O tom, co se děje bezprostředně po smrti v dalším díle cyklu od P. Jaroslava Jiráska...
V momentu smrti každý člověk uvidí, jaký si svým životem připravil věčný úděl. Buď žil v lásce a je tedy připraven žít s Bohem, nejvyšší Láskou, vstoupí do nepředstavitelného štěstí, nebo tuto lásku svými životními postoji až do konce odmítal a společenství s Bohem se tedy sám zřekl.
Stále prožíváme radost Velikonoc. Texty Písma nás zvou, abychom uvěřili poselství Ježíše Krista o novém životě, který nám nabízí, do kterého on jako první svým vzkříšením vstoupil. Apoštolové tehdy šli a svědčili o tom, že v Ježíši z Nazareta se nesmrtelný Bůh stal smrtelným člověkem, a to proto, aby smrtelný člověk znovu získal podíl na Božím životě a nesmrtelnosti. Pán Ježíš po své smrti a po třech dnech v hrobě vstupuje do zcela nového a již neporušitelného života. Dnes bychom se proto zamysleli nad tím, co se stane, až my jednou odejdeme z tohoto světa.
Z učení filosofů a ze svědectví Kristova víme, že my lidé se skládáme z hmotného těla, které oživuje nehmotný princip, neviditelná příčina všech projevů života, tedy duše. Tuto duši mají i zvířata a rostliny, ovšem jejich duše je pevně svázána s tělem. Když zemřou, umírá i jejich duše.
Lidská duše má naproti tomu podobnost s Bohem, je v nás jeho obraz, tedy nezaniká spolu s tělem. Na počátku lidstva, před pádem do hříchu, panovala dokonalá harmonie duše a těla. Tělo bylo bezezbytku ovládáno duchem. Poté, když první lidé selhali, už to bohužel neplatí. Dobře i my známe zkušenost sv. Pavla: Často nedělám to, co chci, co je dobré, a dělám to, co nechci. Tedy nechám se vláčet sklony svého těla, vášněmi, hněvem, leností apod.
Zraněné spojení těla a duše pak také působí, že býváme nemocní, že jsme zranitelní, že jsme slabí. Nakonec spojení duše a těla natolik zeslábne, že duše už není schopna oživovat své tělo a my umíráme. Duše opouští tělo, nastává smrt. Naše tělo můžeme přirovnat k letadlu, jehož pilot představuje naši duši. Duše má stále vládu nad tělem, řídí všechny procesy v něm, až do chvíle, kdy ve hmotném těle převládnou rozkladné procesy, které již nelze zvládnout. Tehdy onen pilot přestává být schopen letadlo řídit a musí se katapultovat, opustit letadlo. Letadlo se zřítí a je zničeno, pilot se ovšem na padáku bezpečně snese k zemi a přežije pád letadla. Duše žije dál.
Co se ale děje potom, co prožívá onen pilot, duše zemřelého člověka?
Nauka církve jednoznačně říká, že duše se pak nepotuluje někde po tomto světě nebo po jiném, ale ihned předstupuje před Boha. Nastává to, čemu říkáme osobní soud. Člověk je oproštěn ode všeho, co zde na zemi zatemňovalo jeho poznání a
uvidí v jasném Božím světle celý svůj život. Uvidíme pak, jaká byla naše láska k Bohu, uvidíme pravou hodnotu všech našich myšlenek, slov, skutků, každého, i toho nejmenšího našeho rozhodnutí. Uvidíme všechny důsledky našeho jednání. Bůh nás vlastně soudit nebude, ale sami uvidíme, zda jsme schopni v tom stavu, v jakém jsme, vstoupit do společenství s nejvýše svatým a dobrým Bohem. Během předchozího života člověk žil často v různém sebeklamu, někdy přetvářce, neviděl nebo nechtěl vidět svá selhání, někdy se naopak zase podceňoval. Nyní stojí tváří v tvář čisté pravdě, dokonalému poznání samého Boha. Ve světle plné Boží pravdy pak náhle uvidí celý svůj život. Člověk uvidí všechno to dobré, co od Boha dostal, všechny šance ke konání dobra, k naplňování přikázání lásky. Také uvidí, jak se k těmto nabídkám postavil, co bylo využito, co bylo promarněno, v plné síle vystoupí hrůza každého hříchu, který vždy ničí Boží plány směřující ke štěstí člověka. Nesmírně se budeme naopak radovat i z malých dobrých skutků, které jsme vykonali. Vystoupí do popředí nesmírná cena lásky, kterou jsme mohli prokázat.
