Londýn je město osamělých lidí a Británie má ministryni pro problém samoty. Co znamená problém samoty pro naši dobu?
Čísla: Více než 9 milionů Britů pociťuje často nebo neustále samotu. 58 procent migrantů a uprchlíků žijících v Londýně tvrdí, že samota je jejich největším problémem a Londýn je městem s největším počtem osamělých lidí v Evropě. Přesná polovina postižených Britů pociťuje samotu na denní bázi. Třetina důchodců nad 75 let nedokáže samotě účinně čelit, dostat ji pod kontrolu. Pětina rodičů cítila osamělost minulý týden, více než polovina rodičů problém se samotou přiznává. Pro 3,6 milionu Britů nad 65 let je hlavním společníkem televize. Asi 200 tisíc Britů ve vyšším věku se nemluvilo s blízkým člověkem nebo někým z rodiny více než měsíc. Až 5 milionů mladých nemá přátele.
Provokace: samota škodí zdraví srovnatelně jako 15 cigaret denně. Zkracuje život, zabíjí, pokud chcete.
Všechno jsou to čísla z vládní studie a parlamentní komise pojmenované po zavražděné poslankyni Jo Coxovy (Labour), premiérka Mayová to považovala za dobrý důvod, aby vzniklo ministerstvo pro problémy samoty, aby stát problém znal a čelil mu. Přesněji ministryně pro sport a občanskou společnost Tracey Crouchová dostala třetí zadání. Crouchová je pravicová euroskeptická poslankyně, jinak i fotbalová trenérka a čerstvá matka, zázraky ale nečekejte, až příliš je poplatná dogmatům liberální doby, aby dokázala čelit jádru problému.
Přesto je to v něčem zlom.
Čemu to vlastně čelíme? Co je podstatou samoty?
Samota (osamělost), jak podotýká studie britského parlamentu, je subjektivní pocit. Vše, co s ní souvisí, je ale objektivně měřitelné: život bez přátel, bez rodiny, bez společenství. Něco takového se dosud spojovalo především s Japonci, přestárlým a vymírajícím národem, kde existuje fenomén Hikikomori - mládež, která žije v izolovaných pokojích, kde donekonečna hraje počítačové hry, nemluví a vůbec nebo téměř vůbec celé měsíce neopouští domov (podle jednoho odhadu jde o 700 -tisíc lidí), v Japonsku se ztrácí zájem o sex, dokonce existuje odvětví byznysu, které uklízí domácnosti po osamělých zemřelých. Čisté zoufalství.
Problém má už i Evropa. V Itálii zanikají bratranci a sestřenice (v důsledku jednodětnosti), ještě nedávno nepředstavitelná věc, v Česku nemá kdo chodit na pohřby, samota je problémem východoevropských, a tedy i Slovenských vesnic dotčených migrací za prací, i zmiňovaného Londýna, plného příchozích migrantů. Bulharsko se v nejbližším období populačně zmenší o třetinu, a tou třetinou budou mladí a pracující, což je pro bulharskou společnost drsnější než důsledky moru. V západních i slovenských městech roste poptávka po jednopokojových bytech, pro single-domácnosti, což odpovídá změnám a potřebám pracovního trhu, a dále to mění architekturu, zábavu a kulturu života. Dokonce i sexuální vztahy.
Je to zlomový moment. Doba, která teprve nedávno objevovala krásu nezávislého uspokojení hledajícího života se sluchátky na uších (pamatujete si ještě na film
Singles?) naráží na stěnu. Netrpí jen generace, která uvěřila tomuto ideálu, trpí i jejich rodiče, opuštění, trpí i jejich děti, nejčastěji jedináček, pokud tedy nějaké měli. Cestování, dovolené, vyšší spotřeba ani luxus problém neřeší, samota se přihlásí po skončení párty.
Tento přízrak se přitom objevuje v době, která uvěřila ve virtuální přátelství na facebooku či Instagramu, v době nekonečného chatu, v době, která řadu řadou zpochybnila všechny typy společenských institucí, jejichž základem nebyl jednotlivec. Společnost se atomizovala v každém možném ohledu, sláblo sousedství, rodina přestala být základní buňkou společnosti, chřadl národ a církev, všechny závazky a povinnosti byly podřízeny vyššímu principu. Kraluje individuum a svoboda jednotlivce, svobodná vůle je nejvíce, právo osvobozené od povinností.
Je to absolutně nový a moderní fenomén. Pro antické Řeky byla ostrakizace (vyhnání z obce) nejvyšším trestem, oprávněným často z důvodu ochrany města. Pro křesťanský středověk byla samota naopak místem kontemplace, zamyšlení, které mělo vrátit člověka zaměřeného pro dobro a prospěch společnosti. Mnišské řády změnily Evropu k nepoznání. Pro starý svět byla základem společnosti rodina, člověk byl tvorem společenským, vazby a závislost na jiných lidech byly základem fungování společnosti. Jaký kontrast oproti atomizované společnosti pozdního novověku.
Všechno je naruby. Moc se odvozuje od jednotlivce-suveréna, charakter režimu od jeho vůle, svobodou se stalo právo k rozvodu rodiny, právo na potrat je zdůvodněno právem matky rozhodovat o svém (!) těle, později se přidalo právo na dítě (zdravé, přirozeně), právo na dobrou smrt (sebevraždu), právo na gender, jednoduše právo na individuální štěstí, ať už pod tím jednotlivci myslí cokoliv, třeba i vzájemně protichůdné touhy.
Až sa objavila samota.
Slavný Degasův obraz Interiér zobrazující odcizení mezi lidmi
Znáte to, domovy důchodců jsou pomstou za jesle. Samota je pomstou za individualismus.
Jak mohou naše společnosti čelit problémům samoty bez toho, abychom obnovili étos závazku vůči druhým, či dokonce jeho přednost před vlastním prospěchem? Britové zkoušejí různé dotované programy, společné obědy a jiné placebo. Funguje to, tvrdí statistiky, opuštěný člověk je rád za všechno, ale problém je hlubší, výrazně hlubší. Samotu cítí mnozí lidé i ve vztazích, kulturní egocentrismus je více než jen samota starého člověka, svobodné matky či ekonomického migranta. Nakonec na všechny tyto jevy se vážou další problémy, deprese, rostoucí spotřeba opiátů, předčasná smrt a podobně.
Celá diskuse je proto velkou příležitostí pro poctivou komunitární debatu. Poměrně zřejmé je, že řešení nelze čekat od sociálního státu, stejně jako od neviditelné ruky trhu. Liberálové, leví i praví, by měli přestat poučovat a začít číst i to, čemu se dlouho smáli.
Jaroslav Daniška
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 25. 4. 2018 naleznete
zde.