Postava sv. Marie Magdalény je pro feministky přitažlivá, ale to jen proto, že jsou slepé vůči jejímu pravému evangelijnímu významu.
Když jsem si přečetl
tento článek ohledně přicházejícího australského filmu o sv. Marii Magdaléně, který ji vykresluje jako feministickou hrdinku, povzdechl jsem si. Cítit tu jemné ozvěny Da Vinciho kódu a zdá se tedy, že tento film je odhodlán nahradit Písmo svaté a tradici feministickou fantazií, přičemž se bude hlavně spoléhat na gnostické "evangelium podle Marie", které je nekanonickým fragmentem textu z druhého století.
Feministky a jejich mužská podpora jsou k sv. Marii Magdaléně přitahováni, protože jsou slepí vůči jejímu pravému evangelijnímu významu: jako oddané Ježíšově následovničce, papež František ji v 2016 nazval "apoštolkou apoštolů", se jí dostalo toho největšího privilegia být první svědkyní Kristova zmrtvýchvstání. V umění je často zobrazována u kříže spolu s Pannou Marií a sv. Janem a její dlouhé, zlaté, rozpuštěné vlasy jí vanou na zádech, což je znak jejího minulého hříšného života; cudné a úctyhodné ženy je měly vždy načesané. Feministky nechápou, že umělci v dobách víry zobrazovali Marii Magdalénu jako symbol zbožnosti, jako světici; jinými slovy, jako kající hříšnici.
Naší moderní době, které dominuje sex (což je vracející se gnostická starost), se zdá jakoby Marie Magdaléna velmi vyhovovala a dávala jí vše, po čem touží: nedovolenou smyslnost, nezávislost od mužů a pokud protože Marie nebyla členkou pravověrného kněžství a jedním z dvanácti apoštolů, poskytuje alespoň "kněžství" svým vlastním způsobem. Povzdechl jsem si, protože celá tato dezinterpretace je tak mělká, plná klišé a nikam nesměřující. Důležitější je ale to, že
moderním ženám zamezuje pohled na to, v čem spočívá skutečná ženská genialita; na to, na co poukazoval již Goethe, když napsal: "věčná ženskost směřuje k dokonalosti".
Kniha, o které jsem loni psal na blogu a která mě naučila o této světici více než cokoli jiného, co jsem předtím četl, má název
Sv. Marie Magdaléna: prorokyně eucharistické lásky, napsal ji otec Sean Davidson a vydalo ji Ignatius Press. Autor dává za pravdu staré tradici, která tuto ženu, z níž bylo vyhnáno sedm démonů, která byla hříšnice z evangelia sv. Lukáše a která byla Marií z Betanie, sestra Marty a Lazara, vidí jako jednu a ne tři ženy, a tento závěr podpírá výmluvnými argumenty. Akceptuje také prastaré ústně-podávané přesvědčení, že během prvního pronásledování křesťanů v Jeruzalémě, kolem roku 41 po Kr., bylo mnoho Ježíšových nejbližších následovatelů posláno do exilu napříč Středozemním mořem a následně dorazili na jihovýchodní pobřeží země, která se tehdy nazývala Gaul (Francie).
Davidson byl inspirován napsat svou knihu poté co dva roky žil nedaleko baziliky sv. Máří Magdalény v malém městě v Provence jménem Saint-Maximin-la-Sainte-Baume. Zdá se, že tato bazilika byla známým poutním místem v ranných stoletích církve a nesla si atmosféru a auru ženy, která zjistila, že "
asi nejlepším místem .. pro život v míru a samotě je malá jeskyně na půl cestě na vrchol hory la Sainte Baume ."
Davidson čtenářům připomíná, aby studovali život této světice jako "
zdroj hluboké inspirace" a dodává, že dnes "
můžeme jen stát v úžasu nad tím, že taková chudá a zlomená hříšnice vstala z temnoty poté, jak se setkala s Kristovou láskou a následně se vydala s neochvějným přesvědčením na cestu k dokonalosti." Jaký skvělý film mohl být o jejím životě natočení - tím ale určitě nebudou tyto moderní feministické fantazie.
autor: Francis Phillips
Zdroj:
www.catholicherald.co.uk, 29. 3. 2018
Převzato z
www.lifenews.sk/spravy,
článek naleznete
zde.
