zahrnován Božími milostmi. Na druhé straně vidíme množství zla ve světě a také známe Kristova slova o široké cestě, která vede do záhuby a o mnoha lidech, kteří po ní jdou. Takže počty neznáme. Ale zato dobře
známe cestu, po níž máme jít. Je to cesta poznávání Boha, jsou to svátosti, zachovávání Božích přikázání. Sv. Jan Maria Vianney nám připomíná: „Jestliže se nebudeme modlit, přijdeme do pekla.“
Důležité je vědět, že
Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili, dělá pro to vše, co může, kromě násilí na naší svobodě, nikdy nás nebude nutit žít s ním. Pán Ježíš umírá na kříži pro spásu každého člověka. Bůh nikoho předem neurčuje, že půjde do pekla, jak si to mysleli stoupenci reformátora Jana Kalvína. Pán nás vyzývá, abychom šli za ním, i když to vždy není snadné, říká: „
Vejděte těsnou branou.“ Když o to stojíme, když spolupracujeme s Boží milostí, pak dojít spásy je vlastně snadné. Bůh nás provází na všech našich cestách, posiluje nás svátostí svého Těla a Krve, v níž nám dává sám sebe.
Volba je tedy na nás.
Už ve Starém Zákoně nacházíme jasné výzvy k rozhodnutí. Bůh tam promlouvá ústy Mojžíšovými takto: „
Předložil jsem ti dnes dobro a zlo, požehnání a zlořečení, život a smrt. Vyvol si tedy život, aby byl živ ty i tvé potomstvo. Budeš-li milovat Pána, chodit po jeho cestách, dbát na jeho přikázání, pak budeš žít.“
P. Mgr. Jaroslav Jirásek, kněz Královéhradecké diecéze, 27. 9. 2015
(Na Fatym.com vydáno 19. 6. 2018)
Z cyklu promluv již vyšlo:
Eschatologie - o posledních věcech 1. - Stáří a smrt z pohledu filosofie
Eschatologie - o posledních věcech 2. - Smrt ve Starém Zákoně.
Eschatologie - o posledních věcech 3. - Smrt v Novém Zákoně
Eschatologie - o posledních věcech 4. - Smrt a osobní soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 5: Nebe
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 6 - peklo
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 7 - očistec
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 8 - události před koncem světa
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 9 - Církev na konci časů
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 10 - Antikrist
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 1)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2a)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2b)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 3.
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 12 - Druhý Kristův příchod a poslední soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 13. - Nové nebe a nová země
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 14. - Reinkarnace