Při setkání s Bohem pochopíme, jací jsme měli být a jakými jsme byli skutečně. V momentu smrti každý člověk uvidí, jaký si svým životem připravil věčný úděl. Buď žil v lásce a je tedy připraven žít s Bohem, nejvyšší Láskou, vstoupí do nepředstavitelného štěstí, nebo tuto lásku svými životními postoji až do konce odmítal a společenství s Bohem se tedy sám zřekl. Jak píše Romano Guardini: „
Kdo po celý život zatvrzele zavíral před Bohem oči, ten při konečném prohlédnutí pak udělá totéž: zavře oči. Obrátí se opět k Bohu zády, tentokrát už definitivně, navěky. Pro toho člověka nastane věčná temnota.“ Lidé svatého života v okamžiku smrti rovnou vejdou do života s Bohem, a spolu s nimi i ti hříšníci, kteří se od svých hříchů odvrátili a očistili se od nich. Lidé, zatížení všedními hříchy, nastoupí cestu očišťování. Lidé, kteří se nechali spoutat zlem, kteří Boha odmítali, ti Boha ani v okamžiku smrti neuvidí a navždy budou od něj odloučeni.
Ten, kdo odmítl nabídku Božího milosrdenství, ten bude muset přijmout Boží spravedlnost. Dopadne na něj všechno zlo, které způsobil.
Rozhodnutí, které člověk učinil svým životem, po smrti již nelze změnit, je neodvolatelné a Bůh je respektuje, bere vážně to, jak jsme během života využili nebo zneužili svou svobodu. Zde je potřeba upozornit na omyl, který je dnes docela častý.
Mnozí si myslí, že ať už zde žijí jakkoli, nakonec přijdou k Bohu a pak se teprve budou moci rozhodnout, zda chtějí být s Bohem nebo ne. Ještě po smrti prý dostanou šanci litovat svých hříchů. Není to tak! Všechna naše rozhodnutí se uzavírají okamžikem smrti. Při setkání s Bohem už jen poznáme, kam vyústí náš život, zde už je na každou lítost pozdě. Toto je zřejmé z Kristových slov, zvláště z jeho podobenství, o posledním soudu, o hřivnách nebo o deseti pannách.
Rozhodne to, jak člověk přijímal Krista ve svých bližních, jak využíval Boží dary, zda má ve své duši na konci života onen olej posvěcující milosti. V okamžiku účtování už nelze na předchozím životě nic změnit. Ony panny, které při příchodu ženicha neměly v lampách olej, tedy žily v hříchu, už na svatbu vpuštěny nebyly. I když pak volaly (Mt 25): „
Pane, pane, otevři nám! On odpověděl: Amen pravím vám, neznám vás. Bděte tedy, (dodává Pán Ježíš),
protože neznáte den ani hodinu.“ Ano,
člověk se může obrátit třeba i těsně před smrtí k Bohu, ale po smrti už ne. Ve velké většině ale zřejmě platí to, že jak člověk žil, tak také zemře. Strom padá na tu stranu, na kterou byl po celý život nakloněn. Kdo žil s Bohem, pravděpodobně i ve spojení s Bohem zemře, a naopak. Ovšem mohou se stát i zázraky, někdo se může, zvláště když se za něj někdo hodně modlil a obětoval, obrátit k Bohu v posledním okamžiku života.
Pamatujme, že Bůh je ve svém soudu naprosto spravedlivý, ale rovněž milosrdný, soudit nás přece bude Pán Ježíš, který za každého z nás položil život, záleží mu na záchraně každého z nás. Kdo tedy usiloval o život v Boží blízkosti, nemusí se tohoto soudu obávat. Má to být setkání plné radosti s Tím, kdo nás považuje za své přátele, kterého my jsme ve víře a lásce přijali.
Slyšeli jste asi o zážitcích lidí, kteří byli hodně blízcí smrti, a v jednom okamžiku pak jakoby shlédli celý „
film svého života“, jakoby už nahlédli
„za oponu“ věcí budoucích. Jedna žena, která přežila zástavu srdce, popisuje své zážitky: „
Náhle mi šlo vstříc velké zářící světlo a celou mě obklopilo. Pochopila jsem, že jsem se ocitla v Boží přítomnosti. Toto tiché světlo mě zvalo, abych s ním vstoupila do rozhovoru. Cítila jsem, že mě miluje věčná Láska, a zakoušela jsem plnost života, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. Pak probíhal před mýma očima film mého života a já jsem se viděla ve věku čtyř let a pak dále. Viděla jsem, co bylo dobré, rozhodnutí, která jsem udělala pro Boha. Ponořena do této proměňující lásky jsem si uvědomovala, že jsem ve svém životě nemilovala dostatečně. Viděla jsem, co jsem mohla udělat, a neudělala jsem, že všechno to, co nebylo vykonáno z lásky, bylo bezcenné. Stála jsem tváří v tvář zářící Boží svatosti, pravou dlaň jsem měla rozevřenou a v ní jen málo, tak málo lásky. Bůh mi ukázal pravdu o mé bytosti a sděloval mi přitom svůj pokoj, pochopila jsem jeho nevýslovnou lásku. Viděla jsem však nutnost očištění ve směsi bolesti a radosti. Prožívala jsem plameny očistce, které bytost skrz naskrz očišťují, aby byla schopna zcela splynout s Láskou. Nakonec mi ale vše zastřela mlha a já se na operačním stole probudila. Přepadlo mě strašné zoufalství, protože jsem musela znovu žít na této zemi, nemohla jsem být naplno s Bohem."
