Když slavíme Velikonoce, měli bychom si vždy připomínat to, jaké vlastně mají vyústění, k čemu nám otevírají cestu. Vždy o těchto svátcích spolu s Kristem pomyslně procházíme cestou, kterou on prošel, ovšem s tím vědomím, že my za ním skutečně také můžeme a máme jít.
Pán se pro nás ponížil až k smrti kříže, projevil nám lásku až do krajnosti. A nás vyzývá, abychom šli za ním, také cestou lásky, leckdy i cestou oběti, sebezáporu, abychom byli vždy věrní Kristu a jeho přikázáním. Touto cestou Pán Ježíš vešel do slávy svého nebeského Otce, třetího dne jako vítěz vstává z hrobu. Předtím ještě apoštolům říká (J 14,1n): „
V domě mého Otce je mnoho příbytků. Já jdu, abych vám připravil místo. Zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ Velmi známá je pak Ježíšova odpověď na Tomášovu otázku, kudy že můžeme přijít za Kristem. Odpovídá, že
jedinou cestou je on sám: „Já jsem ta cesta, pravda i život, nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“
Kam nás to vlastně Pán Ježíš zve, o tom bychom si dnes řekli, je to asi nejkrásnější oblast naší víry, naší naděje, kterou je
nebe, konečné naplnění, kterého dosáhnou ti, kdo svou vůlí a svým jednáním neodmítli, ale přijali Kristovu lásku a nabízenou milost. Mluvit o nebi je na druhou stranu dost obtížné, protože mluvíme o světě a o stavu, se kterým nemáme žádnou přímou zkušenost.
Písmo svaté nám přesto překládá
mnoho obrazů a podobenství, které nám alespoň trochu mohou přiblížit všechno to, co je předmětem naší naděje. Čteme o tom, že starý svět zanikne v ohni, a podle Pánova slibu bude stvořeno nové nebe a nová země, ve které bude přebývat spravedlnost, bude tam blaženost, štěstí a radost bez konce. Nejdůležitější je, že
v obnoveném světě bude Bůh přebývat s lidmi tak, jak je to jen možné. Nevstoupí tam nic nesvatého, žádný zlý člověk, nikdo, kdo se rouhá, lže a ubližuje, jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. Ďábel, starý had bude zničen v ohnivém jezeře. Lidé již nebudou vystaveni žádným zkouškám, pokušením s možností selhání. Obyvatelé nebe už nebudou moci páchat zlo ne proto, že by ztratili svobodu. Bude to naopak, svoboda dojde svého naplnění. Lidé budou vidět Boha tváří v tvář, pochopí nekonečnou lásku Boží, lidská vůle se pak naprosto přirozeně sjednotí s vůlí Boží.
Hříchy lidí učinily z života na této zemi slzavé údolí, ale na konci světa jej Bůh sám obnoví v jeho původní neporušenosti. V protikladu k vyprávění o ztraceném ráji člověk opět nalezne přístup ke stromu života. Smrt ani nemoci již nebudou mít v novém světě místo. Nastane radost bez příměsi zármutku a utrpení. Bůh tam lidem setře každou slzu z očí, zvláště těm, kdo trpěli pro věrnost Kristu. V nebi nebude už žádné ohrožení, strach, obavy z čehokoliv. Tento nový svět navíc daleko předčí situaci stvoření před hříchem. Společenství s Bohem zde bude daleko intenzivnější.
Věčný život je také přirovnáván k životu v novém, věčném Jeruzalémě, ve vyvoleném městě, kde zvláštním způsobem přebývá Bůh. Je to místo hostiny, je to konečné oslavení Církve, svatební slavnost bez konce (Zj 21,2): „
A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.“
Nyní jsou v nebi pouze duše zemřelých, ale na konci dějin dojde ke všeobecnému vzkříšení a proměně těla pozemského v tělo duchovní, jak to píše sv. Pavel: „
Až se naposled ozve polnice, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí budeme proměněni. Vzkříšený Kristus promění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené.“ Panuje shoda v tom, že
děti, které zemřely v raném věku, vstanou jako dospělí, kdo zemřel starý, bude vzkříšen opět jako mladý. Nikdo nebude trpět žádnou slabostí tělesnou ani duševní. Všechna tělesná postižení a vady na kráse v nebi již nebudou. Sv. Augustin pro zajímavost tvrdí, že ani lidé tlustí nebo hubení se nemusí obávat, že by v nebi vypadali tak, jak by nechtěli. Touha, která lidstvo stále provází,
touha po věčném mládí, po plnosti života zde dojde svého naplnění.
