Zamyšlení nad evangeliem 6.neděle velikonoční - cyklus B
Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mě poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě. (Jan 17,11b-19)
NENECHÁM VÁS JAKO SIROTKY
Známe vyprávění o Josefu Egyptském. Bratři ho prodali a Josef zakusil mnoho trpkostí a utrpení. Dostává se do nejhoršího vězení, ale ve všem soužení důvěřuje v Boha. Bůh je s ním. Josef vystupuje z temného vězení do světlých síní egyptského krále a když mu vysvětlí sny a poradí co má dělat, král jej s radostí povyšuje: „Budeš správcem mého domu a všechen můj lid bude poslouchat tvé rozkazy.“ Josef si usedá vedle panovníka, který mu dává moc nad zemí a nazývá jej „Zachráncem světa“. Toto vyprávění nám připomíná život Pána Ježíše. Ten byl přece také ponížen a prodán, ocitl se až v temnotě smrti, ale i jej Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno a musí před ním pokleknout každé koleno a každý jazyk musí vyznat, že Ježíš je Pán. Z bídy smrti a hrobu povstává Ježíš – pravý Spasitel světa a je vyvýšen nade všechna nebesa, sedí po pravici Otcově, který mu svěřuje vládu nad vším tvorstvem: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Ježíšovo nanebevstoupení zůstává zahaleno tajemstvím: „oblak jim ho zastřel“. Podobně je tajemný i jeho příchod na svět: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní.“
Když Pán Ježíš opouštěl svět a odcházel k Otci cítil zodpovědnost za své učedníky, apoštoly, za církev, za dílo, které založil. Při loučení jsou apoštolové smutní a andělé je těší: „Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Ale můžeme si představit, že i Ježíš byl smutný. Protože má učedníky rád, je pro něho toto loučení bolestné. Je to lidské a ani my nebýváme ušetřeni při loučeni ušetřeni zármutku. Ježíš tedy svěřuje učedníky Otci, modlí se k Němu naléhavě onu Velekněžskou modlitbu, jejíž část jsme slyšeli v dnešním evangeliu. Odporoučí své věrné Otcově péči a lásce. Ježíš odchází a učedníci zůstávají ve světě, kde jim hrozí mnohá nebezpečí. Nelze je však ze světa vzít, protože jsou určeni k tomu, aby byl světlem světa a solí země.
Toto je možné jen tehdy, jsou-li ve světě. Tento stav lze srovnat s lodičkou, která pluje na vodě. Je přece dobré, když je lodička na vodě, vždyť k tomu byla určena. Bylo by však špatné, kdyby voda byla v lodičce. Podobně je správné, když jsou Kristovy vyznavači ve světě. Ale nebylo by dobré, kdyby svět byl v duších Kristových učedníků. Kdyby měli jen světské zájmy a nehledali především království nebeské. Ježíš tedy neprosí Otce, aby vzal učedníky ze světa, nýbrž aby je zachoval od zlého a posvětil v pravdě. Pán prosí Otce, aby svět svou špatností nepronikl do nitra těchto učedníků.
Ježíš volá k Otci: „Tvé slovo je pravda.“ Učedníci mají hledat odpovědi na své otázky v Božím slově, v Písmu, v modlitbě k Duchu Svatému. Tak si uchovají čisté srdce, i když zůstanou ve světě.
Starobylá legenda vypravuje. Zemřela matka a zůstali po ní sirotci. Přicházeli s pláčem ke hrobu a hledali svoji matku. Té se zželelo dětí a její duše se vrátila a vtělila do malých kvítků, které pak rostly na jejím hrobě. Děti v těch kvítcích poznaly svou matičku a zaradovaly se. Drobnou květinku v níž poznávali matčin dech, nazvaly mateřídouškou. Pán Ježíš nechce, aby jeho učedníci žili jako sirotci.
„Nenechám vás jako sirotky“ utěšuje je.
„Pošlu vám jiného Utěšitele Ducha pravdy.“ Ježíš odchází k Otci, ale jeho Láska – Duch Svatý vstupuje do duší věrných. On je dech Ježíšův. Jako děti poznaly po dechu svou matku, tak i my máme poznat Ducha Svatého jeho láskyplný dech Kristův.
„Po těch slovech na ně dechl a řekl jim, přijměte Ducha Svatého“. Dokud byl Ježíš s učedníky, byl vedle nich, v jejich blízkosti. Nyní skrze Ducha Svatého bude přímo v nich, v jejích srdcích.
Když se Pán Ježíš loučí s apoštoly před svým odchodem do nebe, dává jim důležité přísliby, z nichž má vzejít naděje a radost Kristových přátel. Připomeňme si tři nejdůležitější.
Především slibuje
Ducha Svatého, jak jsme se již nad tímto obdarováním zamysleli. Dále jim slibuje, že zase přijde, že jeho odchod není definitivní.
„Zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ Víme, že zcela jinak se loučíme s někým, kdo se již nevrátí, koho již pravděpodobně nikdy nespatříme a jinak je tomu s loučením tam, kde je naděje na shledání. Křesťany velice posilovala naděje, že Pán znovu přijde, těšili se na jeho druhý příchod a toužili po něm. Věděli, že tento druhý příchod bude spojen s vysvobozením člověka z jeho strastí. Pak píše sv. Pavel: „S touhou očekáváme jako Spasitele, Pána našeho, Ježíše Krista, který promění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené.“ Třetím příslibem je Kristovo zvolání:
„Hle, já jsem s vámi po všechny dny až dokonce světa.“ Ježíš Kristus, i když odešel, přece zůstal. Je s námi v Božím slově ve svátostech, především v Eucharistii, je s námi, když se dva nebo tři shromáždí v jeho jménu. Je s námi i proto, že nebe, kam odešel, není tak vzdálené, jak by se na první pohled zdálo. Zda je nebe daleko či blízko, záleží na každém z nás, jací jsme, jak žijeme. Nebe je blízko Štěpánovi ve chvíli mučednické smrti: „vidím nebe otevřené.“ Nebe a Ježíš svou blízkostí Šavlovi u Damašku, když v úžasu volá: „Kdo jsi, Pane?“
Ježíš tedy nemusí být tak daleko, i když je v nebi, jako Bůh nemusí být daleko. Konečně vždyť si Ježíšovu blízkost přejeme mezi sebou při každém pozdravu „Pán s vámi“ „i s tebou“. Ano, Pán je s námi po všechny dny až do konce světa, i když sedí po pravici Otce v nebi. A tak opravdu nejsme opuštěni sirotci. Dobrý Pastýř neopouští své ovce. Nemusíme plakat nad jeho návratem k Otci. Raději k němu volejme:
Pane Ježíši, pošli nám svého Svatého Ducha, vždyť je Duchem Tvé lásky k nám a kdo má Tvého Ducha, ten má Tebe. Kdo má Tvého Ducha, ten, i když je ve světě, se nepřestává otevírat tvému království.