Tato žena by tedy před vstupem do nebe musela projít očistcem. Jiný člověk, jeden kněz v USA, ale popisuje zážitek mnohem horší. Po těžké autohavárii také viděl v Božím světle celý svůj život, viděl všechen svůj egoismus, pýchu, viděl své hříchy, kterých nelitoval a z kterých se nezpovídal. S hrůzou zjistil, že nyní je již pozdě něčeho litovat a napravovat, musel si vyslechnout ona tvrdá, ale zasloužená a spravedlivá slova: pryč ode mě, peklo na věky. Pak ale viděl, jak modlitby jeho blízkých, přímluvy Matky Boží způsobily odklad tohoto rozsudku. Tohoto člověka lékaři zachránili a on byl samozřejmě velmi rád, že ještě dostal příležitost žít v tomto světě, činit pokání a napravit se.
Jak píše sv. Pavel,
každý se tedy musí ukázat před soudem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co za života vykonal dobrého nebo zlého. Sám Pán Ježíš jasně hovoří o tom, že jednou bude soudit každého člověka: „
Syn Boží přijde ve slávě od Otce se svými anděly a každý bude skládat účty ze svých skutků“ (Mt 16,27) Na nás tedy je, abychom žili jako jeho přátelé, ve víře v něho a aby této víře odpovídal náš život, který máme naplnit láskou. Pak nám nehrozí žádný strach ze soudu a odsouzení, ale bude nás naplňovat touha po setkání s Kristem, který si nás zamiloval a za nás se obětoval.
Křesťanská víra dává úžasné vyhlídky do budoucna. Žádný křesťan, jakkoliv starý či bezmocný, si nemusí říkat: „
Já už nemám od života co čekat, já už mám život za sebou!“ Je to naopak! My křesťané
máme právo vyhlížet před sebou největší události našeho života: své osobní setkání s Pánem tváří v tvář. Máme právo se těšit na ten den. Bude to konec všech nedorozumění. Už na nás nedosáhne žádná lidská zloba ani přírodní katastrofy, už nás neohrozí žádná nemoc. Budeme osvobozeni od nátlaku světa, který se často staví proti Bohu, světa, který nás chce od Boha odvrátit. Vše skončí, všeho do času, jak se říká. Jen Bůh je navěky. Pozvání Kristovo stále trvá: „
Jdu, abych vám připravil místo.“ My ovšem máme také pracovat na tom, abychom si připravili místo.
Máme využít všechno to dobré, co do nás Pán vložil. Máme se často ptát, co dobrého bych mohl udělat pro své přiblížení se k Bohu, pro svou rodinu, pro svou farnost, jak bych ještě lépe plnil všechny své povinnosti. Jak zde zaznělo, ani ten nejmenší dobrý skutek se neztratí. Jak říká Pán Ježíš, bez odměny nezůstane ani jedna sklenice vody podaná žíznícímu člověku. Žijme tedy s Bohem, on musí být základem našich rozhodnutí. Pak můžeme vždy s nadějí recitovat slova Creda: „
Očekávám vzkříšení těla a život budoucího věku."
P. Mgr. Jaroslav Jirásek, kněz Královéhradecké diecéze, 19. 4. 2015
(Na Fatym.com vydáno 28. 4. 2018)
Z cyklu promluv již vyšlo:
Eschatologie - o posledních věcech 1. - Stáří a smrt z pohledu filosofie
Eschatologie - o posledních věcech 2. - Smrt ve Starém Zákoně.
Eschatologie - o posledních věcech 3. - Smrt v Novém Zákoně
Eschatologie - o posledních věcech 4. - Smrt a osobní soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 5: Nebe
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 6 - peklo
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 7 - očistec
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 8 - události před koncem světa
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 9 - Církev na konci časů
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 10 - Antikrist
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 1)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2a)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2b)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 3.
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 12 - Druhý Kristův příchod a poslední soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 13. - Nové nebe a nová země
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 14. - Reinkarnace