V nebi
bude naplněna hluboká lidská touha po trvalém míru a pokoji. Nastane dokonalý soulad mezi člověkem a jeho okolím, s přírodou, s lidmi, a také s Bohem a se sebou samým. Proroci (Izajáš) vidí budoucnost takto: „
Vymýtím ze země luk, meč i válku a dám jim uléhat v bezpečí. I překují své meče v radlice, svá kopí na vinařské nože. Národ již nepozdvihne meč proti národu… Vlk bude přebývat s beránkem, levhart odpočívat s kůzletem. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. Jeruzalém zaplaví pokoj jako řeka.“ Každý bude v bezpečí jako dítě na klíně své matky: „
Jako když utěšuje matka svého syna, tak já vás budu těšit.“ Konečně kniha Moudrosti uvádí, že „
duše spravedlivých jsou v Boží ruce a utrpení se jich nedotkne.“
Co je pak nejdůležitější, nebe je příbytkem Boha, i když on není omezen jen na ně, protože ani nebesa nebes jej nemohou pojmout. Nebe se má stát i domovem lidí. Sv. Pavel píše: „
Víme přece, že až bude stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný domov v nebesích.“
Zdrojem věčného života je pak Ježíš Kristus, který sám je Životem a dává jej v hojnosti těm, které mu Otec dal. Tomu, kdo jej přijímá, dává vodu živou, která se stává pramenem pro život věčný.
Základem věčného života je tedy pravé a plné poznání Boha.
Abychom pochopili podstatu života s Bohem, musíme si uvědomit, že
Bůh je plností bytí, on je „Ten, který je“, který je zdrojem veškeré dokonalosti, krásy a dobra v tomto světě a nekonečně to navíc všechno převyšuje. My zde ve světě můžeme poznávat a prožívat mnoho dobrého a krásného z toho, co od Boha dostáváme. My zde můžeme zažít šťastné chvíle díky lidem, které nám Bůh posílá, díky krásným věcem, které on stvořil, díky setkávání s Bohem, i když to je zatím jen velmi zahalené. Spíše ale převažují různé povinnosti a všední starosti, překonávání mnoha zkoušek. Onoho štěstí se nám zde dostává spíše jen po kapkách a vždy jen na krátký čas.
V životě věčném se však člověk přímo ponoří do oceánu štěstí, do nitra Božské podstaty, která je nekonečným zdrojem štěstí pro všechny tvory. Tam budou naplněny všechny lidské touhy. Přímo nás zaplaví poznání Boha. Ale ani celá věčnost nám nebude stačit na proniknutí všech hlubin Božích tajemství. Dokonalá láska bude spojovat lidi nejen s Bohem, ale zavládne i mezi všemi spasenými lidmi navzájem.
Můžeme říci, že nebe je místem věčného klidu?
Nebudeme se tam nudit, když tam máme být tisíce, miliony let, dokonce navěky! Co tam pořád budeme dělat? Nebe není žádná strnulost, žádná nuda! Spíše je to stále nové dění, s Bohem nastává vždy něco nového, stále krásnějšího, jedinečného, co nemůže nikdy vyčerpat jeho lásku. Bůh je přece nekonečný. Každý „den“ budeme moci zažívat a poznávat něco nového, Bůh stále tvoří nové věci a my je budeme tvořit spolu s ním.
Setkání s Bohem není věčný klid, nýbrž nesmírný život, při kterém se tají dech, příval štěstí, který nás žene stále hlouběji do nekonečné Boží lásky a blaženosti.
V nebi budou šťastní všichni bez výjimky, ale stupeň slávy bude u každého různý, a to podle zásluh člověka. Sv. Pavel přece říká: „
Kdo bude bohatě rozsévat, bohatě bude i sklízet“ a naopak. Teologové tvrdí, že zvláštní korunu slávy budou mít mučedníci, pak ti, kdo se zřekli dobra manželství a rodiny a také učitelé, tedy ti, kdo druhé vedli k víře. To jsou nejen např. misionáři, ale třeba i rodiče, kteří vedou své děti k Bohu.
