Evangelijní úryvek Šesté velikonoční neděle (Jan 15,9-17) přináší Ježíšova slova učedníkům ve Večeřadle těsně před svým umučením. V této perspektivě je třeba číst Pánova slova o lásce Toho, kdo položí i svůj život za své přátele.
Usazování u Ježíše
Jedním z klíčových slov Janova evangelia je sloveso "zůstat", řecky "méno". Toto sloveso má význam "bydlet, setrvat na jistém místě." Používá se hned v úvodu Janova evangelia u povolání prvních učedníků. V jejich otázce "
Mistře, kde bydlíš? (Jan 1,38) je použito sloveso "méno". Na Ježíšovu výzvu "
pojďte a uvidíte!" Evangelista poznamenává: "
zůstali ten den u něho." (Jan 1,39) I v případě slovenského "zůstali" je použito řecké sloveso "méno". Tento řecký výraz má také význam "neodejít, neopustit, zůstat přítomný".
Ježíšův učedník je ten, kdo nepřišel ke svému Mistrovi na návštěvu, ale rozhodl se ne k přechodnému, ale k trvalému pobytu (bydlišti) s Ním. V tom spočívá Ježíšova výzva evangelního úryvku dnešní neděle: "
Zůstaňte v mé lásce" (Jan 15,9).
Naše víra není chvilkové vzplanutí, ani krátkodobý dovolenkový pobyt. Znamená to zapustit u Ježíše natrvalo kořeny svého života, usadit se. Pán Ježíš však pokračuje a říká, že "zůstat" znamená "zachovávat přikázání". V křesťanství jen slova nestačí. Víra není soubor teoretických znalostí, ale praktický život. Je to dar a závazek zároveň.
Jedinou normou je Kristus
Celý úryvek je protkán srovnávací spojkou "jako", řecky "kathos."
1. Vzorem lásky Krista k učedníkům je láska Otce k Synovi (Jan 15,9);
2. Vzorem přebývání v Kristově lásce a zachovávání jeho přikázání je Kristovo přebývání v Otci a zachovávání Otcových přikázání (Jan 15,10);
3. Vzorem vzájemné lásky mezi učedníky je láska Ježíše k učedníkům (Jan 15,12).
Toto porovnávání není samoúčelné, ale normativní. Pro křesťana stanoví princip a východisko, aby se vyhnul subjektivnosti.
Všechny naše vztahy máme neustále reflektovat a upravovat ve světle vztahu Otce a Syna.
Radost přátel
Pán Ježíš mění pohled na
smysl zachovávání přikázání. Není to břemeno, které tlačí člověka a obírá ho o radost s povzdechem "co všechno nesmím a co všechno musím." Ježíš mluví o radosti, která nemá lidský původ, ale nadpřirozený. Říká: "
aby ve vás byla moje radost." (Jan 15,11)
Důvodem smutku křesťanů je, že málo toužíme po radosti, která má svůj původ v Bohu, protože se bojíme, že nebudeme skutečně šťastní. Proto jsme nešťastní, protože se chceme o radost postarat sami bez Boha. Chceme "svou" radost. Přestože český text uvádí jemnější překlad "
už vás nenazývám služebníky" (Jan 15,15), řecký text používá slovo "dúlos" - otrok".
Nejednou se v našem životě pokoušíme jít cestou bez Boha v domnění, že jen tak budeme šťastní a svobodní a skončíme jako otroci spoutáni vlastním egoismem. Bůh z nás nechce otroky.
Zachovávání Božích přikázání nezotročuje, ale dělá nás přáteli Krista. On je stále našim přítelem. Jsme však my stále jeho přáteli?
Není větší lásky, než láska Krista
Ježíšova vysvětlení v čem spočívá příkaz lásky (zůstat v Ježíšově lásce, zachovávat jeho přikázání, mít jeho radost,, být jeho přáteli, přinášet ovoce) má zabránit nesprávným představám o lásce a jejím různým karikaturám, ke kterým bohužel dochází, nejednou s odvoláváním se na Krista a jeho evangelium. Teprve po tomto nezbytném vyjasnění Ježíšovy pozice, nastává vyvrcholení, kterým je Ježíšův příkaz "
abyste se milovali navzájem" (Jan 15,17). Není to tedy ani návrh nebo přání, ale
příkaz usilovat o lásku v její nejčistší a nejvznešenější podobě, která je viditelným způsobem přítomna v lásce Krista. Evangelista Jan ji podává Ježíšovým příkladem umývání nohou svým učedníkům a vrcholí jeho obětí na kříži, jako láska Toho, kdo položil i svůj život za přítele.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 4. 5. 2018 naleznete
zde.
