Boží služebnice matka Kateřina Mectilde de Barová z kongregace Nejsvětější svátosti (1614-1698), zakladatelka benediktinů věčné adorace, stále není známa duchovní autorka v anglicky mluvícím světě. To se nepochybně změní, když se zveřejní její hlubokomyslné spisy, které se právě překládají. Matka Mectilde je v každém případě velkolepým duchovním průvodcem velikostí jako sv. Terezka Ježíšova nebo sv. Jan od Kříže a se osobitním charismatem porozumění pohledem do lásky k Nejsvětější svátosti oltářní, o níž hovoří s něžností a zanícením.
V poslední době, když jsem četla dílo Pravý duch věčných duchovních uctivateľů Nejsvětější svátosti oltářní od Matky Mectilde- sérii konferencí, které přednesla svým mniškám - jsem byla zasažena způsobem, jakým popisuje hrůzu nedůstojných přijímání:
Moje sestry, pokračujme ve vyprávění o poníženích, které v našich přijímáních nese Ježíš. Jak velký by měl být náš žal kvůli nám samým a mnoha lidem, kteří neoprávněně přijímají přijímání a kteří způsobují, že Ježíš trpí takovou hroznou hanbou a urážkou? Moje sestry, těšme se z toho, že jsme dcery a oběti Nejsvětější svátosti. Nemáme velký důvod ronit slzy? Dokonce ani zde nemluvím o vnějším zneuctění, které páchají bezbožní, jediný důvod, který je dostatečný na to, aby zemřel na smutek a strach. Svatokrádežná přijímání, která jsou příliš častá mezi křesťany - neměly bychom být přemoženy šokem?
Oh! Kdo může pochopit, co za zranění dostává Boží Syn z takových přijímání? Nemohu říci nic, co by vyjadřovalo takové smrtelné zlo. Je centrem všeho zla, protože Ježíš takovým způsobem dostává určitý druh smrti, mnohem nepřístojnější, hanebnější a krutější než jeho umučení. Toto zlo je ve své skutečnosti tak strašné, že převyšuje všechny lidské myšlenky. Bylo by nezbytné pochopit něco o nekonečné důstojnosti, posvátnosti a velikosti Boha, aby to bylo spravedlivé.
Jsem si naprosto jistá, moje sestry, že ani jedna z nás by se nechtěla dostat do této těžkosti. Říkám vám to jen proto, abyste žasly nad nadměrnými poníženími Boha, když se stal člověkem a jak se vystavuje Sám, aby přišel do našich srdcí při svatém přijímání. Vím, že byste dobrovolně nepovolily, aby do vašeho srdce vstoupil lehký hřích, a že byste raději sestoupily do pekla než urážely svého Manžela tímto způsobem; protože pokud bychom byly v této pekelné propasti, Bůh by neztratil nic z jeho slávy. Ale abychom urazily Jeho Veličenstvo v nás smrtelným hříchem, je to jediné zlo na zemi, jehož by se duše měla bát.
Abych si snad nemyslela, že autorka těchto slov má nepřiměřeně vážný pohled na hodnotu, rychle dodávám, že Matka Mectilde byla skutečným zástupcem v obvinění proti Jansenistům, kteří byli šťastní, když lidé nechodili ke přijímání, protože řekli, že nikdo nemůže být hoden přijetí Boha. Matka Mectilde neměla žádnou z této falešné zbožnosti přestrojenou za pokoru; věděla, že každá duše ve stavu milosti, ačkoli je nedokonalá a slabá, zoufale potřebuje Chléb života, aby mohla růst ve svatosti a dobrotě. Zvykla říkat: "
Proč byste se stranili nekonečného Dobra?" V důsledku toho povzbudila své sestry, a tedy i všechny katolíky, aby přijímali Svaté přijímání nejčastěji jak mohou, pokud to udělají s náležitou přípravou a dobrými záměry.
Ale zároveň a bez sebemenší nesrovnalosti byla neoblomně tvrdá vůči zlu, jakým je špatný přístup k přijímání, když je člověk ve stavu sporu s Božím zákonem. Nezáleží na tom, jaké jsou subjektivní úmysly člověka; pokud žijete ve stavu, který je objektivně v rozporu s Boží vůlí pro člověka, nikdy se nesmí přiblížit k prostoru, kde se podává přijímání. To by se nijak nelišilo od toho, jak Jidáš zradil Božího Syna polibkem.
Důvod je jednoduchý.
Bůh touží po naší lásce. Ale láska - rozumová, svobodně zvolená láska nacházející se v lidských bytostech - to není pocit ani emoce; je to soulad naší vůle s Boží vůlí, která zahrnuje naše pokání za hříchy, které jsou v rozporu s Jeho vůlí. Starověký římský Lucius Catiline jednou řekl:
Idem velle atque idem nolle, ea demum firma amicitia est, co můžeme přeložit jako "
Pravé přátelství je založeno na tom, aby oba chtěli totéž a totéž i nechtěli."
Jak můžeme říci, že milujeme někoho, když ignorujeme, odporujeme, oponuje, nebo pohrdáme jeho vůlí? Matka Mectilde proto podporuje časté přijímání těch, kteří usilují přizpůsobit se Božské vůli, a z téhož důvodu zakazuje svátostné přijímání pro ty, kteří nejsou ochotni se vzdát svého nedostatku a přizpůsobit se Boží vůli - to znamená, že se připoutali k vážnému hříchu. Jediný, kdo se může důstojně přiblížit ke Společenství, je ten, kdo pochopí i to, jak škodlivé by bylo, kdyby to bylo nedůstojné.
Abychom chodili ke přijímání bezstarostně, běžně, aniž abychom ve světě přemýšleli o nekonečné svaté božské osobě, kterou přijímáme, je již nevhodné a znamená to přijímání hříšným způsobem; což je však mnohem horší, je přistupovat k přijímání ve stavu objektivní morální těžkosti, když člověk žije v rozporu s Božím zákonem, jak je to uvedeno v Písmu (v obou Zákonech!) a v církevní trvalé tradici.
Proto celosvětová diskuse o otázkách uvedených v kapitole 8
Amoris Laetitia není jen obyčejné vědecké odklonění nebo pastorační spor. Jak již bylo nesčetněkrát vysvětleno věrnými syny a vládci Církve,
je to věc věrnosti nebo nevěrnosti vůči Božímu Synu, Slovu, které se stalo tělem, králem králů, soudcem živých a mrtvých. Každý, kdo podporuje chyby týkající se přípustnosti ke svatému přijímání, se bude muset zodpovídat v strašný den soudu za svou roli při ukřižování Spasitele v Jeho eucharistickém těle.
Zdroj:
www.lifesitenews.com/, 26. 10. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 11. 5. 2018 naleznete
zde.