O nebi bychom měli často rozjímat a těšit se na ně. Nejenom tehdy, když nás něco trápí a není nám dobře a chtěli bychom už být zbaveni této zátěže. Na nebe bychom si měli vzpomenout i tehdy, když prožíváme něco krásného, když prožíváme hezké chvíle třeba v přírodě, s přáteli, v rodině, při poslechu krásné hudby, jistě také při modlitbě. To všechno jsou již určité
záblesky nebeské slávy, které však většinou dlouho netrvají. Hezké chvíle střídá brzy ona všednost a šeď. Mnohdy také ztrácíme některé zdroje našeho štěstí, ztrácíme zdraví, přátele, smrt nám bere naše blízké. Tehdy máme vědět, že tyto ztráty nejsou v žádném případě definitivní, nikdy nemusíme propadat žádným smutkům a nostalgii po tom, co jsme ztratili. Není totiž nic, co by nám Bůh nemohl znovu vrátit, a to v míře nekonečné.
Nebe asi nejlépe vysvětlil sv. Pavel, i když přitom není příliš konkrétní, nedokážeme si přímo představit, jak vypadá nebe. On tedy píše: „
Co oko nevidělo, ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, to všechno připravil Bůh těm, kdo ho milují.“
Nebe tedy mnohonásobně překoná i ty naše nejsmělejší a nejkrásnější představy. Stojí tedy udělat všechno proto, abychom toho dosáhli. Tento cíl musíme mít stále před sebou,
nesmíme se nechat příliš spoutat tímto světem, abychom dosáhli toho budoucího. Zde jsme jen na cestě, není zde náš trvalý domov.
Bůh to všechno tedy připravil těm lidem, kdo jej milují. Patříme také mezi ně?
Jaké má Bůh místo v mém životě? Kolik lidí dnes Boha úplně odsunulo stranou! Pamatujme na slova Kristova: „
Do nebe vede cesta úzká a strmá a málo je těch, kdo tudy vcházejí.“
Mnoho lidí se nechá svést na cesty, které vedou pryč od Boha.
Je možné vejít přímo do nebe? Jistěže ano, i když takových lidí asi mnoho nebude. Budou to ti lidé, kteří žijí intenzivním duchovním životem, ti, kdo se často ptají na Boží vůli a žijí podle ní. Budou to třeba i ti, kdo se provinili, ale svých hříchů litovali a skrze službu Církve jich byli zbaveni, konali pokání, zlo odčinili dobrem. Velkou pomocí je pak před smrtí přijmout potřebné svátosti a s trpělivostí snášet obtíže konce života. Kdo toto dokáže, kdo očistil svou lásku zde na světě, může se vyhnout po smrti bolestem očistce.
Nakonec úryvek z promluvy sv. Augustina: „Moc vás prosím, milujte se mnou, běžte se mnou ve víře, mějme touhu po nebeské vlasti, zde se považujme za pouhé cizince a poutníky. Jednou dospěješ k prameni, z něhož tě dosud svlažila jen kapka rosy. Uvidíš plný jas pravého světla, z něhož do tvého ztemnělého srdce pronikal nepřímo a oklikou jen paprsek. A budeš očištěn, abys byl s to do tohoto světla hledět a snést je. Milovaní, říká sv. Jan, už teď jsme Boží děti, ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Za chvilku se rozejdeme každý do svého domova. Bylo nám dobře ve společném světle, Boží slovo nám do duší vlilo radost. I když se však teď od sebe rozejdeme, od světla se nevzdalujme. Dříve než se rozejdeme my, setkáme se ještě s Pánem, který nám dává své Tělo a svou Krev, pokrm, který je nám zárukou věčného života, nenahraditelným zdrojem síly na cestě za Kristem, naším Králem.“
P. Mgr. Jaroslav Jirásek, kněz Královéhradecké diecéze, 3. 5. 2015
(Na Fatym.com vydáno 8. 5. 2018)
Z cyklu promluv již vyšlo:
Eschatologie - o posledních věcech 1. - Stáří a smrt z pohledu filosofie
Eschatologie - o posledních věcech 2. - Smrt ve Starém Zákoně.
Eschatologie - o posledních věcech 3. - Smrt v Novém Zákoně
Eschatologie - o posledních věcech 4. - Smrt a osobní soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 5: Nebe
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 6 - peklo
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 7 - očistec
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 8 - události před koncem světa
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 9 - Církev na konci časů
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 10 - Antikrist
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 1)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2a)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2b)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 3.
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 12 - Druhý Kristův příchod a poslední soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 13. - Nové nebe a nová země
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 14. - Reinkarnace
